Sudetoněmecký sjezd – Česká média v zajetí propagandy (2012)

I když je dneska tenhle základní tón umírněnější než před rokem 1989, jádro zůstává. Loni a letos bylo navíc okořeněno konstatováním, že si sudetoněmečtí funkcionáři „vybrali“ pro své výhrady vůči Čechům letošní výročí atentátu na Heydricha a loňské výročí vyhlazení Lidic. Tak to prezentovala včera například i Česká televize ve svých „jasných a spolehlivých“ nedělních Událostech.

Dodat je třeba, že sudetoněmecké projevy zazněly o obou výročích jen proto, že sjezdy se konají vždycky, tedy letos už 63 rok, o svatodušních svátcích, které jsou, stejně jako velikonoce, pohyblivé. Bývají v období od druhé poloviny května do první poloviny června. Jedná se o jeden z největších křesťanských svátků a v řadě zemí včetně Německa je dnem pracovního klidu nejen neděle, ale i svatodušní pondělí. Jde tedy o prodloužený sváteční víkend, což je pro účastníky každoročních sudetoněmeckých dnů výhodné už z praktického hlediska: na někdy i dlouhou cestu za setkáním s někdejšími sousedy je prostě víc času. Že svatodušní neděle, kdy sjezdy tradičně vrcholí společnou nedělní mší a následným shromážděním se slavnostními projevy, letos i loni připadla na význačná jubilea, nebylo tedy žádnou schválností, jak naznačoval podtext televizního zpravodajství.

Nehledě na to, že kdo spatřuje cokoli nepatřičného na tom, že se Sudetoněmecké krajanské sdružení vyjadřuje k české politice na výročí Lidické tragedie nebo atentátu na Heydricha, vězí- byť podvědomě, ale přesto až po uši- v zajetí komunistické propagandy, která líčila tuto sudetoněmeckou organizaci jako pohrobka hitlerovského Německa. Pravda to nebyla nikdy,- a být ani nemohla, protože na německou menšinu byl při odsunu uplatněn princip kolektivní viny, takže o domov přišel až na výjimky každý, kdo byl Němec, aniž by se zjišťovalo, zda byl v NSDAP a co tam dělal.

V dnešní době se kromě toho ve vedení sudetoněmeckého sdružení už řadu let profilují osobnosti, narozené dávno po válce. Mají, což je logické, jiný slovník než ti, kteří zažili vyhnání na vlastní kůži. A kladou jiné akcenty. Když například mluví o tom, že poválečné dekrety byly aktem bezpráví a jsou jimi doposud, protože český stát trvá na jejich platnosti, tak zároveň dodávají, že na tohle ale musejí přijít Češi sami. Jak to formuloval mluvčí Bernd Posselt v dnešním rozhovoru pro regionální Deníky, „je naděje, že jednou Češi sami řeknou: pryč s tím.“ Z dekretů Posseltovi nejvíc vadí nikoli dekrety, pojednávající o konfiskaci majetku, ale například dekret číslo 5, kde je definována národnostně nespolehlivá osoba podle toho, k jaké mateřštině se přihlásila v roce 1929, tedy v hloubi první republiky. Podle těchto údajů, tedy na základě etnického principu, se pak sestavovaly seznamy k odsunu.

Tradiční cenu Karla IV, nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání, dostal před časem někdejší disident Petr Uhl, který se po listopadu profiloval ve zdejších vládních strukturách jako obhájce práv národnostních menšin. Letos obdržel tuto prestižní cenu malíř a spisovatel Max Mannheimer, rodák z Nového Jičína, který jako jediný z rodiny přežil Osvětim, po válce si vzal sudetskou Němku, šel s ní do odsunu a dnes jako očitý svědek varuje mladou generaci před nenávistí.