Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání 10. – Senzační zázrak XX. století

Přidal: Přemek |

Duben 28, 2008

Josef Maršík

Radiojournal využíval doslova všechny příležitosti k propagaci svého vysílání na veřejnosti. Vedení společnosti si uvědomovalo, že úspěch bude mít zejména tam, kde bude poslech rozhlasu předveden při praktické názorné ukázce. Rozhlasový přijímač se proto stal častým účastníkem nejrůznějších výstav a spolkových shromáždění, na kterých technici Radiojournalu návštěvníkům veřejně demonstrovali skvělé výhody, které získají, pokud si zakoupí rozhlasový přijímač – a samozřejmě koncesi, která je bude k poslechu opravňovat.
Kvalita přijímačů se zlepšovala. Pětilampový anglický přijímač značky Marconi vybavený anglickým reproduktorem značky Amplion již dokázal ve velmi dobré kvalitě ozvučit i poměrně velký sál. Na vedení společnosti se proto začali obracet zástupci různých organizací a spolků se žádostí, aby rozhlasové vysílání, nejmodernější technická novinka doby, doplnilo jejich akci. Zpravidla si pronajali sál v místní restauraci nebo sokolovně, technici Radiojournalu dopravili na místo rozhlasový přijímač, instalovali anténu a uzemnění a produkce mohla začít. Účastníci i organizátoři akce byli velmi spokojeni a spokojen byl také Radiojournal, který si zpravidla za jednu takovou produkci účtoval čtyři tisíce korun. A to byl slušný příspěvek do jeho pokladny, která v té době často zela prázdnotou.
Byla to ale také příležitost pro různé podnikatele, kteří si uvědomili, že nový vynález by mohl být využíván k veřejným produkcím, podobně jako tomu již bylo u filmových představení v biografech. Proto se začaly objevovat stále častěji soukromě podnikatelské veřejné poslechy rozhlasového vysílání, na kterých ovšem návštěvníci museli platit vstupné. Radiojournal se jim nebránil – dělaly mu totiž výtečnou reklamu, a to dokonce zadarmo.
Na jednu z nich vzpomíná rozhlasový technik Karel Koníček:
Přijel jsem jednou na jaře do kteréhosi městečka v severovýchodních Čechách. Už od nádraží jsem viděl na ulicích a pak na náměstí plno velkých plakátů s klikatými blesky, které budily velkou pozornost občanů. Přistoupil jsem zvědavě k jednomu z těchto plakátů a čtu:

Senzační zázrak XX. století.
Víte, co je rádio? Nevíte!
Slyšeli jste rádio? Neslyšeli!
Proto přijďte zítra 22. března 1924 o šesté hodině večer do hostince U tří lip, kde ve velkém sále se bude hlasitě reprodukovat radiotelefonní vysílání Radiojournalu ze Kbel u Prahy.
Budou-li v té době vysílat zahraniční vysílače, uslyšíte je také!
Budete překvapeni!
Jednotné vstupné Kč 5!
Uctivě zve
Rudolf Šťastný, radiopodnikatel.

Na jednotných plakátech se doplňovalo jen jméno obce, hostince a datum. Takové plakáty předcházely pana radiopodnikatele od městečka k městečku, od vesnice k vesnici. Pan radiopodnikatel přijel dopoledne, zavěsil anténu, připojil uzemnění, zapojil baterie, přezkoušel přijímač a na vhodné místo v sále postavil jeden nebo dva reproduktory, a šel na pivo. Při odpoledním vysílání burzovních zpráv si zjistil příjem kbelského vysílače a vrátil se ke svému půllitru. V šestnáct hodin si ještě ověřil vysílání zahraničních stanic a večer začal vysílat. Po reprodukci sbalil fidlátka, navečeřel se, vyspal a druhý den se opakovalo totéž v jiné obci. Pan Šťastný vydělával a Radiojournal měl reklamu.
Takových podnikatelů se vyrojilo tehdy více a každý měl svůj rajón.
Podnikatelé vydělávali, ale Radiojournal měl stěží na výplatu svých osmi zaměstnanců. V některých chvílích se dokonce zvažovalo, kdo z nich půjde na neplánovanou dovolenou.

Hlásí se Brno

Na jaře roku 1924 propůjčilo ministerstvo pošt a telegrafů Radiojournalu druhou vysílací stanici, která se nacházela v Komárově u Brna. Vysílač měl výkon 1 kW a do té doby sloužil výhradně pro telegrafní zprávy. Zkušební vysílání s připojeným mikrofonním obvodem pro přenos řeči a hudby se uskutečnilo ve dnech 10.-13. května. Bylo úspěšné, a tak mohla být vysílačka uvedena 20. května 1924 do pravidelného radiotelefonního provozu. Vysílalo se bez studia, přímo z budovy, kde byl vysílač umístěn.
„Program“ byl v prvních měsících více než jednoduchý – dvakrát denně se vysílaly pouze burzovní zprávy. Karel Koníček vzpomíná:
Manipulace s tím byla dost zajímavá. Technik v komárovské stanici měl přijímač, na kterém zachycoval zprávy ze Kbel. Co slyšel, zapisoval na připravený formulář. Po skončení přepnul anténu z přijímače na vysílač, připojil mikrofonní okruh a hlásil zprávy, které před chvílí vyslechl.
Dnes se to zdá být jednoduché a snadné. Ale při tehdejší technice to byl značný problém. Často atmosférické poruchy přehlušovaly slabý kbelský signál a znemožňovaly poslech. Technik musel řádně napínat uši. Avšak zdá se, že se to dařilo. A jestli někdo udělal bankrot, tak to jistě nebylo pro špatné hlášení kursů komárovskou stanicí.

Počátky brněnského programu

Dvakrát týdně – ve čtvrtek odpoledne a v neděli dopoledne – si mohli posluchači vyslechnout sólová pěvecká a hudební vystoupení, především v podání členů opery, operety a činohry brněnského Národního divadla a profesorů a žáků brněnské konzervatoře.
Od března 1925 již brněnské studio vysílalo každodenně – dvouhodinový večerní hudební a slovesný program. Technickým vedoucím studia byl jmenován kapitán vojenské telegrafní služby Antonín Slavík, funkcí vedoucího literárního oddělení byl pověřen režisér Národního divadla v Brně Vladimír Šimáček a hudební oddělení vedl kapelník téže nejvýznamnější brněnské kulturní instituce Jan Janota.
Těsné spojení brněnské pobočky Radiojournalu s brněnským Národním divadlem bylo pro další vývoj rozhlasu velmi šťastné. Umožnilo totiž budovat program na nejvyšší umělecké úrovni. Po sólových „pokusných“ vystoupeních tak mohly brzy následovat produkce vícečlenných hudebních sborů. Častými hosty u brněnského rozhlasového mikrofonu byly například Herrmannovo kvarteto, trio brněnské konzervatoře a kvarteto Komorní sdružení umělců v Brně. Orchestrální program byl zaměřen zejména na jednotlivé árie a později i větší komponované celky z oper, zejména českých skladatelů.
Určitou předzvěstí pozdější slavné „brněnské rozhlasové školy“, která se vymykala konzervativnímu pražskému pojetí rozhlasového programu, bylo zařazení populárních kabaretních večerů. Účinkovali v nich mj. Oldřich Nový a František Kreuzmann.

Červená – jedeme!

V brněnském studiu se poprvé začala používat signalizace mezi technickým pracovištěm a vlastním studiem. Svítící zelené světlo znamenalo „Připravit se!“ a červené světlo, tolik známé všem rozhlasovým pracovníkům, dávalo signál „Vysíláme!“.
Přímo z Brna se začalo vysílat od 1. září 1925, a to ze studia, jež bylo provizorně a nepříliš vhodně umístěno v místnosti jedné ze čtyř věží na střeše Zemského domu. Místnost byla improvizovaně přepažena závěsem, který odděloval vlastní studio od technického pracoviště. Přestěhováním „atelieru“ do města odpadlo nepříjemné dojíždění zaměstnanců a účinkujících z Brna do Komárova, což všichni přivítali s povděkem. Do studia zavedla poštovní správa dvě linky, které jej propojovaly s komárovským vysílačem. Ten byl přes den využíván poštovní správou k radiotelegrafickému provozu a večer sloužil rozhlasovému vysílání.
Oficiálně a slavnostně byla brněnská stanice ale otevřena až 18. dubna 1926.

Historie rozhlasu