V knihovně je zakázáno číst (2012)

„Tak mi zakázali číst,“ řekla mi včera moje kamarádka Emily, když jsme si skajpovali. Znělo to zhruba, jako když řekla posluhovačka Švejkovi: Tak nám zabili Ferdinanda. Tedy skoro takovým tónem, jakým si představuju, že to řekla paní Müllerová. „Jak jako číst, Emily?“ řekla jsem jí tónem Švejka, který reagoval: Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová. „No číst. Nesmím si už číst knihy. Je dovoleno už jen předstírat práci civěním do počítače,“ řekla Emily. Je nutné dodat, že toto nařízení je o to absurdnější, že Emily pracuje v univerzitní knihovně. Ve stánku, který knihy uctívá natolik, že je schraňuje pro další generace a půjčuje je těm současným. Emily má podobnou práci jako paní Müllerová – je knihovní posluhovačkou. Vrací, půjčuje, prodává kartičky na kopírování, vyhledává články na téma „prenatální expozice metamfetaminu a vliv ‚cross fosteringu‘ na funkční změny u laboratorního potkana“ a jiné lahůdky, dále pomáhá otevřít skříňky, které studenti nervózní ze zkoušek nemůžou otevřít. Taky schraňuje nálezy a utěšuje ty, kteří něco ztratili. Ve skutečnosti ale nemá moc co na práci a její hlavní náplní práce je být fyzicky přítomna na pracovišti. Píchnout si na novodobých digitalizovaných píchačkách a odsedět naplánovanou službu. Knihovny, které měly kdysi obrovskou zprostředkovatelskou funkci pro studenty i vědce, se díky elektronickým katalogům a internetu staly „prázdnými hnízdy“. Přitom její kolegové si pamatují, že ještě před dvaceti lety bylo vše jinak. Na konzultace ohledně vyhledávání literatury, která je se zadaným tématem vědecké práce spojená, se stála fronta. Dnes jsou knihovníci pouhými strážci těchto prázdných hnízd. Samozřejmě pořád je co dělat. Támhle a tuhle se vždycky něco najde: katalogizovat nové knihy, objednat knihy, které vyšly a v knihovně by neměly chybět, a tak dále. Ovšem obecně na takovém pracovišti není víc práce než pro čtyři lidi. Velkorysost univerzitního systému, ale především setrvačnost starých pracovních smluv jejímu pracovišti ovšem vydobyla, že tam pracuje lidí dvakrát víc. Výsledkem je, že každý pak tři čtvrtiny dne předstírá, že něco dělá, a přitom nic nedělá. Tato atmosféra se na pracovišti vznáší jako velký černý mrak.