Vojvodovy narozeniny – Kunderova novinářská hříčka

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Přemysl Hnilička

(upravené vyšlo v cyklu Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 6. – „Já jdu vod toho“ aneb Vojvodovy narozeniny v Týdeníku Rozhlas 39/2011)

5. července 1968 měla na stanici Československo premiéru Kunderova hra Vojvodovy narozeniny (režie Miroslav Nejezchleb, hudba Jaromír Dlouhý). Na rozdíl od všech ostatních Kunderových rozhlasových textů šlo tentokrát o krátkou hříčku komediálního, až satirického charakteru. Sám autor o ní píše: “V první verzi vznikla (…) na sklonku roku 1963 jako ‚televizní aktovka‘, a to bez jakékoli ‚objednávky‘. Bořivoj Srba shledal, že je to popisné, nedobré (…). K přepracování, a to rozhlasovému, došlo zřejmě koncem roku 1966, podtitul tehdy zněl ‚okultní kubistická jednoaktovka‘. B. Macák autorovi 16. 2. 1967 text vrátil s přípisem: ‚Bohužel tento typ hry nemám kam zařadit‘. Během roku 1967 autor podrobil text další revizi a pochopil jej jako ‚historickou rozhlasovou hříčku‘. Poprvé a naposledy byly pak Vojvodovy narozeniny uvedeny 5. 7. 1968 (…) a v tehdejší hektické atmosféře zapadly.”

Měl jsem k dispozici pouze výsledný text, otištěný v Kunderových sebraných spisech a samotnou nahrávku Nejezchlebovy realizace. Stručně řečeno jde o komicky pojatý den v redakci státních novin, kde je očekávána návštěva Soudruha Vojvody, jež slaví narozeniny a chce při té příležitosti zkontrolovat místní tisk. V této nelehké situaci jsou redaktoři soustavně obtěžováni grafomany, píšícími dělnickými kádry, kteří se domnívají, že stranická legitimace a dobrozdání kolegů “od pásu” znamenají otevřené dveře do literatury a jinými komickými figurami (nábožná babička apod.). Soudruh Vojvoda svou návštěvu stále odvolává a stále znovu ohlašuje, až se nakonec neohlášen dostaví ve chvíli největší vřavy s přáním nechat si vytisknout na titulní stránku svou fotografii. Je ovšem zahlušen výkřiky a prosbami davu píšící veřejnosti (Rezolutní žena, Seriózní muž, Mladá řeznice, Obstarší žena apod.).

Tato aktovka, která se svou strukturou i vyvrcholením nápadně podobá Čechovovu Výročí, sice neměla jiný účel než pobavit posluchače, přesto je však pozoruhodná zachycenou atmosférou kanceláře provinčních novin – “jsou to málem žánrové obrázky, je to sled anekdot, v němž 90 % faktů odpovídá existujícím situacím, jež se zhruba v roce 1950 odehrály v kulturním oddělení redakce Rovnosti” . Objevuje se v ní i známý dopis Václava Němce “Černý pták ibis nad Kunštátem”, který Jan Skácel (který v popisované redakci také působil) použil v jednom ze svých fejetonů v Hostu do domu.

Samotná realizace Kunderovy aktovky se zcela podřizuje její komediální struktuře. Především v herecké složce – jednotlivé výkony píšících amatérů jsou pojaty jako groteskní karikatury, tempo a vehemence jejich mluvy se během hry zesiluje a graduje. Naopak Rudolf Jurda a Josef Karlík jako redaktoři hrají své postavy civilně, spíše jako unavené, flegmatické “dělníky slova”, kteří se s podobnými katastrofami, jaké jsou ve hře líčeny, musejí setkávat denně. Šéfredaktor a Vojvoda jsou pak v rámci rozhlasové grotesky zjednodušeni na nervního, zhroucením hrozícího hysterika a bohorovného, ve stylizaci skromného státníka si libujícího sadisty.

Jaromír Dlouhý zesiluje především satirickou stránku hry – jeho scénická hudba je komickou kompilací budovatelských písní, která hru otevírá i uzavírá (např. úvodní píseň hry Vojvodovy narozeniny je zpíván smíšeným sborem na úvodní takty písně Václava Dobiáše “Kupředu, zpátky ni krok!”).

Závěrem této krátké kapitoly o krátké aktovce Ludvíka Kundery lze říci, že autorův vtipný text byl samotnou realizací povýšen na dobovou satirickou výpověď o stavu československého tisku první poloviny padesátých let.

Rozhlasové hry