Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXVII. – Tvrdošíjná vlídná umírněnost Uty z Naumburgu

Přidal: Přemek |

Červenec 17, 2012

Přemysl Hnilička

(uveřejněno in Týdeník Rozhlas 30/2012)

Je těžké uvěřit, že tak pozoruhodná a dnes již téměř neznámá rozhlasová hra Zdeňka Urbánka Uta z Naumburgu pochází z roku 1975. Mnohem spíše bychom příběh, který před posluchačem rozvíjí zajímavý konflikt dvou myšlenkových světů, časových rovin i etických hledisek, očekávali v letech šedesátých.

Současnější ze dvou dějových linií začíná na konci světové války – té první, u níž její současníci ještě neměli důvod psát k ní číslovku. Jak praví rozhlasový vypravěč (v podání režiséra inscenace Josefa Červinky), „mezi padlými byli i lidé nikoli z masa, ale z kamene.“ Francouzská komise, která přijela do německého Naumburgu, si přišla vybrat náhradu za rozstřílenou remešskou katedrálu v sochách místního dómu. Mezi nimi i jednu z nejzajímavějších a nejvzácnějších středověkých soch – zpodobnění Uty von Ballenstedt.

O skutečné, historické Utě se toho příliš neví. Narodila se někdy kolem roku 1000 jako dcera hraběte z Ballenstedtu. Sňatkem s Ekkerhardem II. se stala míšeňskou markraběnkou a její socha okouzlila mnohé, i Umberta Eka. Urbánkova historická fikce ukazuje – v historické linii hry – Utu v nezáviděníhodné situaci; poté, co se provdala a přestěhovala z liberálnějšího Durynska do „mravného“ Saska, stává se terčem neustálých pomluv a posměšků, obviňovaná z mimomanželských styků. Mravní Sasové ji ovšem nenapadají přímo, namísto sebe posílají své malé děti, vyzbrojené urážlivými říkačkami a kameny. V této situaci tesá stavitel a sochař Villard (Jan Tříska) sochu jemné, situací již unavené Uty (Jaroslava Tvrzníková). Uprostřed okolní nízkosti se ona stává spravedlivou a moudrou, protože věří v dobrotu lidské podstaty: „Slintající blbeček, terč posměchu ve vsi, přestává s vyděšenou, zakřiknutou zlobou koulet očima, nechává mektání, má náhle v tváři stopy důstojnosti, když se k němu přiblížíte bez pohrdání.“ Okolí ji však chce přesvědčit spíše o opaku – to když dokonce vztáhne ruku na jejího pobočníka Gelasia (Jiří Němeček) a zabije jej. Pak teprve se Uta odhodlá k demonstrativnímu činu: projede počestným Naumburgem společně s Villardem i mrtvým Gelasiem…

Její socha, o jejíž budoucnosti se jedná mezi francouzskou a německou stranou v roce 1918, působí svou silou až dodnes; varhaník naumburského dómu ostatně ve hře říká: „Když jsem tu před čtvrt stoletím nastoupil, chodil jsem kolem ní se sklopeným zrakem. Šla mi na nervy, pořád mi něco vyčítala.“ Špatné svědomí počestných občanů naumburských podvědomě putuje staletími…

Komise vedená moderním vzdělancem a milovníkem umění Jouhandeauxem (Jiří Adamíra) a důstojníkem Voisinem (Jiří Holý) nakonec rozhodne zcela proti očekávání v otázce, zda má vítězná mocnost právo odvézt si umělecké dílo z poražené země náhradou za ztráty na svých uměleckých sbírkách. Socha zůstává v dómu, dílo neutrpí vytržením ze svého původního kontextu a bude tak dále připomínat místním zuřivcům (ve hře zastoupených německým pověřencem Schultzem v podání Soběslava Sejka) jejich vinu – ať už ve středověku nebo za světové války.

Urbánkovo zaujetí uměním a jeho rolí ve společnosti zaujalo i Ivana Klímu v knize Moje šílené století: „Umění představuje Urbánkovi hodnotu až symbolickou. Je schopno spojit minulost s přítomností, otevírat uzavřené prostory, povyšovat člověka, aniž ho přitom omezuje. Naopak, skutečné umění neomezuje – osvobozuje. Ovšem k tomu, aby člověk byl s to umění svobodně přijmout, musí si v sobě uchovat tolik neotupělosti, aby je byl ještě schopen vnímat. (…) Mocní mohou zdeptat bezmocné i tvořivé, nicméně ti druzí to jsou, kdo určují hodnotu života …Co tedy činit ? klade Urbánek otázku o smysluplnosti jednání ve světě, kde jedni vědí, zatímco druzí mají moc konat a mařit všechno, k čemu vědoucí dospěli. Poddat se moci? Přizpůsobit se? Nebo volit raději smrt?“

„Snad je východisko“, praví autor ústy paní Uty, „v tvrdošíjné vlídné umírněnosti.“

Historie rozhlasových her