Trochu jiná ulice (2012)

Přidal: Přemek |

Červenec 17, 2012

Matěj Randár. Fejeton. Připravila Alena Blažejovská.

Čte autor.

Připravil ČRo Brno v roce 2012. Premiéra 14. 7. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton: Matěj Randár – Trochu jiná ulice. In web ČRo Brno, červenec 2012 (anotace). – Cit.: Matěj Randár se narodil v září roku 1991 ve Zlíně, ve kterém setrval až do svého odchodu do Brna, kde se od roku 2011 vzdělává na Janáčkově akademii múzických umění v ateliéru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika

V době, kdy jeho vrstevníci zažívali první lásky, je Matěj zažíval také, ale mimo to stíhal i řadu jiných věcí. Hrál na housle (obstojně), věnoval se divadlu (vášnivě), tančil (s vervou), ale i závodně hrál fotbal a stolní tenis (ano, je to tak) a provozoval i jiné bohulibé aktivity. Má-li Matěj hudbu, kávu a prostor pro seberealizaci, není pro své okolí nebezpečný. Těší se, až o sobě bude moci šířit zajímavější informace.

Nedávno jsem na internetu viděl na jedné stránce s vtipy zajímavý obrázek. Byl na něm člověk nocující na ulici mezi odpadky a pod ním stál nápis: „Běž studovat umění, radili mi. Následuj své srdce, radili mi.“ Jako student umělecké školy jsem se sice moc nezasmál, ale začal jsem přemýšlet právě o lidech, které prakticky denně na ulici potkávám. Ve Zlíně, kde jsem prožil dosavadní život, s takovými lidmi téměř nepřijdete do styku. Jinak tomu je v Brně, kde necelý rok studuji. S lidmi bez domova se setkáte celkem běžně. Jakožto osoba citlivá a zároveň systematicky a analyticky uvažující jsem využil své zostřené pozornosti na tuto skupinu obyvatel Brna a přináším vám jejich typologii.
Ještě dodám, že za člověka žijícího na ulici považuji toho, kdo si všechen svůj majetek nebo jeho převážnou část nosí většinou s sebou. Tak tedy –
Typ první: hudebník
Hudebník sedí nebo stojí nejčastěji s kytarou, africkým bubnem nebo harmonikou a hraje známé hity. Hudební gurmán by drobné raději snědl, než by je dal za takovou interpretaci své oblíbené písně, ale o hudbu tady vlastně ani nejde. Velká většina lidí, kteří hudebníkovi peníz do klobouku vhodí, zpravidla po deseti krocích neví, co ten člověk hrál. Někdy ani, na co to hrál. Ale sympatické je, že si ten peníz snaží zasloužit.
Typ druhý: pejskař
Pejskař sedí na zemi v objetí se psem, nebo vedle něj. Jako živý obraz oba čekají, až jim někdo něco hodí do čepice. Pejskaře dělíme ještě na dva další typy. První, se psem kamarádem, je vděčný, i když mu do klobouku místo mincí vložíte psí konzervu. Druhý typ, se psem vábničkou, o potravu pro psa zpravidla nestojí.

Eseje, fejetony, přednášky