Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání 24. – Problémy s autorskými právy

Josef Maršík

Na první přenosy operních představení a na nečekané problémy s nimi spojené vzpomíná programový ředitel Miloš Čtrnáctý: S prvními přenosy oper a provedením velkých hudebních celků ve studiu nastávala rozhlasové společnosti povinnost zabývat se otázkou autorského práva.
U nás v Praze přišlo to zcela spontánně, aniž bychom si to hned uvědomili. Po nadšeném přijetí Dvou vdov rozhodli jsme se hned následující den zapojit na zkoušku ještě druhou operu, a tou byla v Národním divadle Rusalka. Byla to opravdu šťastná náhoda, která umožnila, že k srdcím našeho posluchačstva hned napoprvé promluvila ze zlatého domu nad Vltavou hudba Smetanova a Dvořákova.

V tom prvním nadšení nás ani nenapadlo, že by ze strany dědiců Dvořákových mohlo být proti tomuto pokusu, prvnímu u nás a tak významnému, něco namítáno. Naopak viděli jsme v tom propagaci díla samotného a ochota správy divadla nás utvrdila, že její povolení postačí.
Ale již třetí den přišlo ochlazení v podobě korespondenčního lístku, jejž nám předalo divadlo. Byl to dotaz mladšího syna skladatele Rusalky, Otakara Dvořáka, kdo si to dovolil bez vědomí dědiců šířiti na vlnách éteru hudbu Dvořákovu. Přihlásil jsem se kajícně jako pachatel, vysvětlil celou věc a žádal za prominutí tohoto nedopatření, jakož i smírné vyřízení celé záležitosti.
Odpověď byla již přívětivá a uklidňující. Čekal jsem to, neboť jsem se znal již po léta dobře s celou rodinou skladatelovou. Pan O. Dvořák se omlouval, že nevěděl, kdo vězí za tou vysílanou Rusalkou, a zval mne na schůzku, ke které přijede z venkova.
V akademické kavárně dohovořili jsme se přátelsky, že za nedovolené vysílání zaplatíme 600 korun a kdybychom příště chtěli opět vysílat některou z oper mistra Dvořáka, že dohodneme se předem. Honorář bude pak ovšem vyšší. Národní divadlo dostane příkaz, aby beze svolení dědiců žádný přenos oper Dvořákových nepovolovalo.
Případ nás poučil, že podruhé musíme být opatrnější a že otázka autorská musí být záhy vyřešena v celém svém rozsahu. Narazíme na ni jistě i v jiných částech programu.
A v této předpovědi se programový šéf Radiojournalu nemýlil. Další konflikt, spojený s problémem autorských práv, se totiž objevil brzy po příhodě s vysíláním Rusalky. Tentokrát byl spojen s umělcem nikterak menším – s Leošem Janáčkem.

Janáčkovy honorářové požadavky zamítnuty!

Miloš Čtrnáctý na první kontakty významného hudebního skladatele s rozhlasem vzpomíná:
Leoš Janáček mohl si jistě za svého života, zejména na začátku své tvorby, právem postesknout, že je opomíjen. (…) Zkoumáme-li však dnes poměr rozhlasu k Janáčkovi, musíme uznat, že ten mu věnoval pozornost velmi brzy. Jeho Symfonietta byla hned od začátku skvělým rozhlasovým číslem. Brno vysílalo také záhy jeho opery.

Janáček byl prudké povahy a měl ve zvyku vyjadřovat se i v dopisech velice stručně. (…) V roce 1926 psal mu z Prahy Radiojournal, že by velmi uvítal, kdyby skladatel chtěl do rozhlasu proslovit přednášku o lidové hudbě, jejímž je vynikajícím znalcem. Dostali jsme od něho korespondenční lístek, na kterém sděloval s obvyklou stručností:
„P. T. Radiojournalu! Lituji, že nemohu mluvit o lidové hudbě. Není to tak lehké, jak si myslíte. Ale k otázce honoráře! Hukvaldská poezie, Symfonietta, Její pastorkyně byla Vámi rozhlašována a do dnešního dne nevyrovnáváte se se mnou! Ba vyhlašujete, jako bych měl s Vámi smlouvu za 300 korun operu, ač to není pravda a ač p. Foerstrovi platíte 500 korun. To už není pěkné!
S pozdravem Leoš Janáček“

To bylo slovo do pranice. Jak se to mohlo stát? Tenhle hřích mělo asi na svědomí Brno. Marně jsem hledal v pražských záznamech, že by pražská stanice nějakou Janáčkovu operu v tu dobu vysílala. To bylo až v říjnu 1928, co vysílala se z Národního divadla Pastorkyně a v březnu 1929 Bratři Karamazovi.
Ale z lístku Janáčkova je vidět, že Brno už v roce 1926 vysílalo skladby Janáčkovy, a jistě, že někdo z brněnské stanice s ním o tom jednal a považoval obsah rozmluvy asi za hotovou věc, třeba to ani smlouva nebyla. Rozhodně tu něco bylo.
Výkonný výbor rozhlasu se také stížností zabýval a znovu jednal o podmínkách vysílání.

Janáček odpověděl svým striktním způsobem:
„Podmínky:
1) Dluh za dřívější rozhlas dvou oper vyrovnat.
2) Minimální obnos 1000 Kč za Věc Makropulos hned na brněnskou adresu poukázat (Brno, Kounicova 30).
Dr. Leoš Janáček“

Radiojournal ovšem v roce 1927 nebyl ještě v takových finančních poměrech, aby mohl vyhovět všem finančním požadavkům, a také s ohledem na smlouvy s jinými skladateli učinil na schůzi výboru 7. ledna záporné rozhodnutí. V knize záznamů stojí doslova: Relais Věc Makropulos. Zamítnuto pro zvýšené požadavky skladatele Janáčka 1000 Kč místo smluvených 300 Kč.
Bylo by ale vůči Leoši Janáčkovi krajně nespravedlivé ilustrovat jeho vztah k rozhlasu pouze citacemi jeho – bezesporu oprávněných – finančních požadavků. Janáček si dobře uvědomoval možnosti nového sdělovacího prostředku a ochotně s ním spolupracoval. Miloš Čtrnáctý ve svých vzpomínkách k tomuto tématu uvádí:

Brněnský rozhlas měl k Janáčkovi blíže než pražský. Záleželo mi na tom zjistit pravdu, jaký byl poměr Janáčkův k rozhlasu, a požádal jsem Jana Velíka, aby mi zjistil z tamějších dokumentů bezpečné údaje, než se v tisku začnou trousit nedoložené historky.
A dozvěděl jsem se toto: Na podzim r. 1926 navštívil Janáček rozhlasové studio v Nové ulici se svou chotí. Zdržel se tam asi půl hodiny a rozhovořil se o své tvorbě. Vyznal při tom svou lásku Dvořákovi, ale podotkl zároveň, že je nutno hledat nové hudební projevy. Tamější pracovníci zachytili na kontrolní přijímač jednu z německých stanic, ohlašující právě vysílání symfonické básně Smrt a vykoupení od Richarda Strausse, a mistr vyslechl pozorně část této skladby.

V lednu 1927 vysílala brněnská stanice přenosem z Národního divadla v Brně reprízu opery Věc Makropulos a ze Stadionu téhož roku premiéru Glagolské mše, provedenou Brněnskou filharmonickou besedou za přítomnosti skladatele.

Z nedělních odpoledních koncertů v Národním divadle byly vysílány další Janáčkovy skladby, především Symfonietta.
Jakmile bylo vybudováno v r. 1929 větší studio na Stadionu, staly se Janáčkovy skladby pravidelnou součástí brněnských hudebních pořadů. Byl to zejména zasloužilý umělec Břetislav Bakala, Janáčkův žák, který je studoval s rozhlasovým orchestrem a sborovými tělesy. A jemu svěřil mistr také roku 1930 první provedení své zpěvohry Z mrtvého domu.
A Janáčkovo dílo je i dnes stálou součástí hudebního programu Českého rozhlasu.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)