Širší pozadí sporu o ÚSTR (2013)

Od samého počátku s ním ČSSD a KSČM nesouhlasily. Vadily jim dvě věci. Zaprvé sám název ústavu, že je to instituce pro studium totalitních režimů. Levice nikdy nesouhlasila, že bývalý komunistický režim je zde označován za totalitní režim, šlo prý pouze o nedemokratický režim, jakých je a v minulosti byla celá řada. O jakési totalitě bylo prý možné hovořit v době po únoru 1948, hlavně v době politických procesů, ale později už ne.

Jenomže v zákoně č. 181 nejde o nějakou intelektuální debatu o označení určitých událostí. Mluví zde zde jasně o cíli ÚSTRU, „zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací, které v letech 1938–1945 a 1948–1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu“.
Už ze znění tohoto zákona vyplývají hluboké a zásadní rozpory mezi českou pravicí a levicí, v nichž vůbec nejde jen o nějaká údajná pochybení odvolaného ředitele Hermana.

Zákon totiž srovnává nacistický a komunistický režim a oba označuje za totalitní, což nikdy žádný levicově orientovaný politik nebo intelektuál neuznával a neuznává. Vedla se o tom i v minulosti dlouhá debata.

S názorem, že oba dva režimy jsou v mnoha parametrech srovnatelné, přišla jako jedna z prvních významná politická filosofka Hannah Arendtová a po ní celá řada evropských a amerických vědců.

Velká část světové vědecké komunity tento názor sdílí, což vůbec neznamená, že nějak jednoduše oba dva systémy ztotožňují. Naopak, srovnávají je a současně také zjišťují rozdíly. Pro běžného levicového politika a intelektuála je ovšem toto srovnání nepřijatelné. Srovnávat nacismus a komunismus prý není možné, protože jeden z těchto režimů jednal vždy se zločinými úmysly a druhý zpočátku a ještě dlouho potom s úmysly ušlechtilými, jako bylo odstranění vykořisťování, osvobození pracujícího člověka a podobně.

O těchto věcech je možné debatovat, jenže ve všem tomto srovnávání jde hlavně o miliony obětí těchto režimů, těm je třeba naslouchat, ty je třeba připomínat. A od toho jsou ústavy, jako je ÚSTR.

Ten má zkoumat, jak praví zákon, důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii. Nemá zkoumat každodenní život lidí za těchto režimů a tisíc dalších jistě zajímavých otázek, protože to by měli dělat historikové ve svých insitucích, ale zločiny a jejich důsledky, které byly napáchány v důsledku zvrhlých idelogií. Jedna z nich měla nepopíratelné totalitní cíle a navíc rasový základ, druhá byla posedlá univerzálně pojatou ideologií třídního boje, v jehož důsledku bylo potřeba přinášet jakékoli lidské oběti.

Současný útok levice na ÚSTR má tedy své hlubší jádro v zásadním odporu k srovnání nacistického a komunistického totalitního režimu a pak v odporu k tomu, aby bylo u nás komunistické období od roku 1948 do roku 1989 označováno za období nesvobody a za totalitní režim.

Nejde tedy o jednoho pana Hermana a o to, jestli byl nebo nebyl schopný manažer. Jde o to, že v posledních letech u nás levice významně posiluje, což je v pořádku, protože jde o výsledky demokratických voleb, ale také o to, že chce diktovat výklad a pochopení poměrně nedávno minulých událostí.

Je to hluboké nepochopení podstaty demokracie. Protože v demokracii není možné, aby ten, kdo vyhraje, chtěl také prosadit svůj ideový výklad přítomnosti a minulosti. Základem demokracie je svobodná volba politických reprezentantů, kteří voličům předkládají určitý politický, ekonomický a sociální program a k jeho naplňování získávají nebo nezískávají na určité období mandát.

Neznám větší ohrožení demokracie, než je snaha zvolených reprezentantů prosazovat nejrůznějšími i pochybnými metodami nějaké své pravdy o minulosti. Pokud to chce učinit, nechť po svém vítězství ve volbách umlčí všechny oběti totalitních režimů novým zákonem a možná nastane nějaký čtvrtý odboj.

Nejsem socialista, ale mám velký problém se sociální politikou dnešní vlády. Když však poslouchám takové představitele levice, jako je poslanec Zaorálek, ztrácím iluzi, že po příchodu k moci dokáží něco změnit a nebudou se hlavně zabývat svými ideologickými představami.

Georg Orwell nikdy nenavštívil Sovětský svaz, ale pochopil jeho totalitní atmosféru jako účastník španělské občanské války. Té se zúčastnili na straně republikánských bojovníků jako vojenští instruktoři lidé vyslaní z Moskvy. Jenže necvičili tyto bojovníky v umění boje, ale zkoumali jejich ideologickou vybavenost, čímž přispěli k jejich porážce. Obávám se, že poslanec Zaorálek svými demagogickými projevy přispěje k ohrožení předpokládaného vítězství levice v příštích parlamentních volbách.

S ÚSTRem je spjat ještě jeden problém. Jde o to, že je s ním propojen Archiv bezpečnostních složek. Jeho posláním je shromažďovat archiválie bývalých tajných služeb komunistického režimu, pečovat o ně a hlavně je postupně zpřístupňovat a zveřejňovat v zájmu hlubšího poznání komunistické minulosti našeho státu.

Jedním u úkolů Archivu je postupná digitalizace archiválií, které jsou již odtajněny a mohou být zpřístupněny hlavně pro badatelské účely. Je pravda, že digitalizace postupuje pomalu, jenže to nesouvisí s tím, že by někdo chtěl znemožňovat zpřístupňování dotyčných archiválii, ale s tím, že Archiv má naléhavý prioritní úkol, která souvisí s dalším zákonem.

Parlament ČR totiž schválil zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, zákon č. 262/2011 Sb., jenž je účinný od 17. listopadu 2011. Cílem zákona je, cituji, vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. Tento zákon tedy není určen pro pasivní oběti komunistického režimu, ale pro aktivní účastníky odboje a odporu. Tolik znění zákona. Již z jeho znění, mluví se zde o komunistické totalitní moci a chvályhodnosti odporu vůči ní, je zjevné, že byl a je trnem v oku naší levici.

V důsledku tohoto se provádí Vydávání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. O jeho vydání může požádat každý občan, jenž je přesvědčen, že může prokázat svou účast v tzv. třetím odboji, a sice na Ministerstvo obrany, na odboru pro válečné veterány. Tento odbor pak posílá příslušnou žádost k ověření mimo jiné do Archivu bezpečnostních složek při ÚSTRu. Jeho pracovníci musí uvedené doklady a údaje prověřit, příslušné dokumenty digitalizovat a postoupit zpět Ministerstvu obrany.