Vojvodovy narozeniny – Kunderova novinářská hříčka

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Přemysl Hnilička

5. července 1968 měla na stanici Československo premiéru Kunderova hra Vojvodovy narozeniny (režie Miroslav Nejezchleb, hudba Jaromír Dlouhý). Na rozdíl od všech ostatních Kunderových rozhlasových textů šlo tentokrát o krátkou hříčku komediálního, až satirického charakteru. Sám autor o ní píše: “V první verzi vznikla (…) na sklonku roku 1963 jako ‚televizní aktovka‘, a to bez jakékoli ‚objednávky‘. Bořivoj Srba shledal, že je to popisné, nedobré (…). K přepracování, a to rozhlasovému, došlo zřejmě koncem roku 1966, podtitul tehdy zněl ‚okultní kubistická jednoaktovka‘. B. Macák autorovi 16. 2. 1967 text vrátil s přípisem: ‚Bohužel tento typ hry nemám kam zařadit‘. Během roku 1967 autor podrobil text další revizi a pochopil jej jako ‚historickou rozhlasovou hříčku‘. Poprvé a naposledy byly pak Vojvodovy narozeniny uvedeny 5. 7. 1968 (…) a v tehdejší hektické atmosféře zapadly.”

Měl jsem k dispozici pouze výsledný text, otištěný v Kunderových sebraných spisech a samotnou nahrávku Nejezchlebovy realizace. Stručně řečeno jde o komicky pojatý den v redakci státních novin, kde je očekávána návštěva Soudruha Vojvody, jež slaví narozeniny a chce při té příležitosti zkontrolovat místní tisk. V této nelehké situaci jsou redaktoři soustavně obtěžováni grafomany, píšícími dělnickými kádry, kteří se domnívají, že stranická legitimace a dobrozdání kolegů “od pásu” znamenají otevřené dveře do literatury a jinými komickými figurami (nábožná babička apod.). Soudruh Vojvoda svou návštěvu stále odvolává a stále znovu ohlašuje, až se nakonec neohlášen dostaví ve chvíli největší vřavy s přáním nechat si vytisknout na titulní stránku svou fotografii. Je ovšem zahlušen výkřiky a prosbami davu píšící veřejnosti (Rezolutní žena, Seriózní muž, Mladá řeznice, Obstarší žena apod.).

Tato aktovka, která se svou strukturou i vyvrcholením nápadně podobá Čechovovu Výročí, sice neměla jiný účel než pobavit posluchače, přesto je však pozoruhodná zachycenou atmosférou kanceláře provinčních novin – “jsou to málem žánrové obrázky, je to sled anekdot, v němž 90 % faktů odpovídá existujícím situacím, jež se zhruba v roce 1950 odehrály v kulturním oddělení redakce Rovnosti” . Objevuje se v ní i známý dopis Václava Němce “Černý pták ibis nad Kunštátem”, který Jan Skácel (který v popisované redakci také působil) použil v jednom ze svých fejetonů v Hostu do domu.

Samotná realizace Kunderovy aktovky se zcela podřizuje její komediální struktuře. Především v herecké složce – jednotlivé výkony píšících amatérů jsou pojaty jako groteskní karikatury, tempo a vehemence jejich mluvy se během hry zesiluje a graduje. Naopak Rudolf Jurda a Josef Karlík jako redaktoři hrají své postavy civilně, spíše jako unavené, flegmatické “dělníky slova”, kteří se s podobnými katastrofami, jaké jsou ve hře líčeny, musejí setkávat denně. Šéfredaktor a Vojvoda jsou pak v rámci rozhlasové grotesky zjednodušeni na nervního, zhroucením hrozícího hysterika a bohorovného, ve stylizaci skromného státníka si libujícího sadisty.

Jaromír Dlouhý zesiluje především satirickou stránku hry – jeho scénická hudba je komickou kompilací budovatelských písní, která hru otevírá i uzavírá (např. úvodní píseň hry Vojvodovy narozeniny je zpíván smíšeným sborem na úvodní takty písně Václava Dobiáše “Kupředu, zpátky ni krok!”).

Závěrem této krátké kapitoly o krátké aktovce Ludvíka Kundery lze říci, že autorův vtipný text byl samotnou realizací povýšen na dobovou satirickou výpověď o stavu československého tisku první poloviny padesátých let.

Historie rozhlasových her