Proč ženy neumějí dobíhat (2013)

Je autorem dvou skript, spoluautorem učebnice a cca dvaceti odborných článků filozofických. Jiné texty publikoval v OS (Slovač), Romboidu (Slovač), Literárních novinách, Tvaru etc. Externě vyučuje filozofii na DIFA JAMU. Na chléb si vydělává překládáním.

Všimli jste si někdy, jak se ženy – všechny a bez výjimky – podivně smějí, když jsou donuceny dobíhat? Nejlépe tramvaj, protože u ní je to nejsložitější, či autobus, či osobní auto, či jiný dopravní prostředek? Čili když něco dobíhají, čili dobíhají tak vůbec? Jistě, první vysvětlení je jednoduché a nasnadě: dobíhat je něco zásadně podřadného, něco pod úroveň, neboť to svědčí o naší nedostatečnosti vůči času, ergo o naší smrtelnosti. Ale to nemám na mysli, pokud jde o odpověď. Protože takto reagujeme všichni. Ani nemyslím na onu skutečnost, že ženy přitom odhalují více ze sebe, totiž fakt, že ženám není běh dán, totiž že běhat neumějí a že se přitom cítí – většinou oprávněně – trapně. Mám na mysli skutečnost, že tento způsob běhu o nich něco vypovídá coby o ženách jako ženách, o ženách o sobě a vůbec, individuálně, totiž to, že prohrávají – dobíháním – válku s jinými ženami. Válku, která se (třeba) projevuje v okamžiku, kdy pohledem sjedou, zrentgenují například – při úspěšném doběhnutí – ostatní ženy v tramvaji: jaká je jejich postava, co na sobě mají oblečeno, jak jsou nalíčeny, zkrátka jak vypadají. Jestli jsou na tom lépe, či hůře než ony druhé. Což je, mimochodem, moje důležitá námitka proti vypjatému feminismu, neboť v tomto ohledu se muži vzájemně uznávají – při pohledech na sebe se chápou jako jiné. (Když už jsme u námitek proti feminismu, já za celých čtyřicet devět let, co jsem na tomto slzavém, protože stále dobíhajícím, údolí, jsem byl jen jednou jedinkrát ženou sbalen…)
Úryvek