Kapitoly z dějin českého rozhlasu 1. Počátky čs. rozhlasového vysílání (Josef Maršík)

Přidal: Přemek |

Říjen 3, 2005

Uvádíme zde vybrané kapitoly ze seriálu o historii Československého i Českého rozhlasu, který vycházel a stále ještě vychází z Týdeníku Rozhlas. Na Panáčkovi budeme tento seriál uveřejňovat se svolením Českého rozhlasu.
Dík za zprostředkování patří také Jakubovi Kamberskému, zvanému Beatman, který s ochotou a urputností shromáždil maximum dostupných kapitol…

Pravidelné rozhlasové vysílání pro veřejnost bylo u nás zahájeno 18. května 1923. Tímto datem se český rozhlas zařadil mezi průkopnické rozhlasové společnosti, které úspěšně překonaly období technických experimentů a prvních programových pokusů a začaly pravidelně, každý den vysílat pro své posluchače hudební a slovesný program. Zpočátku tak činil bez jakýchkoli zkušeností, s primitivní technikou, nedostatkem finančních prostředků a nepochopením svého okolí, ale s nadšením a někdy také již s tušením, že stojí u zrodu nového fenoménu, který podstatným způsobem vstoupí do lidské společnosti a změní svět.

První experimenty

První pokusy s radiotelegrafií (bezdrátovým přenosem telegrafních značek) a radiotelefonií (bezdrátovým přenosem řeči) byly u nás zahájeny již před první světovou válkou. Experimentální práce s příjmem a později také s vysíláním telegrafie bez drátu probíhaly od roku 1894, zejména v laboratořích České vysoké školy technické v Praze. Jsou proto spojeny především se jmény vysokoškolských pedagogů a výzkumných pracovníků. Profesor dr. František Nušl například využíval radiových vln k příjmu přesného časového signálu z Anglie, který potřeboval pro svou výzkumnou práci ve hvězdárně v Ondřejově. Cenné poznatky a zkušenosti, které mohly být využity téměř ihned po vzniku republiky, byly získány v laboratořích české „techniky“ pod vedením profesora dr. Karla Domalípa a později jeho nástupce profesora ing. Ludvíka Šimka.

Bezdrátová telegrafie poprvé předvedena veřejnosti

Na území našeho státu byla radiotelegrafie poprvé veřejně předvedena v roce 1908 v době konání Obchodní a průmyslové výstavy v Praze. Přenos telegrafních signálů se uskutečnil mezi dvěma jiskrovými stanicemi. První byla instalována přímo na výstavišti, druhá byla umístěna na návrší u Karlových Varů. Pamětníci vzpomínají, že „předvádění těšilo se velkému zájmu Pražanů, a to tím spíše, že provoz vyznačoval se jako při každé jiskrové stanici zajímavými akustickými efekty a dovedl rozblikati elektrické žárovky na výstavišti v rytmu vysílaných Morseových telegrafních značek. Dorozumění obou stanic bylo však velmi obtížné, neboť pražská stanice umístěná v údolí Vltavy, ač z Karlových Varů přijímala velmi dobře, sama byla v Karlových Varech slyšitelna velmi špatně.“
Tato památná a před válkou také jediná veřejná ukázka bezdrátové telegrafie se uskutečnila v době, kdy již v zahraničí probíhaly první experimenty s přenosem lidského hlasu.

První pokusy s přenosem řeči a hudby

V publikaci Jak se lidé dorozumívali uvádí Jiří Seger, že k prvním průkopníkům patřil americký inženýr švédského původu Reginald Aubrey Fessenden (1866-1932), který poprvé předvedl radiotelefonní vysílání pro veřejnost. Uskutečnilo se z jeho stanice Brant Rock v Massachutes v USA na Štědrý den 24. prosince 1906, a to na vzdálenost 320 km. Radiotelegrafisté u lodních nebo pozemních přijímacích stanic si mohli v tento den vyslechnout čtení z Lukášova evangelia, hru na housle, Händlovo Largo z gramofonové desky a na závěr Fessendenovo přání veselých Vánoc. V roce 1910 další Američan Lee de Forest (1873-1961) vysílal poprvé přenos z Metropolitní opery v New Yorku, v němž vedle Enrica Carusa vystoupila i Ema Destinová.

První pravidelné vysílání

Za zrod rozhlasu jako regulérního sdělovacího prostředku se považuje veřejné vyhlášení výsledků prezidentských voleb v USA, kterým zahájila své pravidelné vysílání 2. listopadu 1920 rozhlasová stanice KDKA Westinghousovy společnosti (Westinghouse Electric and Manufacturing Co.) v East Pittsburghu ve státě Pensylvánie.

Evropa nezůstává pozadu

Také na evropském kontinentu se pokusy s přenosem lidského hlasu datují již do prvních let dvacátého století. K průkopníkům patřil například dánský vynálezce Valdemar Poulsen (1869-1942), který se radiofonií zabýval ve stejné době jako Fessenden (v roce 1903), nebo německý radiotechnik Ernst Ruhmer (1878-1913), jemuž se zdařilo pokusné vysílání z Bruselu do Liege na vzdálenost 110 kilometrů. K evropským rozhlasovým propagátorům patřila také německá firma C. Lorenc AG, která započala s pokusným vysíláním v roce 1913.

Iniciativu přebírá armáda

První světová válka experimenty s radiofonií pro civilní využití přerušila. Rakousko-uherská správa z obavy ze špionáže stanovila přísné tresty pro každého, kdo by vyráběl vysílací a přijímací aparáty a součástky pro radiofonii, a využíval je pro vysílání a příjem. Radiotechnický průmysl byl považován za výlučně průmysl válečný a veškerý radiofonický výzkum sloužil výhradně k plnění vojenských cílů. Z tohoto důvodu existovala na našem území při vzniku republiky jen jedna zastaralá vojenská vysílací stanice s malým dosahem v Moravské Ostravě a jedna přijímací stanice na letišti v Chebu. Válka ale narušila i telefonní a telegrafní spojení s okolním světem, takže mladý československý stát jen obtížně získával informace ze zahraničí, zejména z nově zřizovaných zastupitelských úřadů. Bylo třeba najít takové komunikační médium, které by dostatečně rychle a kvalitně nahradilo narušené mezinárodní telefonní a telegrafní sítě a v co nejkratší době spojilo republiku se zahraničím. Tento komunikační prostředek byl objeven v bezdrátové telegrafii, která umožňovala okamžité a přímé spojení téměř s celým světem.
Protože všechny záležitosti týkající se radiofonie spadaly i v poválečných dvou letech do kompetence ministerstva národní obrany, byla splněním tohoto úkolu pověřena vojenská správa. Ta rozhodla, že první československá vysílací stanice bude vybudována v Praze, v rozhledně na Petříně, a to v co nejkratší době.

První stálá česká radiotelegrafní stanice

Petřínská rozhledna byla zvolena především proto, že její věž byla velmi výhodná pro instalaci antény. Úkolu se ujali odborníci z vysokých škol a výzkumných ústavů (ing. L. Šimek a dr. F. Nušl) spolu se skupinou vojenských techniků, kteří získali základní zkušenosti s radiofonií jako váleční telegrafisté. Nejprve museli shromáždit potřebné součástky ke stavbě stanice, ty ale byly roztroušeny po celé zemi v různých fyzikálních ústavech a laboratořích, vojenských skladištích a továrnách. Z nich se jim v upraveném sklepě rozhledny podařilo sestavit již v první polovině listopadu 1918 jiskrovou vysílací stanici a přijímací aparaturu. Vysílačka měla výkon 5 kW a byla naladěna na vlnovou délku 2400 m.
Pokusné telegrafické vysílání i příjem dopadly úspěšně a radiostanice velmi brzy navázala pravidelné spojení se všemi okolními státy a ještě v listopadu s Anglií. Zajišťovala především spojení ministerstva zahraničních věcí s našimi zastupitelskými úřady v zahraničí, kterým byla prostřednictvím stanice zasílána diplomatická korespondence, ale podobnou službu vykonávala také pro zastupitelské úřady cizích států v Praze. Na konci roku 1918 navázala po určitých počátečních komplikacích také oboustranné spojení s Paříží, se stanicí, jež byla umístěna na Eiffelově věži. V dobré kvalitě byly přijímány také radiogramy z řady amerických radiotelegrafických stanic. Ve volných chvílích telegrafisté přijímali také zprávy určené pro tisk. Jejich práce na stanici byla velmi náročná. Telegrafické signály přijímali s rychlostí 100-120 značek za minutu, radiogramy měly nezřídka rozsah několika tisíc slov, někdy byly šifrované.
Posádka stanice byla ubytována v budově dnešní petřínské hvězdárny.

První české vysílání slova a hudby

Na jaře roku 1919 byla stanice vybavena vysílačem francouzské výroby o výkonu 10 kW a přestěhována ze sklepa petřínské rozhledny do zděné budovy vozatajského praporu za Hladovou zdí. Zároveň byly postaveny dva padesátimetrové dřevěné stožáry, mezi nimiž byla napnuta stometrová anténa. Pro příjem telegrafických depeší ze vzdálených míst, zejména ze Spojených států, byla vybudována veliká čtvercová anténa (3,5 m x 3,5 m) na otáčivém podvozku, která se do příslušného směru natáčela prostřednictvím automobilového volantu.
Toto zařízení již bylo na takové technické úrovni, že v témže roce (1919) bylo možné prostřednictvím petřínské vysílačky uskutečnit první radiotelefonické vysílání. Jeden z vojenských techniků a pozdější dlouholetý technický spolupracovník Československého rozhlasu Jan Velík ve svých vzpomínkách uvádí, jak se dr. Augustin Žáček z Univerzity Karlovy, který vykonával u petřínské vysílačky vojenské cvičení, a technici Prokop Ryvola a Jaroslav Kejř domluvili, „že podniknou pokus s vysíláním radiofonie pomocí malé elektronkové vysílačky, jaká se užívala ve francouzské armádě. Připojili k ní uhlíkový mikrofon a vysílali improvizovaný pořad, ve kterém účinkovali recitacemi, zpěvem a hrou na housle. Jejich výkony poslouchal ve fyzikálním kabinetu UK Na Karlově prof. dr. A. Žáček – prý velmi dobře. Pamětihodné je, že to byl v ČSR první pokus s vysíláním řeči a hudby bez drátu a že se plně zdařil.“
JOSEF MARŠÍK

Historie rozhlasu