Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XVIII. – Kočička, instalatér a korupce

Přidal: Přemek |

Březen 13, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 12/2012)

Představte si, že se jednoho večera se svou manželkou uložíte do postele, zhasnete světlo, popřejete si dobrou noc – a uslyšíte cizí hlas. Pokud v místnosti není nikdo jiný než váš domácí kocour, možná to bude pro vás znamenat větší problém, než si dokážete představit…

Satirická komedie amerického dramatika Arthura Millera O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl byla v Československém rozhlase nastudována v dubnu roku 1974. Slyšet v polovině sedmdesátých let na rozhlasových vlnách amerického dramatika, to se nestávalo jen tak. Tady dramaturgovi pomohlo satirické zaměření rozhlasové hry: kocour Tom Thomas, který se díky své inteligenci naučil číst a mluvit, totiž nemá jiný sen než stát se starostou, guvernérem – a snad i prezidentem Spojených Států. A jak děj Millerovy komedie ukazuje, málem se mu to podaří; dokáže totiž na každé volební „štaci“ najít dostatek zkorumpovaných, zbabělých a tak či onak mravně ušpiněných politiků, kteří jej podpoří. Stačí mu k tomu důkladně zorganizovaná „kočičí mafie“, která pro něj shromažďuje kompromitující materiály. Svou roli sehrají i zkorumpovaní novináři a majitelé novin, kteří Toma Thomase vylíčí jako skromného válečného hrdinu. Vše skončí happyendem – přece jen nejsme (bohužel) v dramatu Friedricha Dürrenmata – kocoura odhalí neúplatný a poctivý instalatér a kočičí kandidatura je tím pádem vepsí.

Takový titul se samozřejmě v dramaturgii dobře vyjímal, neb správně kritizoval prohnilý kapitalistický volební systém a korupci; jaká škoda, že je tak aktuální i dnes.

Inscenace, kterou nastudoval Jiří Horčička, je skutečnou perlou mezi opusy té doby: je vtipná, dynamická, herecky i režijně vycizelovaná. Když autor tohoto textu studoval původní scénář hry, byl příjemně šokován faktem, že většina rozhlasově funkčních gagů a temporytmicky skvělých scén byla do textu vepsána, doplněna režisérem; ať už jde o opakované fráze v počáteční scéně v ložnici pana Beekera nebo ve starostově pracovně. V momentě, v němž se starosta snaží kocoura nechat zabít a kocour Tom vyhrožuje odvetnými akcemi, přidal Horčička hned několik replik, v nichž starostův pobočník vykoukne z okna a upozorňuje na nebývalý počet koček na okolních stromech – to vše v rychlém spádu a střídání hovořících postav (starosta – kocour – starostův pobočník); celá scéna je tak silně zdynamizována a poskytuje tak mnohem plastičtější představu. Ve scéně předvolebních agitací zase tvůrci připsali několik předvolebních hesel, která dobře člení text a odděluje jednotlivé podscény, v nichž vždy hovoří nové a nové dvojice voličů; zní to rozhodně lépe než autorem navrhované zvukové prolínačky, naznačující prostředí, v němž se dialogy odehrávají (benzínová pumpa, kadeřnictví, žehlírna).

Nechybí tu ani pro Horčičku typická hudební koláž, která – opět – dynamizuje dramatickou akci a zrychluje, zjednodušuje orientaci posluchače v „terénu“. Když nechává kocour Tom rozvážet své inteligentní, „špionážní“ kočky rozvážet po všech státech Ameriky, dokáže to režisér se zvukovým mistrem a hudebním skladatelem vyjádřit během několika desítek vteřin: stačí rytmicky opakované (a variované) hlášení nádražního rozhlasu a hudební motiv, navozující dunění vlakové soupravy.

Nelze však zapomenout na herecké představitele, neboť velká část chvály náleží i jim. Kocoura Toma Thomase ztvárnil Karel Höger. Postavu nevytvářel primitivní nápodobou kočičího mňoukání či podobné hlasové stylizace; jeho Tom mluví zcela normálně, potíže mu činí pouze členění vět, důrazy dává na nesprávná místa, zkrátka hovoří tak, jak by hovořil každý, kdo perfektně ovládá cizí jazyk, ale nebylo mu umožněno znalosti prakticky uplatnit. Vynikající komickou studii vytvořil i Jiří Sovák, jehož „počestný“ měšťanosta Beeker hovoří repetivou fistulkou, či hlasově hřmotný Čestmír Řanda v postavě starosty Billingse.

Historie rozhlasových her