Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XIX. – Eduard Žák jako obžaloba bezpáteřnosti

Přemysl Hnilička

Týdeník Rozhlas 14/2012

Zdeněk Kozák je kulturní veřejnosti léta znám jako dramatik,adaptátor a režisér,ať už v rozhlase,divadle či televizi. Nejvýrazněji se však projevuje v rozhlase:pohádky psal,dramatizoval i režíroval (Zdeněk Kozák: O ševci Ondrovi a komtese Julince, 2001; Eva Králová: Verunka od tůně, 1987; Květa Kursová: Do třetice všeho dobrého, 1988; Andrea Hanáčková: Kuk Vykuk a zlostná Zuzana,2003). Věnoval se však i nepohádkovým tématům, ne vždy zcela dobrovolně; natočil například dokumentární hru Jiřího Danka Zadrž blesk na cestě jeho (1986 )o osudu Prokopa Diviše (hrál jej Jaroslav Kuneš), kompozici Já, Jákob (1993) Vítězslava Gardavského nebo hru o „neutěšených poměrech v amerických odborech „Smrt na objednávku (1985), kterou napsal Václav Pavel Borovička.

Při své režijní práci se v rozhlasovém studiu potkal i s divadelní „operou“Ludvíka Kundery a Miloše Štědroně Chameleon, nastudovanou Divadlem na Provázku („Husa“z původního názvu ze známých důvodů musela zmizet). Rozhlasová inscenace,která způsobila mezi pražskými dramaturgy naprosté zděšení a mohla být vysílána až po ideologickém zaštítění Jiřinou Švorcovou (!),zaujala Kozáka inspirativním kolektivním duchem provázkovských divadelníků. Jak píše v autorské poznámce ve výboru svých textů Tři komedie +jedna navíc: „Když jsem v první půli roku 1989 psal svoji .scénickou mozaiku’na motivy povídky Ivana Olbrachta Kariéra Eduarda Žáka,zamýšlel jsem nabídnout ji po dokončení Peteru Scherhauferovi,režiséru tehdejšího Divadla na Provázku. Československo prožívalo období tzv.přestavby,normalizační poměry se do jisté míry uvolnily,a tak mohla mít má jevištní kompozice třeba i naději na uvedení. Oproti Olbrachtovi,jehož povídka končí počátkem první republiky,,přetáhl’jsem svého Žáka přes druhou světovou válku až do doby osvobození,kdy se u nás (opět)rýsoval nový,nadějný a spravedlivější režim. Žákům však nebylo (opět)odzvoněno. Ze se tak nestane ani po únoru 1948,bylo -byť přímo nevyřčeno -nasnadě. Spojnici s tehdejší současností tvořilo navíc čtvero písní současného mladíka s kytarou.“

Všichni, kdo si pamatují inscenace Divadla na Provázku z osmdesátých let, si dovedou představit, jak by mohla tato adaptace vypadat. Jenže…„Pak přišel 17.listopad 1989 se svou opojnou euforií. Opět se u nás rýsoval nový,nadějný a spravedlivější režim. Můj nedávno dokončený text se mi zdál být v nových souvislostech najednou zbytečný. Osud kariéristy, schopného bezostyšne přežít jakýkoliv režim a naopak z každého ještě profitovat,jevil se v nových podmínkách ,lepších zítřků‘ nezajímavým až anachronickým. Odložil jsem jej tedy ad acta. A čas zase záhy ukázal,že poslání Olbrachtovy povídky je stále platné. Přepsal jsem tedy text pro rozhlas,nově nazval Nezadržitelným vzestupem Eduarda Žáka a na podzim roku 1991 v brněnském studiu natočil.“Oproti původní jevištní verzi Kozák vyřadil (z důvodů příliš dlouhé stopáže) čtyři písně současného zpěváka,které měly příběh v určitých scénách odcizovat nebo relativizovat.

Příběh hloupého, ale lstivého, krutého a sobeckého násilníka Eduarda Žáka,který všechny své nectnosti přetaví do závratné kariéry vojenského udavače a později policejního inspektora a který s trochou štěstí a trochou bezpáteřnosti projde dvěma režimy, rakousko-uherským a prvorepublikovým, se bohužel skvěle hodil do začátku devadesátých let. Do doby, v níž postupně opadala porevoluční euforie a občané začali pozorovat,jak bývalí funkcionáři kupují pozemky a továrny a estébáci zůstávají ve svých funkcích.

Levicový útok Olbrachtův na první republiku tak Zdeněk Kozák přetavil na portrét polistopadových karieristu, kteří jsou „potřeba“v každé době. Inscenace fascinuje nejen přesným a uměřeným výkonem Miroslava Donutila,ale i precizně vystavěnou strukturou. Kozák pracuje s dědictvím Emila Františka Buriana i s provázkovskou hravostí, sarkasticky uplatňuje mnohé leitmotivy postav (například výrok pana učitele „Žáku,Žáku,ty syčáku!Tebe čeká kriminál“)i posuny ve významech lidových a hospodských písní. Nezadržitelný vzestup Eduarda Žáka aneb Bejvávalo rozhodně překvapí svou svěžestí i krutostí v upřímnosti.