Americké intermezzo Antonína Dvořáka

Přidal: Marthos |

Říjen 24, 2019

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Praha, píše se rok 1890. Uznávaný hudební skladatel Antonín Dvořák váhá, zda má přijmout lákavou nabídku – pozvání do Spojených států amerických. Nechce opustit konzervatoř, kde vyučuje, nadané žáky, ale především svůj domov, zemi, která je pro něj vším. Když nakonec po delším váhání přece jen odplouvá na zaoceánském parníku vstříc americkým břehům, je to pro něj krok do neznáma. Amerika má pověst místa, z nějž se jen těžko vrací zpět; Čechy, které Dvořák opouští, se proti tomu zdají být snadno přehlédnutelným dolíkem, ztraceným kdesi v Evropě. Jak by také ne – parníky houkáním vzdávají čest slavnému skladateli, mezi newyorskou smetánkou zavládne nadšení, prezidentka Newyorské hudební konzervatoře, paní Morrisová, zůstává nebývale velkorysou ke všem přáním a požadavkům maestra Dvořáka…

Úcta a obdiv ovšem jen stěží nahradí stesk po domově a nedostatek tvůrčí inspirace, která Dvořákovi schází. Trpí vnitřním neklidem, rozčiluje se a bouří, jindy zase teskní a propadá melancholii. Přesto právě tady, v zemi, kde si připadá cizí a která mu nerozumí, vytvoří své nejlepší hudební dílo – Symfonii č. 9, nazvanou Z Nového světa. Navzdory mimořádnému ohlasu, který Dvořákova skladba okamžitě vzbudí mezi profesionály i širokou veřejností, touží po jediném – vrátit se domů, do Čech. Protože Antonín Dvořák, obdivovaný, milovaný, uznávaný a skloňovaný umělec ví, že jedině tam, v lesích ve Vysoké u Příbrami, bude šťastný a spokojený.

Původní rozhlasová hra Z Nového světa (1963) českého spisovatele, básníka a novináře Edvarda Valenty (1901 – 1978) vlastně nepřináší nic nového či neznámého; je to jeden z mnoha obvyklých pohledů na americké intermezzo nejslavnějšího českého hudebního skladatele, jehož popularita utrpěla paradoxně právě v raném období komunistické totality, v padesátých letech, kdy jej z pomyslného piedestalu svrhl o něco starší souputník Bedřich Smetana, všemožně protěžovaný Zdeňkem Nejedlým. Valentova hra sice Dvořáka představuje v zavedeném profilu, tedy jako ryze nekonvenčního, temperamentního sršatce, jenž si nikdy nepotrpěl na distinguované chování, ale zároveň posluchačům naznačuje leccos z jeho srdečné a nezištné povahy, kterou Dvořák odhaluje při svých setkáních s chudým violoncellistou Pearsonem či černošským komorníkem se zlatem v hrdle. V mnoha ohledech se hra dokázala obratně vyhnout tušenému tendenčnímu výkladu Dvořákova amerického pobytu – spíše se zdá, že Valenta nechává vyniknout hudbě.

Zásluhu na tom, že hra i dnes, po více jak pětapadesáti letech, stojí za poslech, má nepochybně režisér Jiří Horčička. Poněkud antikvární scénář proměnil v dynamickou, pulzující koláž, skvěle uvozenou už Dvořákovým fascinujícím poslechem projíždějícího rychlíku, jakýmsi proudem bezprostředního tvůrčího okouzlení. Horčička Dvořákovu osobnost záměrně rámuje jeho vlastními skladbami; vrcholem je samozřejmě závěrečné provedení Novosvětské v prosinci roku 1893, prolínající jak důvěrně známé tóny slavné skladby, tak žhavý (ryze komerční) zájem senzacechtivých žurnalistů a spokojeného sponzora v zákulisí. Horčičkův smysl pro evokaci ovšem nezačíná a nekončí hudbou, neméně působivý je pohled na odvrácenou tvář amerického velkoměsta, symbolizovaného pouličními žebráky, kteří si na živobytí vydělávají zpěvem laciných odrhovaček. Právě tady Horčička dosahuje nebývale plastického dojmu – mezi falešným zpěvem probleskují v rychlých střizích tóny později slavné symfonie.

Hlavní part, tedy role Antonína Dvořáka, byla svěřena Bedřichu Prokošovi, který svého času patřil k vytíženým rozhlasovým hercům. Aby ne, jako majitel příjemného témbru zaujal nejednoho posluchače, ale také režiséra Horčičku, který Prokoše často obsazoval do svých her (z jejich spolupráce uveďme alespoň tituly Kremelský orloj, Kdo miluje dobrou knihu…, Železná pata, Kůň s krávem, Vstanou noví bojovníci, Diplom). Dvořák v podání Bedřicha Prokoše je lidsky prostý člověk, srdečný, uvážlivý, neoblomný a občas rtuťovitý, nekompromisní k hudbě i ke svému okolí. Posluchač si jej okamžitě zamiluje pro jeho teplou, bezpečnou lidskost a přirozenost, jeho energii a přímočarost, i pro jeho drobné chyby, které jej polidšťují a které jej, tak jako ostatním v této rozhlasové hře, dodávají na věrohodnosti.

Prokošův Dvořák s rozkošnými detaily v intonaci v sobě nenese znaky obvyklé lidové bodrosti, je prostě svůj a je rozhodně tím nejlepším, co herec za rozhlasovým mikrofonem vytvořil. Za pozornost stojí ovšem i výkony dalších zúčastněných – Dany Medřické, Marie Vášové, Jiřího Holého, Ilji Racka, Jiřího Adamíry, Vladimíra Hlavatého a Miloše Nedbala v epizodní postavě nakladatele Simrocka.

Historie rozhlasových her