Vzpomínka na Karla Tachovského (2012)

Přidal: Přemek |

Červenec 2, 2012

Antonín Přidal. Fejeton. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Čte autor.

Připravil ČRo Brno v roce 2012. Premiéra 7. 7. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Přidal, Antonín: Vzpomínka na Karla Tachovského. In web ČRo, červenec 2012 (anotace + úryvek textu). – Cit.: Příspěvek prof. Antonína Přidala připomíná básníka, dramatika a dramaturga brněnského rozhlasu Karla Tachovského (12.2.1926 Brno – 29.4.1989), jemuž byla na Traubově ulici v Brně nedávno odhalena pamětní deska.

Byl první, koho jsem z literární redakce brněnského rozhlasu poznal zblízka. Sjel výtahem k přízemní hale, kde jsem ho měl čekat se svými překlady španělských básní. Vysoký, vzpřímený třicátník, vlídný, ale málomluvný. Já o devět let mladší, ještě student, nezkušený v takových jednáních. Zdál se mi jen o něco jistější, ale nijak nadřazeně, spíš jako by cítil s mou trémou. Po několika větách jsme zmlkli, vše potřebné bylo řečeno a zbyly jen váhavé pohledy, než jsme se rozloučili. Ne nadlouho. Mluvili jsme pak spolu stále častěji, celkem třiatřicet let. Nejdřív nad mými dalšími příspěvky do literárních pořadů, potom jako kolegové ve Skácelově redakci, kam mě přijali jako eléva a zaučili, potom nad mými prvními rozhlasovými hrami, kterým byl dramaturgem, a nakonec jako dva z těch, pro které v normalizovaném rozhlase přestalo být místo.

Předtím jsme spolu v redakci pobyli deset let, pak nás čekalo dalších devatenáct roků, kdy jsme se týden co týden, jen s nepravidelnými přetržkami scházeli v kavárnách a probírali své velké starosti a drobné naděje. Byl na tom hůř než já. Mně pomáhaly překlady na cizí jméno, jemu nezbylo než stát se pomocným dělníkem v královopolské továrně, pak expedientem a po více než patnácti letech pomocnou silou v archivu Moravského muzea. Teprve potom měl víc času na psaní, teprve potom se pootevřela možnost vrátit se do rozhlasu novou hrou, nejdřív pod cizím jménem a jednou i pod vlastním. Zemřel na srdeční slabost, když mu bylo třiašedesát, půl roku před listopadem 1989. Po dalších deseti letech mu byla in memoriam udělena Cena města Brna za literární činnost.

Ta činnost byla rozsáhlejší a soustavnější, než by se nad tak nepříznivým životopisem čekalo a než by možná sám chtěl přiznat. Jeho dvě knížky veršů, Netečné nebe a Hodiny a orloje, zůstaly sice ve stínu jeho úspěchů dramatických a dramaturgických, ale básnická citlivost pro ně byla dobrým základem. A taky důvodem, proč dobře rozuměl jiným talentům. Tak se stalo, že než se dal do psaní rozhlasových her, získal pro ten žánr řadu jiných spřízněných duší – pro žánr, který ještě v dogmatických 50. letech měl cejch čehosi formalistického a zbytečného, co v Sovětském svazu ani neexistuje, protože prý se to dá nahradit přenosem divadelního představení.

Karel Tachovský patřil v rozhlase k těm, kdo tento omyl postupně rozmetávali. Díky jemu se také v Brně podařilo obnovit tradici započatou už před válkou Daliborem Chalupou a Františkem Kožíkem; vytvořil okruh autorů, kteří v rozhlasové hře objevovali výrazové možnosti, jaké by si na jevišti museli odepřít. Miloš Rejnuš, Ludvík Kundera, Milan Uhde a další našli v Tachovském dramaturga nejen zasvěceného, ale také ochotného riskovat. Byla radost debatovat s ním, protože měl mysl pro jemné odstíny a detaily, a co víc, uměl se radovat z každého slibného nápadu a úspěchu svých svěřenců, přestože by je mohl považovat za konkurenty. Byl rytířský. Ale to označení by mu připadalo příliš honosné, příliš „parádní“, jak říkával o takových výrazech. Byl plachý a skromný až k nenápadnosti, a nic mu nebylo protivnější než chlubivé bilance a slova pro efekt.

Eseje, fejetony, přednášky