Pokus o načrtnutí mapy po dvaceti letech

Přidal: Přemek |

Listopad 12, 2007

Je to již dvacet let, co vyšla v nakladatelství Panorama kniha O rozhlasové hře, kterou napsal teoretik a historik rozhlasu Jan Czech. Vedle prací Aleny Štěrbové je to jediná práce toho druhu, která u nás v posledním čtvrtstoletí vyšla.

Vzhledem k nedobrému zdravotnímu stavu autora je bohužel pravděpodobné, že nedojde k nové revizi textu, který – ač na svou dobu velmi otevřený – obsahuje mnoho dobových „nutností“ (než se může Jan Czech věnovat inscenacím podle Beckettových či Kafkových textů, musí je globálně odsoudit jako slepou uličku), které by mohl odstranit jedině autor. Také proto připomínáme tento text – alespoň recenzí z časopisu Scéna, kterou napsal dramaturg Jan Vedral.

„Netroufám si odhadnout, kolik čtenářů se rozhlasovou dramatikou zabývá do té míry, aby je mohlo zaujmout Czechovo historicko-teoretické pojednání o české rozhlasové inscenaci. Nakladatelství Panorama, které studii záslužně vydalo, nebylo asi taky příliš optimistické, když stanovilo náklad 1000 výtisků. Rozhlasová dramatika, zdá se, nemá v našem kulturním životě to postavení, které by chtěla a měla mít.

Mě osobně Czechova kniha zajímá velice, a to jednak jako rozhlasového praktika, jednak jako blízkého spolupracovníka režiséra Jiřího Horčičky, na jehož práci je výklad především soustředěn, i samotného autora studie. A právě proto následující řádky nemohou ani nechtějí být objektivní recenzí, ale jen zachycením některých úvah, které ve mně Czechova práce vyvolává.

Už sám titul a podtitul útlé knížky (necelých deset autorských archů) svědčí o tom, jak velký úkol si její autor stanovil. O rozhlasové hře. Hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945. To není snaha o odstranění bílých míst na mapě našeho poznání rozhlasové dramatické tvorby, to je pokus o to tuto mapu alespoň načrtnout. Protože — a soupis literatury v závěru knihy to přesvědčivě dokládá – teoretická, kritická i historická reflexe fenoménu české rozhlasové dramatiky je, cudně řečeno, naprosto nedostatečná. Práce A. Štěrbové Vývojové tendence rozhlasového dramatického umění nebyla publikována a proto musíme Czechovu knížku považovat za vůbec první pokus zásadnějším způsobem prolomit rozpačité ticho. Rozhlasová dramatika má sice již poměrně bohatou historii, poměrně značný akční rádius a vstupuje poměrně výrazně do společenského vědomí, ale mimo jiné i díky nedostatečné teoretické reflexi se o ní usuzuje a rozhoduje často krátkozrace, empiricky, utilitárně, bez základního vědomí o kontinuitě jejího vývoje a všech kontextech, do nichž vstupuje.

Při rozsahu a obtížnosti úkolu nás proto nemůže překvapit ani to, že, věcně vzato, má Czechova kniha i své problémy. Autor byl v situaci, kdy nemohl nehonit mnoho zajíců najednou, a proto je také všechny nepochytal. Kniha se zabývá rozvojem výrazových prostředků rozhlasové inscenace od roku 1945 zhruba do roku 1986, hledáním možností specificky rozhlasové řeči. Výklad je opřen především o analýzu díla režiséra Jiřího Horčičky, ale i některých realizací jiných rozhlasových režisérů. Z analýzy konkrétního materiálu pak Czech vyvozuje, odvolávaje se především na systematizující německou teorii rozhlasové hry, obecnější teoretické závěry. V práci se tak prolínají tři přístupy — vykládá se tu historie, portrétuje tvorba přední osobnosti a zároveň vymezují základní teoretické aspekty rozhlasové výrazové specifiky. Autorovi se přirozeně nemůže podařit udržet na tak malé ploše tyto přístupy v rovnováze. I když se soustředí především na problematiku výrazu, nemůže samozřejmě pominout sémantické hledisko a dostává se tak do oblasti dramaturgické. Ta v masmédiích více než jinde svou základní koncepci odvozuje z momentálních praktických úkolů diktovaných programovou politikou toho kterého více či méně osvíceného a múzického vedení. Divadelní tvůrce může udržet logickou kontinuitu své tvorby, a to i za cenu přechodu do jiného divadla, co ale rozhlasoví tvůrci v obdobích, kdy užitkovost převažuje nad tvůrčími hledisky? Proto se, jak se mi zdá, především tvorba 70. a první poloviny 80. let značně vzpírá Czechovu trojlomnému analytickému pohledu (s výjimkou rozsáhlé kapitoly věnované dramatizacím epických látek), ten by totiž nutně musel vést k ještě dalekosáhlejším kritickým závěrům. Závěrečné kapitoly o hře faktu a rozhlasové tvorbě pro děti a mládež z koncepce studie zcela evidentně vybočují, spíše naznačují možnosti dalšího bádání.

Uvedené výhrady však neubírají nic na záslužnosti a podnětnosti Czechovy práce, především na autorově schopnosti a odvaze rozpoznat a pojmenovat hodnoty tam, kde opravdu jsou. Mohu-li ze své nesoustavné znalosti archívu rozhlasových nahrávek soudit, patří skutečně díla, zvolená pro analýzu, k vrcholným výtvorům českého rozhlasového dramatického umění. Czech tyto hodnoty nezamlčuje, v jeho práci se na rozdíl od např. nedávno publikovaného literárního slovníku dočtete o dílech, autorech a režisérech pro vývoj druhu v tom kterém období důležitých, a to bez ohledu na to, do jakých kontextů byli tito autoři a tato díla zařazeni na počátku 70. let. Czech je ve své práci veden snahou po objektivitě poznání, po prosazování duchovních hodnot, po vysledování kontinuity, je si vědom, že minimální úspěšnost rozhlasové dramatiky v 70. letech je mimo jiné i plodem ztráty kontinuity, toho, že na získané poznatky o výrazových a tvarových možnostech rozhlasové hry a inscenace nebylo možné navázat. Smyslného knihy vidím především v upozornění na nezbytnost znovu vybudovat ztracenou kontinuitu (což neznamená vše prohibované nekriticky přijmout).

A tady už se mé vnímání Czechovy knížky přenáší do oblasti zcela subjektivní. Vyvolává ve mě totiž vzpomínky na vlastní dramaturgickou praxi, na postoj řady autorů k rozhlasové hře. Protože i tady se projevuje ono obecné podcenění rozhlasové dramatiky, jejich výrazových a obsahových možností, její společenské působnosti. Protože rozhlasu jsou nezřídka nabízeny zbytkové náměty, dílka nepřijatá filmem, televizí, divadly, bez ohledu na to, zda látka a téma odpovídají možnostem média. Protože dramaturgie musí stále znovu a znovu začínat s debutanty u základní abecedy rozhlasového výrazu, pokoušet se omezovat v je¬jich výtvorech popisnost, napodobivost, neobraznost, reflexi dílčích jevů a pomíjení jejich podstat.

Všechny nešvary původní české dramatiky 70. a první poloviny 80. let se v tom, co někteří autoři rozhlasu nabízejí a co rozhlas stále ještě občas produkuje, projevují v míře nebývalé. Do rozhlasové dramatiky pronikají vlivy neobrazného, neosobitého, de facto neautorského nekonkrétního televizního vidění, schémata, modely a konstrukty společenskou objednávkou povzbuzovaného konjunkturalistického psaní. Jako příklad může sloužit krátkodechá, ale houževnatá koncepce her s výrobní tematikou- není to tak dávno, co ji rozhlasový pracovník smrtelně vážně charakterizoval slovy „z toho musí kapat olej, olej, olej“.

Rozhlas si za to, co teď sám kriticky pociťuje, může do značné míry sám. Udělal ve své programové činnosti opravdu dost pro to, aby zabezpečil vědomí kontinuity, které se Czech pokouší postihnout svou knihou? Vždyť téměř každého nového debutanta je třeba upozorňovat na výrazové možnosti; neslyšel, neměl možnost slyšet, k čemu se rozhlasová inscenace dobrala především v 60. letech.

A tak i sám rozhlas přispěl k tomu, že rozhlasová dramatika je, obávám se, obecně vnímaná jako cosi okrajového, co žije svůj jepicí život několik minut v éteru, co je občas užitečné a většinou užitkové. Toto vědomí nespraví ani festivaly, ani posluchačské soutěže. To může spravit jen taková programová činnost, která nekompromisně přesvědčí veřejnost o tom, o čem mimo jiné píše Czech, že totiž v rozhlase vznikala a vznikají velká díla, která ve svých vrcholech snesou nejpřísnější kritéria ideová a estetická. Tato díla jsou dnes obtížně dostupná, zachovaná ve fonotéce velmi problematicky archivované (kartotéky jsou oborově rozděleny mezi dílčí redakce), ohrožovaná průběžnými revizemi a mazáním nahrávek. Mnoho už se nenávratně ztratilo. Většina podnětů 60. let v oblasti původní české rozhlasové dramatiky se nedostává do vysílání — kvůli autorům, hercům, režisérům či hrám samým. Jsou to často jedinečné hodnoty, vytvořené s nemalými náklady a společensky nerealizované.

Jen badatel, navíc profesně přímo s rozhlasem svázaný, má jistou možnost poslechnout si znovu (nebo poprvé) Aškenazyho Bylo to na váš účet, Vyskočilovu Cestu do Úbic, Přidalovy Sudičky atd. atd…. Není potom divu, že posluchačský vkus, občas i kritika a také širší autorské vědomí ztotožňují rozhlasovou estetiku i obsahové možnosti především se seriálem Jak se máte, Vondrovi?

Obnovit vědomí kontinuity rozhlasové dramatické tvorby znamená pomocí jí vymanit se z mnoha současných slepých uliček, ve kterých bloudí, často neschopná splnit to poslání, které od ní společnost v období přestavby požaduje. Czechova načrtnutá mapa je zásadním činem, po kterém by měly následovat další. A to nejen v oblasti teorie a kritiky, ale i v programové činnosti rozhlasu.“

Vedral, Jan: Pokus o načrtnutí mapy. – In Scéna 16/1988, s. 7. – Jan Czech: O ROZHLASOVÉ HŘE. Hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945. Panorama, Praha 1987. Náklad 1000 výtisků, cena: 20 Kčs.

Historie rozhlasových her