Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Aby se nám dobré skutky vyplatily

Přidal: Premek |

Červenec 8, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2018)

Ačkoliv bývá jméno Karla Copa spojováno především s filmem (působil většinu svého života na Barrandově jako dramaturg a scénárista), na začátku šedesátých let se mu podařilo vytvořit i několik rozhlasových tvůrčích „zářezů“. K nejznámějším patří samozřejmě zvuková groteska Hodiny (1963), v níž vedle Josefa Kemra či Jaroslava Marvana exceluje režisér Jiří Horčička, který s chutí využívá nabízeného rytmu tikání všech možných druhů hodinek a kukaček. Výtečnou satirou byl Muž, po kterém jdou (1963), v níž nešťastný úředníček jménem Puchmeltr stává se obětí nepodložených zpráv, kancelářské šeptandy a vlastního strachu. Satira to byla tak kvalitní, že ji v letech normalizace pouštěli rozhlasovým pracovníkům jako doklad kontrarevolučních rejdů v Československém rozhlase.

Vedle těchto časem prověřených děl však nacházíme také krátkometrážní drobničku z roku 1962 Dobří lidé ještě žijí. Ironický podtitul zní Hra pro hodné posluchače. Již z prvních slov vypravěčova monologu je jasné, že vánoční pohoda, kterou nám u přijímače vykresluje, není rozhodně myšlena zcela vážně. Po sociálně kritických slovech o významu „bývalých“ Vánoc, která by si nezadala s projevem Antonína Zápotockého o proměně Ježíška v Dědu Mráze, následují již slova téměř agitační: „Pro poučení všech skeptiků a nevěřících si vyslechněme vánoční povídku o tom, jak chudý stařeček skrze své bližní ku štěstí přišel…“

A opravdu to tak ze začátku vypadá: starý důchodce František Zvára (Josef Patočka) je osloven čtyřicátníkem Kratochvílem (Ivo Gübel), statným to administrativním pracovníkem. Do té doby je nic nespojovalo: Kratochvíl funkcionaří a Zvára? „No – jak žiju… Foukat si člověk moc nemůže, ale že bych zase musel chodit dům od domu a žebrat o jídlo jako starej Trávníček u nás na vsi, to chraň bůh!“, říká ve hře. Oba se potkávali na ulici a na pozdrav jen tak něco zamumlali a smekli klobouk. Tentokrát je však pan Kratochvíl sdílnější: ví, že je Zvára na vánoční svátky sám, a tak ho zve s celou svou rodinou na štědrovečerní večeři. Důchodce zprvu odmítá, nakonec však dojat přijme a své sestře v dopise píše: „Tak jsem si, Mařenko, říkal, snad se opravdu něco změnilo, když za mnou teď mýr nix, dýr nix, přjde soused a řekne pojďte k nám na Štědrou večeři, my budem mít radost“.

Ale stejně jako autor a vypravěč, i my čtenáři a posluchači víme své: ano, něco za tím skutečně vězí. Když souseda dostatečně pohostí, vyrukují Kratochvílovi s tím hlavním: soutěží ve své továrně o nejsocialističtější rodinu, která – zvítězí-li – pojede na příští Vánoce do Tater. Podmínkou je mimo jiné i bohatý kulturní život včetně návštěv filmových představení – a to rodina pro samý spěch, vaření a schůzování nestíhá (navíc se v kině nic pořádného nehraje, „buď jde někdo s kravama nebo se tam střílí“). No a pan Zvára si přece přivydělává jako biletář v biografu, tak co kdyby Kratochvílovým občas schoval nějakou tu odhozenou vstupenku..?

Starý Zvára zpočátku souhlasí, když ale po něm Kratochvíl chce podepsat potvrzení, že pozval „osamělého soudruha“ na sváteční večeři, náhle se vzepře: „Lístků vám seženu, co chcete, ale starýho Trávníčka dělat nebudu! (…) To byl taky jeden, kterej chodil dům od domu a musel podpisovat, kde mu co dali najíst, ale to já nemám zapotřebí! Obecní chudej ještě nejsem!“

Rozkol se snaží zažehnat i paní Kratochvílová (Slávka Budínová) a nabízí další protislužby, kterých Zvára nakonec rád využije: „… dostal jsem tři stovky, šálu, zánovní svrchník, láhev Myslivecký, devět doutníků, půlku husy a hrací hodiny z Vídně.“

Když se příští Vánoce potkají oba pánové na ulici, popřeje Kratochvíl šťastný nový rok jen tak na půl úst, zato Zvára přidá: „Hodně štěstí – a hlavně hodně dobrejch skutků, aby se vám to vyplatilo!“

Inscenace v režii Oldřicha Hoblíka měla premiéru na Silvestra roku 1962 a do dnešních dnů se pravděpodobně nedochovala. Byť oceňujeme Copovo autorské řemeslo, nemůžeme než konstatovat: je zapomenutá právem.

Historie rozhlasových her