Slova (2012)

Přidal: Přemek |

Duben 7, 2012

Martin Stöhr. Fejeton. Připravila Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2012. Premiéra 7. 4. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton – Martin Stöhr: Slova. In web ČRo, 2. 4. 2012 (článek + ukázka textu). – Cit.:
Martin Stöhr se narodil 2. 12. 1970 ve Zlíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci – český jazyk a výtvarnou výchovu. Poezii publikuje časopisecky od konce 80. let. Od roku 1995 je redaktorem literárního časopisu a nakladatelství Host.

Souběžně provozuje vlastní nakladatelství MaPa. Vydal sbírky Teď noci (1995) a Hodina Hora (1998), k nimž v roce 2004 přibyla třetí básnická kniha Přechodná bydliště. Žije v Brně.

Každý si někdy uvědomil moc slova. Každý někdy poznal, jaké to je, když slovo udeří jako rána pěstí, každý z nás si nese vzpomínky na pár slov, která byla naopak hebká jako ti „čmeláčci s kapkou medu“; tak se to aspoň lakuje ve známé písni. Léta si pamatujeme zvláštní pořekadla prarodičů, rodičovská poučení, roztomilé výroky našich dětí, nějaké ty anekdoty… Řada z nás dokáže sáhnout do vyšších pater kultury a vznešeně citovat. Známe situace, kdy se ze slova stal klíč, kterým se otevřela brána. Důvěrně ale známe i slova bez-mocná a ne-mocná. Umolousané konfety keců, navoněné reklamní fráze, nesympatickou dutou žvavost i suchopár všednodenní komunikace o ničem. Zasahuje nás prašivý jazyk politiky a politikaření, jehož ubohost nezmizela před dvaceti lety, jen na sebe vzala jinou podobu.

Slov je zkrátka moc a někdy se zdá, že jejich moc slábne. Je zdravé zůstat ve střehu. Nenechat se vláčet. Jednou za čas dobře utěsnit dvířka, kterými se do našich životů bez ustání sypou slova jako granule do misek domácích mazlíčků. Uvěřili jsme tomu, že to potřebujeme; ba co víc, věříme, že ingredience těch prefabrikátů jsou pro nás ideální. Jenže ono to chce vypnout internet a televizi a dát si pokoj se čtením. Jít na ryby, na kolo nebo na procházku. I v této rozhlasové poznámce bych nejraději vyzval k mlčení o slovech, ale to dost dobře nejde. Problém nás všech, nejen těch, koho slova takříkajíc živí, zní takto: Co dělat, abychom v té vřavě slov vůbec něco slyšeli? Co dělat, abychom se dokázali soustředit, neztratili zájem a vnímavost? Ovšem pokud se člověk nepasuje na posla apokalypsy, musí s pokorou uznat, že je možné nedělat vůbec nic. Slovo a jeho moc nás stejně znova zavalí. Buďme za to slovům vděční.

S pocitem inflace slov všude kolem, a s pocitem vychladlých a vymetených kamen kdesi uvnitř sebe, jsem nedávno zašel na hru mladého režiséra. Inscenoval střihy z korespondence dvojice, která už dávno patří k ikonám české kultury a jejíž osudy rozdělilo „divné století“. Vlastně jsem od toho nic nečekal. Ale přesto jsem zažil malý zázrak. Nejen, že šlo o výtečné představení. Po dlouhé době jsem pocítil cosi jako osvobozující šok z toho, že slovo má stále svou suverénní moc. Příběhy, trýzně i radosti vložené do těch starých dopisů zase ožívaly. Skoro bych přísahal, že ožívaly nejen v rámci divadelní magie, ale opravdu se před očima diváků, aspoň na chvíli, stávaly tělem.

Je velikonoční čas. Nejen křesťané si připomínají, že i v tomto slzavém údolí jsou chvíle, kdy život zvítězí nad smrtí. Je to téma křehké a každý má jistě právo vidět jeho podstatu i odstíny jinak. Ale snad se všichni shodneme, že k nejzářivějším hvězdám, které vycházejí nad naší marností, patří chvíle, kdy nám slova ukážou směr. Kdy nás slova zasáhnou, kdy přestanou být jen zvuky či znaky, ale jaksi tajemně povstanou z mrtvých, aby nás oslovila i oslavila.

Eseje, fejetony, přednášky