Prosincový fejeton (2012)

Přidal: Přemek |

Leden 29, 2013

Martin Stöhr. Fejeton. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Nastudoval ČRo Brno v roce 2012. Premiéra 29. 12. 2012 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Martin Stöhr: Prosincový fejeton. In web ČRo Brno, prosinec 2012 (anotace + úryvek). – Cit.: Martin Stöhr se narodil 2. 12. 1970 ve Zlíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci – český jazyk a výtvarnou výchovu.

Poezii publikuje časopisecky od konce 80. let. Od roku 1995 je redaktorem literárního časopisu a nakladatelství Host. Souběžně provozuje vlastní nakladatelství MaPa. Vydal sbírky Teď noci (1995) a Hodina Hora (1998), k nimž v roce 2004 přibyla třetí básnická kniha Přechodná bydliště. V roce 2012 vydal Host jeho čtvrtou sbírku Smích ze snu. Žije v Brně.

Doma se mi klíží oči únavou nad výtiskem Lidových novin s anketou Kniha roku 2012. V duchu počítám, jak byl letošní rok bohatý na dobré divadlo, výstavy, knihy, kolik vyšlo skvělých sbírek poezie, to všechno v časech, kdy se máme zřejmě nejlíp, jak jsme se kdy měli, a přesto z nějakých důvodů nemůžeme vydržet sami se sebou. V anketě vyhrála publikace o umučeném páteru Toufarovi s názvem „Jako bychom dnes zemřít měli…“ „Pravděpodobně dozrálo cosi, co má v téhle naší rozbředlé dějinné chvíli a relativizující společnosti něco podstatného říct, svým životem a smrtí dosvědčit,“ říká autor knihy Miloš Doležal. Jak dlouho tu ještě budeme, potom, co zde nebudeme? Před oknem se na větvi vrtí sýkory, které to všechno neví. Jako by je nějaká nervózní, neviditelná ruka chtěla navždy přišít na obraz prosincového soumraku. Myslím na to, že „marné“ není totéž co „zbytečné“, na to, že jediné vojsko, které nás může okupovat navždy, je naše blbá nálada. Přijde za mnou můj malý syn a chce se taky dívat, ale on už naráz není tak malý a nezvedá se mi lehce k vysokému kuchyňskému parapetu. Když ho znova stavím na zem, shodíme loktem papírový betlém, sehnu se pro něj, synek mi poklepe na temeno hlavy a říká: „Táto, představ si, ty už tady máš bezvlasou díru!“ A jak se vrací do pokoje za svými gormity, transformery a pokémony, rychle zobne z plechu jeden přísně zakázaný rohlíček a mně je ve vteřině jasné, co si na závěr tohoto povídání zahrajeme. Mám rád jednu tesknou a něžnou píseň Vladimíra Veita, kterou jsem už léta neslyšel, zpíval v ní: „Děti už dosáhnou na stůl pro cukrlata.“ Taky se mi líbilo, že končila šťavnatým sólem na elektrickou kytaru. Nebo se pletu? V každém případě se na ni těším a vám, milí posluchači, přeji, ať v příštím roce skutečně přijde to, na co se tajně těšíte vy.

Eseje, fejetony, přednášky