Rozhlas v Únoru 1948

Přidal: Přemek |

Duben 1, 2008

Ještě jednou se vrátíme k 60. výročí tzv. „Vítězného“ Února 1948, a to citátem z propagandistické knihy Na vlnách času, kterou v roce 1983 k (také) 60. výročí zahájení rozhlasového vysílání vydal Československý rozhlas. Tato kniha je samozřejmě silně poplatná době (tvůrci záměrně vynechávají celé období tzv. Protektorátu, aby se nemuseli věnovat ne zrovna světlým kapitolám své existence), o čemž vypovídají i svědectví pamětníků Února 1948. Tato svědectví jsou samozřejmě poplatná době, v níž vznikla, ale přesto přesně ilustrují zvrácenost doby, v níž bylo bráněno nekomunistům v přístupu do vysílání (v letech 1945-1948 ještě alespoň papírově existovala demokracie). Zveřejňujeme tedy články, které tehdy poskytl dr. Zdeněk Bouček, Imrich Jenca a Jozef Brabec:

„… V tehdejších novinách najdeme perličky; Rudé právo z neděle 29. 2. se vrací k úterý 24. února: celé čtyři hodiny ovládají dělníci Václavské náměstí. Před desátou hodinou večer vyzývá rozhlasový vůz k rozchodu. Vůz jede dolů Václavským náměstím a chce zahnout napravo, do Jindřišské ulice. Vyzývá: Soudruzi, uvolněte místo rozhlasovému vozu! Jedeme doprava! Náměstím se rozléhá smích. Uhodneš, vážený posluchači, proč se lidé smáli? Protože byl rozhlas, v přímém rozporu s nechtěně politicky zabarveným konstatováním, už před Únorem na správné straně. Cesta k tomu nebyla jednoduchá, ostatně jako ve všech závodech a institucích. Co způsobilo, že v únoru 1948 nastavil rozhlas správně mikrofon dějinám? Lidé oddaní spravedlivé věci a ochotni se za ni prát až do krve.

Hovoří tehdejší vedoucí sociálního oddělení a člen CZV KSČ Jan Čejka, šéf publikačního oddělení ústředního ředitele Čs. rozhlasu Jan Svoboda a ředitel politického vysílání a předseda CZV KSČ Zdeněk Novák.

— Rozhlas po osvobození Sovětskou armádou mobilizoval lidi k odstranění válečných škod, k roztáčení kol našeho průmyslu, lidem zavlečeným nacisty do nejrůznějších koncentračních táborů a žalářů pomáhal v návratu do vlasti a do civilního života. V celé zemi se začal naplno rozvíjet politický život a v rozhlase se začala formovat závodní organizace KSČ. Ke slovu se ovšem záhy přihlásily i ostatní politické strany a je třeba říci, že přes demagogický pokřik, že rozhlas je komunistický a slouží zájmům jedné politické strany, byly pozice zejména národně socialistické strany v rozhlase velmi silné. Jak se v dalším období postupně zostřovala situace v celém státě, tak se i v rozhlase projevovaly provokace proti členům komunistické závodní organizace i útoky proti politice komunistické strany. Jejich nositeli byli příslušníci závodních organizací druhých politických stran, l v denním tisku denně narůstaly útoky proti rozhlasu a těm jeho pracovníkům, kteří stáli na principiálních pozicích v boji za další vývoj naší společnosti k socialismu.

— Od r. 1945 stál rozhlas po boku pracujících a vůbec všech pokrokových lidí. Vytvářel si tradici revolučního organizátora, ať už šlo o brigády na vesnici, nebo do dolů, o pomoc pohraničí, nebo dvouletce. Bojoval za milionářskou dávku, stejně jako proti šmelinářům.

— Čest patří našemu rozhlasu za to, že po celou tu dobu nezakolísal, že svůj hlas nepropůjčil protisocialistickým nebo protisovětským útokům. Jak to v Únoru v rozhlase vypadalo? Necelá čtvrtina rozhlasových pracovníků byla členy KSČ. Největší slabinou byla technika a administrativa. Avšak těžiště programové práce bylo ve zpravodajství, v reportážích, ve vzdělávacím odboru. A všechna programová oddělení pomáhala politickému smyslu rozhlasové práce. Vždyť i nedělní hodinová zábavná beseda Rozhlasových novin Karla Pecha měla vždy politický úvodník. Jeho rukopis dostával Karel Pech v neděli ráno a v podvečer se už vysílal, tak aby byl opravdu aktuální. V rozhlase byli programoví pracovníci z doby protektorátu i noví lidé, avšak většinou nezapomněli na německý fašismus a na síly, které mu Mnichovem otevřely cestu. Proto pomáhali, aby rozhlas byl hlasem nového, socialistického života. V reportážích, při plnění dvouletého plánu, v rozhovorech na závodech i v literárních pořadech. l když pravičáci se snažili prosadit ve svých národněsocialistických a lidoveckých závodních organizacích reakční politiku těchto stran, rozhlas zůstal věrný politice socialismu. Rozhlas netlumočil elitářské nebo revizionistické názory, na jeho vlnách mluvil s. Zápotocký, jistě si vzpomenete na jeho lidská, kritická a revoluční slova, a po pět let s. Zdeněk Nejedlý. Téměř každou neděli odpovídal na aktuální otázky ve svých nedělních epištolách. Prohlížel jsem zpětně jeho rozhlasové projevy a besedy. Kolik poučného i pro dnešek je v nich! l pro rozhlasové pracovníky. Jak jasně a srozumitelně jsou formulovány, jak mluvil hlasem našich pracujících. A proto rozhlas byl blízký většině našich lidí. A proto se také stal terčem reakčních útoků. Avšak pracovníci rozhlasu byli v palbě těchto útoků ještě pevnější, věděli, že bojují za správnou věc. Jaká byla naše rozhlasová jistota? Rozhlas byl spojen s komunistickou stranou, s jejím vedením. Strana v letech 1947—48 byla pevná, bez revizionistického kolísání, a proto i rozhlas byl pevný. Zrádci zmizeli s nacisty ve čtyřicátém pátém roce a noví se vynořili až v šedesátých letech. Pevná byla tehdy i stranická organizace v rozhlase. Vyřadili jsme několik hlasatelů a všichni členové strany, soudruzi ve zpravodajství, v programovém vysílání, technici měli pohotovost. Okamžitě byl také po výzvě s. Gottwalda utvořen akční výbor ve spolupráci s nečleny komunistické strany.

— V úterý 17. února odpoledne, kdy už bylo jasné, kam reakční ministři míří a co chtějí vyvolat, vyhlásila stranická organizace v rozhlase malou mobilizaci svých členů. Vzpomínám si, že tato pohotovost byla naprosto dobrovolná. A přece v té padesátce lidí, kteří po směně v rozhlase zůstali, nebyli jen svobodní chlapi, ale i tátové rodin a ženy. Byla to taková malá revoluční prověrka. Nikdo totiž ještě v té chvíli nevěděl, co se bude dít a hlavně jak to všechno dopadne. Rozhlas musel dál vysílat, přesněji řečeno, musel vysílat víc a odpovědněji. Ten večer vysílal první prohlášení předsednictva ÚV KSČ k situaci. Rozhlas se stal tlumočníkem požadavků dělnické třídy, stal se spojkou mezi stranou a masami. Byli jsme porůznu rozděleni. Hlídkovalo se na chodbách, hlavně na ohrožených místech. Začali jsme si uvědomovat, že těch ohrožených míst je víc než dost. Spalo se na stolech nebo na židlích v kancelářích, někdo měl úplný přepych — rozkládací polní lůžko. Ale hlavně jsme měli odvahu a pevnou víru ve vítězství naší věci. Ve vchodu do budovy hlídal tehdy v noci příslušník SNB. O tom, který měl službu, jsme věděli, že je nár. soc., a tak bylo třeba mít oči i tam. Na začátku sem tam někdo, kdo vlastnil zbrojní pas, měl u sebe pistolí. Bylo nás vcelku asi šest, sedm. To se prakticky rovnalo nule. Pracovníci redakce zpravodajství, která tehdy byla v prvním patře, byli jako figurky na střelnici, vystaveni soustavnému pozorování dalekohledy z protějších domů. Bylo rozhodnuto zakrýt okna a já jsem dostal za úkol obstarat zbraně, které by zvýšily jistotu těch, kteří byli na pracovištích, i samotných hlídek. Hlídat v takových podmínkách rozhlas s holýma rukama nebylo nic povzbudivého. Když 20. února podáním demise reakčních ministrů oficiálně vypukla vládní krize, hned první noc, někdy kolem půlnoci, dorazila do rozhlasu pomoc ÚV ČSM. To bylo z pátku na sobotu. Mládežníci s sebou přinesli optimismus, veselí, bojovnost, jak se na mladé lidi sluší. S mnohými jsme se znali. Přinesli zprávy ze závodů, jak to kde probíhá, co lidi, co strana, co Gottwald. Hodnotili jsme, debatovali a snažili se odhadnout, co bude dál, protože večer jsme vysílali prohlášení strany k demisi ministrů a před půlnocí zprávu o zítřejším projevu Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí. Nároky na rozhlasové vysílání vzrůstaly. V sobotu to byl projev s. Gottwalda na Staroměstském náměstí, v neděli přenos ze sjezdu závodních rad odborových organizací z Průmyslového paláce. V nedělí večer jsme ještě vysílali hru Ať žije republika. Byla dávno naplánovaná, ale svým revolučním optimismem o tom, jak právě před 100 lety, v r. 1848, propukaly v Evropě revoluční bouře, byla pro nás uměleckým vyzněním všeho toho, co jsme ten revoluční den 22. února cítili.

— Od chvíle, kdy stranická organizace v rozhlase vyhlásila pohotovost, až do skončení krize, jsem rozhlasovou budovu ani na chvíli neopustil. Přestože to byla hezká řádka dní a nocí, napětí těchto dnů nedovolilo pocítit únavu čí ospalost. Stále i po letech mám tyto dny před očima a jsem rád, že jsem mohl být jejich aktivním účastníkem. Že stranická opatření byla nutná, potvrdila zpráva ministerstva vnitra z 23. února o zatčení dvou důstojníků čs. armády, členů branné komise národně socialistické strany, na Vinohradech. Byla u nich nalezena situační zpráva, z níž vyplývalo, že někteří členové této strany se vážně zabývali myšlenkou ozbrojených akcí a sabotáží zařízení rozhlasu. Klid rozhlasové práce se snažily narušit pod okny rozhlasu povykující bojůvky z řad národně socialistické a lidovecké studentské mládeže. Pro udržení klidu, bezpečnosti a pořádku v rozhlase musel být některým ‚ pracovníkům s okamžitou platností zakázán vstup do budovy a na rozhlasová pracoviště byl povolen přístup jen těm, u nichž byl předpoklad, že to s naší republikou myslí dobře. Tito pracovníci pak také v úterý 24. února svou účastí na generální stávce podpořili požadavek naší strany na přijetí demise a doplnění vlády podle návrhu Klementa Gottwalda. Ve středu 25. února pak dny a noci napětí vystřídala jistota vítězství našeho pracujícího lidu.

— Technici objevili v hlavním kabelu zatlučený hřebík. Stranická organizace, akční výbor a vedení rozhodli, že do budovy rozhlasu nemá povolen přístup nikdo, kdo není bezpodmínečně nutný pro provoz. Stáli jsme ráno ve vrátnici a vraceli domů ty, s kterými jsme si nebyli jisti. Dostali jsme ke vstupu do budovy modré číslované legitimace na obyčejném kartonu s razítkem akčního výboru. V noci z neděle na pondělí vystřídali mládežníky soudruzi z Prahy 7. Našel jsem mezi nimi staré přátele z pražských jatek. To už byla ozbrojená dělnická třída i její milice. Byli podmračení, nevyspalí, naprosto odlišní od mládežníků, tvrdí, jaksi sveřepí. Chápali, že jde do tuhého, a člověk, než vezme pušku a opustí dobrovolně rodinu, musí vědět proč. A oni to věděli. Byli u nás den dva, už přesně nevím. Vystřídala je pak část pohotovostního pluku mladých příslušníků SNB z pohraničních útvarů. Pamatuji se už jen, že než k nám nastoupili, to bylo asi 24. února, stáli vzadu za Smetanovým divadlem, a protože jsem se domyslel, že jdou k nám, tak jsem si je prohlížel. Dnes už to bude znít směšně, ale já je probíral očima takřka po jednom, hodnotil, vážil.

Byli mlčenliví, vážní, velice ukáznění. Měli s sebou plnou polní a byli úplně jiní než ti, které jsme znali z ulic Prahy. Tvrdí a zkušení obránci hranic, kteří znali nepřítele zblízka. Ale to už byl závěr únorových dnů na dosah. Setkal jsem se s nimi ještě jednou — na závěrečné přehlídce Lidových milic.

— Rozhlas byl skutečným zákopem bojové fronty. Jako pracovník rozhlasu jsem žil v Praze, ve středu událostí, avšak únorové dny jsem jen slyšel! V některé současné vzpomínce jsem četl o tom, jak 21. února pražští soudruzi chtěli v 7 hod. ráno zajistit rozhlasový přenos památného shromáždění na Staroměstském náměstí. A zjistili, že rozhlas byl v pohotovosti již od 4 hod. ráno. Jako předseda organizace KSČ jsem po všechny ty únorové dny měl polní lůžko v nepatrné kanceláři, která nebyla větší než moje cela na Pankráci v r. 1 943. Avšak s jakou radostí jsem tehdy v únoru byl od rána do rána v rozhlase! Tam jsme hovořili o bezpečnosti rozhlasu, tam přicházely záznamy z politického zpravodajství, tam jsme zajišťovali, aby slova s. Gottwalda slyšeli lidé ve všech městech a vesnicích naší lidové republiky. Za to, že rozhlas v únoru 1948 byl skutečně věrným hlasem naší socialistické cesty, patří všem komunistům, všem pracovníkům z té těžké doby poděkování. Věřím, že i dnešní rozhlas smaže hanbu krizových let 1968—69 a že nezradí odkaz Února.

— Akční výbor Národní fronty, který byl ustaven i v rozhlase, spravedlivě vyloučil z řad rozhlasových pracovníků ty, kteří mezi ně nepatřili. Znovu si u této příležitosti uvědomujeme, že strana v Únoru zvítězila proto, že byla jednotná, pevně spojená s lidem a že dovedla lid přesvědčit o správnosti své politiky. A v tom je pro nás, pracovníky rozhlasu, velké poučení: upevňovat jako nástroj strany a vlády dále spojení s lidem, spojení s posluchači rozhlasu. To znamená, že my, komunisté v rozhlase, musíme v duchu Února 1948 učinit vše, aby náš program živě a moudře promlouval k lidem a s ještě větší bojovností, zápalem a vynalézavostí hájil a prosazoval věc socialismu, získával naše pracující pro politiku strany a plnění závěrů sjezdů KSČ.

Ne, vzpomínky na Únor nezmizely. Jsme na ně hrdi i my v rozhlase, protože naši předchůdci — někteří z nich jsou dodnes našimi kolegy — nezklamali. Filozofové hovoří o smyslu lidského života. Ale to je příliš strohá formulace pro ty, kteří Únor zažili a po celá léta zůstali věrni jeho odkazu. Tato doba je i básnickým pocitem, který se musí vyzpívat.

Byl únor v Čechách, předjaří,
jež vítá zpěv skřivanů,
co z hrudi vylétnou člověku vrátit
radost, sen a křídla a srdce,
které bude pod flétnou.

(dr. Zdeněk Bouček, 24. 2. 1973)

Člověk sa nenarodí pře nějaký rozhodný postoj už s danosťami v sebe, ktoré ho postavia hravo a jednoznačné na tu právu stranu. Vplývajú na něho ľudia, javy a věci v jeho okolí.

Poznal som východně Slovensko medzi dvoma vojnami, l to pofrontové. Jeho raný s ním, jeho psotu v obživě. Niekoľkokrát som sa obrátil medzi Košicami a Bratislavou, keď ešte neboli mosty a cesty viedli-neviedli tak cik-cak. Videi som zdvíhanie sa celej krajiny, keď sa brigádničilo ako dovtedy bez příkladu. Zažil som aj ohlupovania l’udí i privilegia pře majetných, i humbuk s rozdělením pódy bezzemkom, i podvody s potravinovými lístkami, i využíváme sucha ako politického nástroja.

Vedenie nám kázalo niečo nevídieť vóbec, niečo len tak, aby sa nepovedalo, registrovat‘ len to, co sa belie, dávať přednost zaujímavostiam před skutočnosťou. No čím nástojčivejšie a častejšie nám usměrňovalo mikrofon v ruke, tým rýchlejšie v nás narastal vzdor. Vo mne vznikol a prehlboval sa aj zásluhou priateľa Jánka Číža, ktorý mi bol niekedy viacej ako brat. Naše postoje v živote a k životu začali byť rovnaké. Vtedy vracal som sa domov z reportáže na južnom Slovensku a nemohol som obísť našu rozhlasovú stáru mamu v krčme na okraji Šintavy při Seredi. Vždy malá pře nás dačo, keď už iné nie, aspoň kráječ chleba postrašený masťou, alebo len sol’ou posypaný a k němu pohár takého bol’avého vína. Vtedy přidala radu: Ponáhľajte sa domov ešte za vidná, aby sa vám po tmě cestou do Bratislavy dačo nepřihodilo, niečo sa děje, niečo visí vo vzduchu . . .

Hrstka ľudí v rozhlase, Kováč, Vrabec, Raiman, ku ktorej mál člověk naozaj blízko ešte z čias povstania, bola ozbrojená a tvořila a viedla po prvý raz odznovu revolučný program. V zhode so svojím povstaleckým svědomím. Rozhodný okamih aj pře mna! Ako by som mohol ísť od nich a nie k ním.

Aj keď som nepočul Jánka Číža v reportážnom úvode do manifestácie pracujúcich v Redutě, věděl som co hovořil, a prečo tak hovořil. Išiel som za ním, vystriedať ho, aby som po ňom mohol hovořit‘ s ním.

(Imrich Jenca, 25. 2. 1978)

Po kritickej situácii, ktorá sa vinou reakčných ministrov vyvinula vo vládě, dostala aj stranická organizácia pokyn od ústredného výboru strany, aby bola v pohotovosti. Tento pokyn nám tlmočil súdruh Bálinth, ktorý v tom čase pracoval na kultúrno-propagačnom oddělení ústredného výboru strany. Ihned‘ smě zvolali výbor strany a rozdělili súdruhov, ktorí mali na starosti určité úseky, jednak programový, technický, ako aj otázku vysielania zo Spravodajskej agentury Slovenska. Keď došlo k demisii 20. februára, zavolal nás súdruh Husák na Zboř poverenikov, kde nám dal jasné pokyny, aby smě okamžité urobili opatrenia a zabezpečili vysielanie manifestácie zo Staroměstského námestia a taktiež večernú manifestáciu z Reduty. Reportoval súdruh Číž a reportáž dokončil Imro Jenča, nakoľko nám na tom záležalo, aby s. Číž odcestoval ihned‘ do Prahy a urobil na druhý den reportáž zo zjazdu Závodných rád. Od toho momentu moc v rozhlase malá v rukách stranická organizácia, riadila nielen programový časť, ale zabezpečovala aj technicko-organizačnú. V tom momente nám vel’mi záležalo na tom, aby naša veřejnost‘ bola informovaná o všetkých udalostiach, ktoré v tomto čase prebiehali. Nielen vo veřejnosti, ale aj vo vnútri reakčných stráň dochádzalo k diferenciácii. A tento nesúhlas s reakčným vedením týchto strán mnohí vedúci politici chceli aj veřejné vysloviť. Tak nás požiadal vtedajší podpredseda SNR pplk. Polák o svoje vystúpenie, ako aj povereník Lukačovič, ktorí sa distancovali od kontrarevolučného počinu proti Gottwaldove] vládě. Pochopitelne, ani druhá strana nezaháľala. O vystúpenie v rozhlase sa uchádzal aj vtedajší ministr financií dr. Matěj Josko. Pochopiteľne, že sme ho odmietli. Vzápätí volal dr. Lettrich, vtedajší předseda SNR a předseda Demokratickej strany, a intervenoval pre jeho vystúpenie. Po vzájomnej výměně názorov som mu nakoniec povedal: „Páni, vy už viacej do našich mikrofónov hovoriť nebudete.“

(Jozef Brabec, 25. 2. 1978)“

Citováno z knihy Na vlnách času, Praha, Čs. rozhlas 1983.

Historie rozhlasu