Rozhlasové hry Zdeňka Rotrekla

Přidal: Přemek |

Srpen 10, 2007

Zdeněk Rotrekl a Jana Uhdeová

Básník, spisovatel a dramatik Zdeněk Rotrekl napsal v rozmezí let 1968 – 1973 čtyři rozhlasové hry. Přestože z nich byla realizována pouze jedna (a navíc až v roce 1992), stojí za to si je připomenout.

Jak z olivových květů věčné moře (1968)

V uranovém lágru Bytíz na Příbramsku, někdy v letech 1955– –1957, vytvořil autor první koncept televizní hry. Přestože televizi nikdy neviděl (v Československu začala vysílat v roce 1953, kdy už byl autor na uranovém lágru), slyšel o ní a lákala ho představa napsat hru právě pro toto médium, i když realizovatelnost jeho plánu byla mírně řečeno minimální. Postava, která bloudí mimo čas a mimo prostor, fascinovala autora už dříve, počínaje egyptským faraonem Amenhotepem, Odysseem, Alexandrem Velikým a jeho učitelem a vychovatelem Aristotelem, až po kázání svatého Pavla v Athénách…

Koncept hry nazvané Odysseus potkal stejný osud jako rukopis pohádkového příběhu o permoníčkovi: autor ho z lágru poslal ilegální cestou matce, ta ho však nikdy nedostala.

Po návratu z vězení autor na hru nezapomněl. V roce 1968 se o ní při náhodném setkání zmínil Karlu Tachovskému, vedoucímu literárního a dramatického oddělení brněnského rozhlasu. Ten ho povzbudil, aby hru znovu napsal, a to ve formě rozhlasové, a navrhl také název: Jak z olivových květů věčné moře. Autor pak během několika dnů hru skutečně napsal, přijal název Karla Tachovského a připojil pracovní podtitul „Odysseus II“. V rámci tzv. normalizace byl však Karel Tachovský zbaven svého zaměstnání a dramaturgicky rozpracovaná hra už realizována nebyla. Autorovi zůstal jen strojopis s rukopisnými poznámkami a drobnými úpravami Karla Tachovského.

Stará žena (1969)

Karel Tachovský stačil ještě na rozhraní let 1968 a 1969 zadat několika brněnským spisovatelům (Janu Trefulkovi, Antonínu Přidalovi, Ludvíku Kunderovi, Věře Hofmanové — Květě Legátové, Romanu Rážovi, Zdeňku Rotreklovi) krátký text k volnému zpracování ve formě rozhlasové hry. Jednalo se o smyšlené hlášení celostátního policejního pátrání po zmizelé ženě. Autor na toto téma napsal hru Stará žena, ani ta však nebyla realizována.

– Jen malá poznámka Panáčkova – realizovány byly texty Věry Hofmanové (Květy Legátové – Spolužačky) , Jaroslava Stříteckého (Jmenovaná Marie Pokorná) a Ludvíka Kundery (Malé smutné štronzo).

Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky (1970, 1987, 1992)

V Poznámce ve strojopisném svazku Menší prózy a básně v próze. III autor napsal: „Z téže doby [1970] pochází i rozhlasová báseň–hra Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky s texty ze Starého zákona. (…) připomněl jsem si tehdy krátkou novinářskou zprávu asi tak o čtyřech větách z květnových týdnů roku 1945, v níž se oznamovalo, že po osvobození Lvova byly nalezeny ve skladišti tamního koncentračního tábora bedny s mýdlem a pytle s kostní moučkou. Za pomoci zvláštní technologie uskutečnili totiž nacisté přímou výrobu mýdla a kostní moučky na hnojení polí z židovských těl, a jak kratičká zpráva oznámila, rabín vykonal rituální pohřeb všech těchto beden a pytlů. Tato neuvěřitelná zpráva vzpírající se jakékoliv představivosti mnou v letech 1969–1970 nesmírně otřásla, že vlastně kudy jsem chodil, všude jsem o tom hovořil. A šlo přitom o náhodnou vzpomínku na květen 1945. Ověřil jsem si celý fakt u vrchního rabína dr. Richarda Federa, který mně, nežidovi, vysvětlil některé rituální zvyky při židovských obřadech a pohřbech a seznámil mne i s hebrejskou náboženskou terminologií. (…) Ale k osudu hry: měla být uvedená v jedné brněnské poetické kavárně, obdobě pražské Violy, ale rozpracovaná realizace byla v průběhu ‚normalizace‘ zastavená, a nakonec zakázaná. Mnou úplně zapomenutý text, objevený zcela náhodně v roce 1984 [správně má být 1983, Z. R.], byl zařazený do kafkovského samizdatu 1983 [míněno květnové číslo samizdatového Obsahu, věnované Franzi Kafkovi, JaU]. Věnoval jsem hru památce příbuzných Franze Kafky. Tehdejší verzi jsem nyní poněkud přepracoval, upřesnil jednotlivé postavy a zkrátil, ale zvláštní formální tvar s kralickými biblismy a jazykovou inverzí povětšinou ponechal.“

Dnes k tomu autor dodává, že novinovou zprávou z května 1945 byla inspirována nejen rozhlasová báseň–hra Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky, ale také báseň v próze [ZPRÁVA O POHŘBU MÝDLA A KOSTNÍ MOUČKY] z Knihy apokryfů, kouzel a zaříkávání. Rabínu Richardu Federovi věnoval autor báseň Název (Nezděné město [Spisy 1], s. 451–452).
Popis pohřbívání tedy vyšel v Obsahu v květnu 1983, s dedikací „(památce příbuzných Franze Kafky)“. Mezi dalšími příspěvky byly například texty: Ivan Klíma: Už se blíží meče (K prameni inspirace Franze Kafky), Franz Kafka: Z deníků, Philip Roth: „Pořád jsem jen chtěl, abyste obdivovali mé hladovění“, neboli při pohledu na Kafku, Petr Kabeš: Franz Kafka L. P. 1982–1983, Karel Pecka: Dopis Josefu K.

V roce 1992 natočila hru Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky literárně dramatická redakce Českého rozhlasu Brno.

V roce 1997 vyšla hra Popis pohřbívání jako 21. svazek edice TVARy, jako příloha časopisu Tvar (roč. 8, 1997, č. 21, 11. 12., 32 s.), s chybnou datací na s. 4: „1984–1993″.

Anděl okouzlený pádem (1970, 1973)

Rozhlasovou hru Anděl okouzlený pádem o Georgu G. Byronovi napsal autor bez naděje na realizaci v roce 1970 v brněnské nemocnici. K napsání ho inspirovala kniha André Mauroise Život lorda Byrona, kterou tehdy v nemocnici četl (z francouzského originálu přeložil Jaroslav Zaorálek, medailon o autorovi napsal Vladimír Kafka, dobový ilustrační materiál vybral Jiří Rausch, Praha, Mladá fronta 1970, 2. vydání, 384 s.). Ke hře se autor vrátil v roce 1973 a přepracoval zvláště její závěr, podle právě vydané knihy Ariel aneb Shelleyho život od téhož spisovatele André Mauroise (z francouzského originálu přeložila Marie Janů, Praha, Československý spisovatel 1973, 260 s.). Ve hře Anděl okouzlený pádem autor z těchto dvou knih cituje, citace jsou vyznačeny uvozovkami.

Lorda Byrona dával autor za příklad v jednom ze svých bojovných článků v letech předúnorových: „K čemu jsou všechny kulturní organizace, k čemu byly všechny spory o kulturní sjednocení či tříštění, když všechny ty korporace nedovedly ukázat, co je to být příkladem a být hoden velké tradice stavu? Je to smutné, je to trpké zklamání. Je snad možno doufat, že to je jen jakási dočasná letargie kulturních pracovníků ocitnuvších se na osudovém rozcestí. Kdysi ovšem anglický básník lord Byron jel bojovat za Řecko, protože to byl opravdu básník. [Tady jsem v rukopise napsal: protože tento národ miloval a jeho svobodu jel vybojovat. Z. R.] A mezi národem, jejž se vydal bránit, také vydechl naposled. Kdo u nás je ještě takovým opravdovým básníkem, kdo u nás je ještě schopen činů donquijotské mravní čistoty a velikosti? Jsou, kdož to dokázali, i v této době. Je jen třeba čekat, že i všechen stav konečně osvědčí to, čemu se říká prostě a jasně: čest praporu.“ (In: zdr: Svědomí národa. Lidová demokracie 3, 1947, č. 93, 20. 4., s. 5.)

(Citováno z Ediční poznámky knihy Podezřelá krajina s anděly, Brno: Atlantis 2003)

Historie rozhlasových her