Jaromír Ptáček – Pod širákem rozhlasu

Přidal: Přemek |

Červenec 1, 2008

Uvádíme úryvky z pamětí rozhlasového dramatika a dramaturga Jaromíra Ptáčka. Doufáme, že je přijmete jako výrazný historicky materiál k dějinám rozhlasu…

Motto: Když život náš je v tísni na své pouti / mně bylo procházet tak temným lesem / že nemohl jsem cesty uhodnouti (Dante Alighieri – O. F. Babler – paraf.)

Křest v kostelíku je pro velké závěje sněhu vykonán až po několika týdnech. Nakonec se jej matka pro nemoc nemůže zůčastnit. I po několika letech dochází mezi asistujícími k marnému dohadování, zda datum narození (17. 12.) v křestním listě bylo zapsáno správně, rok (1925) nikoli. Druhý syn Pepíček zemře ještě v kolíbce, třetí – Jiří, který zdědí otcovy geny, přijde na svět až po devíti letech.
Obec se pyšní významnými rodáky: jazykovědcem Emilem Smetánkou, malířem Bohdanem Lacinou, bibliofilským nakladatelem Janem Jelínkem. Bývá tu surrealistický básník J. V. Dobiáš. Přijíždějí sem malíř Vladimír Sychra se svou fascinující ženou Jarmilou Zábranskou, sochař Jiří Kodet, malíř František Tichý a básník Petr Křička. V knihovně pana učitele Dobiáše neobjeví prokleté básníky, ale marxistickou literaturu. A tak v čase Protektorátu pod ochranou tmy, vyhýbaje se dohledu stanice, kterou obsadili němečtí četníci, přenáší z jednoho konce vesnice na druhý balíky Tvorby a jiných zapovězených tiskovin.
V čase protektorátním dochází zde k bizarním situacím. To jednou na Buchtově kopci kruh malířů pod vedením Petra Křičky nacvičuje Internacionálu, když dole na úpatí v Masarykově domě jsou umístěny oddíly Hitlerjugend.
Otec je podnikatel rodem. Rozšiřuje obchod o filiálky. Spekuluje na Plodinové burze. Postaví kruhovou cihelnu. Stal se starostou Sokola. Nikdy necvičil. Z literatury uznává jedině Bibli. Byl presbyterem evangelické církve. S literaturou se jeho syn střetne až na půdě babiččina gruntu. Mezi krabicemi švestkového povidlí nachází reklamní číslo Šaldova Zápisníku, v něm pak recenzi v melantrišské soutěži odměněné Hanušovy sbírky Housle a ruka: Je tichý svět i duše. Z lože mi prchá spánek. Po zlých dnech bdím štěstím, děkuji ti, Bože. Šaldův komentář ho nasměruje k zájmu o Paula Verlaina.
Babiččin (z matčiny strany) grunt ve Starkoči je vystavěn z opuky. Vlídný, přívětivý. Na dvoře studna s pumpou, pod kterou se musí mýt. Za dvorem stodola a zahrada. Tam se jednou střetne s matčiným bratrem. Jsou právě manévry. Vjede na koni do dvora. Na rajtkách měli důstojníci jezdectva široké červené lampasy. Vždycky ho už bude takto vidět. Dům na Vysočině je z ruly. Rula působí studeně. Babičku z otcovy strany nikdy neuvidí. Možná zemřela dřív, než se narodil. Možná odešla sama. O hrobu, kde by měla ležet, nikdy neslyšel. Dědeček byl vitální sporý chlapík. Děvče, které tu je na zkušenou, jednou řekne, že těch žen bylo kolem dědečka víc.
Tam také před kostelem Petra a Pavla ho zastaví cikánka. Tajemství osudu ho dávno přitahuje. Dvakrát za život se údajně dostane do smrtelného nebezpečí, v němž hlavní roli bude mít voda. Od té chvíle se začne vyhýbat říčce Doubravce.
Pan učitel Dobiáš, surrealistický básník, je v obci jakýmsi šéfem komunistické buňky. Temný vír diskusí a dojmů, zejména z četby referátů o charkovském sjezdu sovětských spisovatelů, ho strhne k přihlášce do komunistické strany. Zážitek z četby Paula Verlaina však trvá. S chatrnými znalostmi francouzštiny překládá některé básně. Neváhá je poslat – komu jinému, než právě Svatopluku Kadlecovi, obdivovanému překladateli Charlese Baudelaira, s nímž pak už podrží pravidelný kontakt.
Vlastní vystoupení v revoluci by nazval nejspíš groteskou. V květnu 1945 se Národnímu výboru vzdá dvanáct německých vojáků – žádají volný průchod na západ. Jsou odzbrojeni a mají být převedeni do sousední vesnice. Přidělí mu pušku a gumové holinky (prší). Sebevědomě vykročí ze stanice. Jenomže stráňka je travnatá. Uklouzne – a přistane u paty čekajícího oddílu. Nakonec je přece jen dovede k cíli. Po návratu odevzdá pušku. Zapomene se zeptat, jestli byla vůbec nabitá. A netuší, že právě v tento den na mostku přes řeku Svratku jsou matčin bratr se svým synovcem, právě na obhlídce obranného postavení, zastřeleni postupujícím oddílem SS.
V srpnu ho Svatopluk Kadlec pozve do Prahy. Cestou z bytu U pěti baterií, kde Mistr tenkrát bydlí, navštěvují básníka Karla Tomana. Potom na Smíchově v nakladatelství Melantrich ho představí Bohumilu Mathesiovi. A ten, s odvoláním na jeho překlady, ho doporučí doktoru Josefu Trägrovi. V září v narychlo ušitém obleku nastoupí v propagačním oddělení, kde by měl mít na starosti záložky nových titulů.
Působení v Melantrichu je zmatené. Neumí nic, hrne se do všeho. Nakonec se vrátí k někdejším pokusům o grafiku. V domovském nakladatelství uspěje s návrhem na obálku knihy Vojty Beneše: V německém zajetí a Alberta Pražáka: Staročeská báseň o Alexandru Velikém. V nakladatelství Fr. Borový mu zase svěří Návrat A. M. Tilschové. V Mladé frontě přijmou návrh na obálku knihy André Philippa a ve Svobodě na Michajlova. Při tom putování přes Most legií a zpět (bydlí v podnájmu na Smíchově) se setká s legendárními básníky Studentského časopisu Ladislavem Fikarem i s Pavlem Bojarem, který už tehdy pracoval v agitpropu ÚV KSČ. Ten mu také nabídne možnost nástupu do armády ve funkci osvětového důstojníka. Konec tomu bloudění učiní listopad a zápal plic. Odjede na Vysočinu, kde pan doktor Janeček diagnostikuje podezření na tuberkulosu plic.
Tenkrát, když připravil obálku pro knihu A. M. Tilschové Návrat, se seznámil se spisovatelem Edvardem Valentou. Teď za ním chodívá do bytu naproti Orionce. Spisovatelovo vyprávění o práci v někdejší redakci Přítomnosti Ferdinanda Peroutky a reportáže Michala Mareše jsou pro něho jakýmsi způsobem nápravného školení. Zde také uslyší autorovu osobní vzpomínku na čas, který po únoru 48 musel prožít ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici; ten se mu stane částí výpovědi jedné z hlavních postav hry Šnek na visuté hrazdě.
Někdy se stalo, že nás bylo na cele deset. / Lehali jsme si na betonové podlahy. / Seznámil jsem se tam s mladým mužem. / Jednou se vrátil od výslechu s rozbitou hlavou. / Podivně se usmíval. / Řekl: když jsem vstupoval do kanceláře vyšetřovatele, viděl jsem / jak mého přítele vyhodili z okna. / To je konec, myslel jsem si. / Ale on pokračoval: Takže je to v pořádku. Teď mi už / nemohou nic dokázat. / Všechno, co se stalo mohu svést na něho. / Skutečně mu nemohli nic dokázat. / Odvezli ho do koncentračního tábora nepohodlných osob. / Někdy večer se modlím, / abych na to všechno / nemusel myslet.
Otec si vždycky představoval, že syn by měl žít uprostřed lesa. Ironií osudu se teď ta jeho letitá obava potvrdí. Připravuje převedení cihelny na synovo jméno. V cihelně v sezóně pracuje dvě i tři desítky dělníků. A také brigádníků – studentů vysokých škol, kteří v tom čase táboří na břehu rybníka Sykovce. Zde poprvé také dojde ke střetu s úřadem: studenti by neměli v táboře tak veřejně poslouchat vysílání BBC.
Pobyt v sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy, později na Buchtově kopci v někdejším Masarykově domě má povzbuzující i tísnivé stránky. K těm povzbuzujícím náleží poslech rozhlasu, jak pro reportáže Josefa Laufera, tak pro objev rozhlasových autorů Normana Corwina a dalších. Tehdy určují program literárního vysílání Josef Bezdíček, Dalibor Chalupa a František Kožík. Zahluší ho americká poezie v překladech Arnošta Vaněčka a tvorba Ivana Blatného, Jiřího Koláře a Jana Hanče, kteří mu otevřou průhled do výtvarného dění Skupiny 42 (Noční chodec Františka Hudečka ho bude provázet všechna následující léta). K těm kladným stránkám v sanatoriu patří i možnost dálkového studia na brněnské univerzitě u profesorů Grunda, Nováka a Wollmana, k nimž ho laskaví lékaři propouštějí tu na týden, tu na dva, když je zapotřebí se ještě před zkouškami s pedagogy seznámit.
Za pobytu v sanatoriu na Buchtově kopci bývává ovšem přizván na schůze místní organizace. Ale zdá se, že tam spíše zanáší zmatek. Když dělníci z brněnské Zbrojovky přijedou přesvědčovat jeho rodáky o nutnosti založení zemědělského družstva, vystoupí s kritikou nemístných útoků proti surrealismu. Po dalším vystoupení k volbám, když byl vyjádřil výhrady ke Gottwaldem požadovaným 51 procentům pro KSČ, už zván nebude.
Lékaři dospějí k názoru, že zdravotní situace je dobrá, ale mohla by být – po odstranění srůstů na pohrudnici – ještě lepší. A tak je přeložen do sanatoria v Pasece. Ta nemocnice je svým způsobem kafkovsky krásná. Postavená na čtyřikrát v různých obdobích různými staviteli, kteří nerespektují předchůdce. Bludiště chodeb, které vždycky vedou jinam, než by měly vést. Zvenku spojení bizarní, zevnitř absurdní. Ve světě odlišných názorů, kde se sedláci z Hané dovolávají Josefa Pekaře (a opravdu ho znají), se dostane téměř do izolace.
Jednoho dne přijede na návštěvu jakási paní z jižní Moravy. Kdosi tam u nich dovede předvídat budoucnost jenom ze vzpomínky na tvář žadatele. Tu možnost může riskovat. V týdnu se vrací domů na Vysočinu. Operace je odložena. Pan profesor odjíždí do Švýcarska. Na pokoji je zájem o tajemnou věštkyni. Všichni se přihlásí. Připojí se. O nic přece nejde, ve středu odjíždí. V úterý večer se všechno změní. Profesor odkládá cestu. Operace se koná. Při vsunutí tubusu mezi žebra zavrčí. Nono, snad to tak nebolí, řekne profesor. Tak se přece jenom dočká poselství neznámé věštkyně. A pan profesor řekne: Tečeme. A potom ticho a klid. Probudí se na druhý den. Při zákroku došlo ke krvácení do hrudníku. Transfuze se děje z ruky do ruky. Dárkyní je slečna z kanceláře. Kolikrát k té transfuzi došlo, neví.
Koncem týdne přijíždí paní z jižní Moravy. Osazenstvo jí vyjde vstříc až k bráně. Je rozpačitá. Věštkyně selhala. Vždyť „ten mladík, co už je dneska doma, je prý na tom nejhůř. Jestli si nedokáže pomoci sám, nikdo mu nepomůže. Ta voda ho zahubí.“ Pohlédne na přetržené čáry své dlaně. Vzpomene na prst cikánky, který ty čáry sleduje. A uvědomí si, že se stín smrti nemusí týkat jenom říčky Doubravky.
Voda? řekne. Proč zrovna voda? Dotkne se jí to. „Víte, měl byste o tom uvažovat.“ Jistě. Jenomže víc potřebuje transfuze. Transfuze ho postavily na nohy. „Možná že nerozumíte“, řekla zase. „Třeba jde o to, abyste se nevydal zbytečně v nebezpečí.“ Ale teď tu je exsudát vody a krve, se kterým se budou lékaři potýkat dlouhé měsíce.
Vrací se na Vysočinu. Nastávají zlé časy. Rodina se dostává na dostřel STB. Při prohlídce je i knihovna, kterou si vytvořil po otevření skladů Melantricha, zdrojem podezření. Obchod přebírá družstvo, Otec je skladníkem, matka prodavačkou. Tehdy se stává oficiálně vlastníkem cihelny. Bohužel se už píše rok 1948. Okresní tajemník KSČ vyžaduje postavení družstevního kravína. Dá příkaz k převzetí cihelny. Cihelna bude zbourána, kravín postaven. Z jejích cihel. Jednoho dne si otec vyjde na procházku. Nevrací se. Najde ho u silnice pod troskami, které bývaly cihelnou. Sedí pod rudými jeřáby. Pláče.
Přechází do sanatoria pro vysokoškolské studenty v Třebotově. Obklopí ho skupina fundamentalistů, kteří požadují tvrdé postihy buržoasie, těch, kdo se z různých důvodů přejmenovali, vesnických boháčů. Udržuje si touhu prosadit se do rozhlasu. Nedovede si představit, že by jeho existenci fabrikanta mohla zaštítit stranická legitimace. Vyplní kádrový dotazník. Pozmění třídní zařazení. Pojistku obstará starý pán z vedení obce, který má přístup ke všem razítkům. Korektně se s matkou dohodnou: jedno razítko = jedna láhev tuzemského rumu. Zdravotní stav se zlepší natolik, že může počítat s návratem do normálního života. Skládá poslední zkoušky na fakultě. V květnu 1952, po sedmi létech v sanatoriu, už s potvrzením negativního nálezu a diplomem o dokončeném studiu, překročí práh Čs. rozhlasu.

-Vedoucí dramaturgie Vladimír Procházka. Přátelský stisk ruky. Ironický svit v očích. Jistá podoba se Saint Justem z Velké francouzské revoluce. Později o něm herečka Julie Charvátová řekne: »Velký Neúplatný«. To tenkrát, když na veřejné schůzi vykáže do ofsajdu budoucího šéfa televize Jana Zelenku. Brzy se s ním sblíží. Možná pro tu náklonnost k vínu, za kterým pak podnikají výpravy po pražských sklepích, posvěcujíce ta putování nočním městem diskusemi o problémech rozhlasové dramaturgie. Jaké má být její zaměření? Když uvnitř dramaturgie nelze najít jednotu ani v názorech na současné moderní umění. Ale jakýsi stín visí nad tím vším. Vladimír Procházka se cítí už unaven neustálými půtkami v rozhlase a chystá se – věčná škoda – k odchodu do Akademie.
- V práci se věnuje především úpravám a přepisům děl literárních. V nich už také uplatní některé postupy koláží a roláží – jejichž nejzřetelnějším návodcem je Jiří Kolář. Porozumění pro tento typ scénáře najde u režiséra Jiřího Horčičky: inscenace Kazmar – šaty – Jafeta (podle románu Marie Pujmanové) potvrzuje mimořádné režijní schopnosti.
- Získává byt na nábřeží. V hospůdce v Divadelní ulici se setkává s panem Pinselíkem. Slovo dá slovo. Ten modrooký Ukrajinec, starající se především o vilu předsedy vlády a o zahradu, na které »leda tak honí kočky«, se stane jeho sluhou. Spolupráce má příjemné rozměry, jedinou překážkou je paní Pinselíková, která těžko snáší, když jí manžel ze spižírny odnáší různé speciality k hodování. Má ovšem i jiné stránky, to když pan Pinselík celý den místo úklidu proleží nad Jiráskovým Temnem. A jiné, kdy podle programu zatopí v kamnech, ale zapomene otevřít záklopku do komína. Tu noc v zimě musí sedět s Kateřinou u otevřených oken bezmála do rána.
- V době svatby ho stíhá pošta. Má mu doručit oznámení OÚNZ o aktivizaci tuberkulózy. Recidiva znamená další – osmý – rok v sanatoriu. Odváží si sebou díla T. S. Elliota (Pustá země), Jana Hanče (Události) a Jamese Joyce (Odysseus). V nich jakoby poslepu si troufá najít klíč k jinému pojetí rozhlasové hry. Společenský marasmus mu určí motto z Masterse: „Mlčení je jed duše.“ Uvede je na titulní stránce své první rozhlasové hry Pět nemístných historií, která se mu stane dílem pilotním. Objevuje specifičnost rozhlasové hry. Při zvažování možností zvukových prostorů využije blízkost kubistických postupů. Rozezná je až po létech teoretička moderní hudby Milena Černohorská.
- Po návratu ze sanatoria nastane období spolupráce s brněnskou režisérkou Olgou Zezulovou (Pět nemístných historií, Dívej se k černému nebi). Založení dramaturgické odbočky v brněnském studiu, o niž se zasloužil především Jan Skácel, otevře možnost nástupu autorů kolem časopisu Host do domu, kteří svými texty výrazně poznamenají celé desetiletí. K Ludvíku Kunderovi, Miloši Rejnušovi, Karlu Tachovskému, Antonínu Přidalovi a Milanu Uhdemu se pak připojí i významní autoři pražští: Ludvík Aškenazy, Jiří Vilímek, Ivan Vyskočil, Václav Havel, Roman Ráž a Zdeněk Urbánek, jehož hra Uta z Naumburku v režii Josefa Červinky s Marií Tomášovou a Janem Třískou v hlavních rolích se zcela nepochybně řadí do zlatého fondu.
- Zájem o kulturní dění vzbuzje pozornost zahraničí. Po prof. Schwitzkem z hamburského rozhlasu (NDR) se v Praze objeví silná čtyřka kolínského WDR: Matjö Ortmann, Paul Schultes, Hans Gerd Krogmann a Paul Schöning. Jakousi náhodou se stane, že vedení literárního oddělení je v ten čas zaneprázdněno a tak diskuze probíhá uvolněně. Při odchodu z budovy si s nimi na ten večer dohodne schůzku v hotelu Internacional (nedbaje na někdejší ponaučení Vladimíra Procházky o roli číšníků v socialismu). Dlouho přes půlnoc diskutují o možnostech spolupráce. Tam jim také předá originální verzi hry Dívej se k černému nebi: bez škrtů. Poruší tím interní zákaz, ale podrží si předsevzetí být věrný „svému úhlu pohledu“. Na druhý den má o tom všem zástupce šéfredaktora zprávu na stole. Nakonec ji smete. Případ končí vážným napomenutím.
- Texty posuzuje prof. Heinrich Kunstmann, vedoucí katedry slovanských literatur na univerzitě v Heidelbergu, později v Mnichově. Vybere hru Dívej se k černému nebi. Následuje pozvání do Kolína nad Rýnem, kde režii převzal Raul Wolfgang Schnell.
Německá kritika přijala texty vstřícně. Píše se o rozhlasovém avantgardním autorovi, o atmosféře Prahy, jejíž tíha poznačí každé jeho dílo. Teď tedy má kolínskou epizodu za sebou, i natáčení pro televizi na zámku Wahn, kde divadelní muzeum řídí nezapomenutelný Helmut Grosse.
NEÚČASTNÝ HLAS: Město bylo založeno před mnoha léty. Zdi jeho domů jsou z kamene, kámen je znakem solidnosti. Přesto, že město leží na dně údolí, byli zakladatelé sužováni obavami, aby vítr jednoho dne nerozrušil městské hradby. Vymysleli proto důmyslný plán křivolakých uliček a slepých zákoutí – z ptačí perspektivy to připomíná pavoučí síť. Město už neví, co je teplý vítr od jihu, jak chladí studený vítr od severu. Nad městem visí modrá mlha. O modré mlze píše mnoho básníků, někteří – vlivem času a mlhy – se dostanou i na stránky čítanek. Jediný člověk nesdílí obecné nadšení. Jednoho dne prohlásí, že modrá mlha je vytvářena z benzinových par a kouře. Lidé se pohorší. Jak by mohlo být něco tak krásného vytvořeno z prvků tak nepříjemných. Najdou se i takoví, kteří fyzikovo prohlášení považují za skrytý útok na zakladatele města. Spor je nutno vyřešit. Městská rada se proto usnese úřad městského fyzika zrušit.
- Na rozloučenou s WDR slíbí, že jim doručí text, který právě dokončuje: Tvé jméno budiž Abel, Tvé jméno budiž Kain. Tím je jeho mise v SRN ukončena.
Mnichov. Proč se tam zastavil? Jenom proto, aby viděl město, o kterém se tolik mluví? Zajištěný Europe Hof mu připadá jako způsob reprezentační klece. Evangelický penzion v postranní uličce zárukou. Ve vrátnici si jakýsi chlapík dojednává nocleh. Dvoulůžkový pokoj si mohou vzít společně. Vane vítr foen. Blíží se migréna. Musí si dát kávu. Jeho protějšek zase pivo. Dozví se, že přijíždí ze sanatoria. Těžká angina pectoris. Vlastně už od dětství. Souhlasí s tím, že Mnichov je krásný. Sám vzpomíná na Karlovy Vary. Bezelstně mu přizná, že míří do Prahy. Odtamtud přijel, tam se vrací. Situace se rázem změní. Verfluchte Tschechen! Poleká se. Měl by mu namítnout, že pracuje pro německá média? Směšné. Objedná si další kávu. Jeho protějšek říká: Byl jsem tam za války. V oddíle SS. Kvůli angině pectoris mě nemohli poslat na frontu. Každou neděli jsme jezdili do Plzně na pivo. A co si myslíte? O revoluci mě tam chytili. Chtěli mě pověsit. Zachránili mě Američani. Má mu věřit? Bylo by to možné. Všichni se tenkrát učili brát spravedlnost do svých rukou. Migréna stoupá. Vemte si tohle, řekne protějšek a vysype na plochu stolu bílé prášky. Co to má být? Co když – co když – co když? Ale vezme si je. Dá je ve vlasti zkontrolovat. Přes kontraverznost diskuze se chce revanšovat. Nabídne mu cigaretu. Kubánskou černou. Přijme ji s povděkem. Tuhle značku nezná. Chce si ji vychutnat. Záchvat. A pozice diskutérů se obrací. Najednou má pocit, že něco takového neměl těžce nemocnému nabízet. Když oba doklopýtají k penzionu, migréna vyvrcholí. Požádá společníka, aby mu z vrátnice donesl lék, musí je tam mít, nemůže být přece sám, kdo trpí na foen. Ten opakuje: vím o něčem lepším. Vrátí se s krabicí piva. Až do rána obkládá mu hlavu ledovými plechovkami. Sám na sebe taky nezapomíná. Musí dohnat, co promeškal. Ráno se oba probouzejí s čistou hlavou. Nositel anginy pectoris prohlásí nostalgicky: to pivo tady je fakt výborné. Ale v Plzni – i tenkrát v květnu – bylo lepší. Odejdou společně na nádraží. Nastoupí do vlaků a rozjedou se každý jiným směrem.
- Osudný den srpna ho ve čtyři ráno probudí nelítostný přítel Fejfar ze zahraničního vysílání: „Obsazují nás sověti!“ Na takové vtipy nemá náladu. „Tak si otevřete okno“. Kateřina je se synkem u rodičů v Havířově. Pod nálety loupeživých strak ještě před úsvitem odkráčí do rozhlasu. Všude fronty. Před vchodem do podniku mu mladý cikán v uniformě řekne: „Tak vidíte, co nám ti kurevníci zase provedli.“ Do redakce se dostane bez problémů. Věra Šťovíčková a Sláva Volný jsou všudypřítomní. Sláva Volný mluví z balkonu nad ulicí. Potom na ulici vybuchne sovětský pancíř, jeden střep dopadne do prostoru před oknem. Ten střep, který si odnese, jako by doplňoval řadu Králů sochaře Jana Koblasy.
- Do Prahy opět dorazí Mathjö Ortmann a spol. Pro případ, že by chtěl emigrovat, může počítat s umístěním ve WDR. Odvolává se na svou knihovnu, bez které se cítí být ztracený. Hans Gerd řekne: „To je jednoduché. Přijedeme s kamionem.“ Jsou tu však rodiče, kteří možnosti emigrace neberou v úvahu. A tak odmítne. A zůstane.
- Překvapení nejsou nikdy vyloučena. Začátkem září se má odebrat do mezinárodního oddělení, kde mu příslušný referent předá služební pas a doporučí odjet. Do Itálie. Přes Milán a Řím zamíří s Kateřinou do Neapole a Goethova Paesta. A zpět do Benátek, kde se setkají s režisérem Schnellem a Dieterem Mahlowem.
- Ředitel galerie v Baden Badenu (později v Norimberku) Dieter Mahlow má intenzivní kontakty s pražskými výtvarníky, zejména s Jiřím Kolářem. Při večeři v pražském Mánesu (jaro 1968) sdělí, že připravuje s Tadeuszem Kantorem, významným polským umělcem, film pro saarbrückenskou televizi. Film má mít mezinárodní obsazení, na němž by se měl s Kateřinou podílet. Zprvu jako lektor. Ale na to místo je už doporučen Franz Moon… O konečném obsazení rozhodne Kantor sám.
- V Benátkách zahlédne v televizi reportáž o podpisu smlouvy s SSSR na věčné časy. Rozhodne se vystoupit z KSČ a vedení redakce to oznámí dopisem. Velice se mu uleví. Moc na to, co by mohlo následovat, nemyslí. Otázka členství ostatně vyvolává mezi ním a Kateřinou různé střety různé intenzity.
- V Miláně se setkají s Janem Koblasou, který jim vytkne velké váhání, zda emigrovat či ne. V Salzburku u pana prof. Kunstmanna už čeká oznámení, že mu WDR zajistil stipendium Goetheinstitutu v blízkosti Garmisch-Patenkirchenu. Tam tedy – už sám – zamíří, a v tom krásném prostředí uprostřed Alp nějaký čas pobude. A tím se zdá být to velké váhání zda zůstat či odejít alespoň pro onu chvíli vyřešeno.
- Období, kdy působí v Goetheinstitutu, je prosvětleno vlídnou paní Richterovou, u níž bydlí. Potíž je jenom s jejím mužem, barmanem v kasinu v Ga Pa, který má doma přímo obludné zásoby alkoholu. A tak se uléhá po šampaňském, říznutém whiskou či koňakem. Jediné nebezpečí číhá v naléhavých pozváních do kasina. Proč by tam neměl zajet, vždyť tam jezdí i Günther Sachs, tehdejší či někdejší manžel Brigitte Bardotové? Ze všeho se mu podaří uniknout.
- Do Prahy se vrátí se zvýšenou náklonností k alkoholu. Při cestě přes Mnichov se zúčastní okázalé večeře ve společnosti horních deseti tisíc. Tam a tenkrát ho přepadne úzkost z toho valéryovského předpolí asijského kontinentu.
- Pokusí se prosadit poezií v Literárních novinách. Redaktorka Jarmila Urbánková mu texty vrátí jako příliš dlouhé. Byly opravdu dlouhé? Anebo to byl jemný způsob odsudku? Když si ty verše, které psal po celou dobu pobytu v sanatoriích, znovu přebere, přikloní se k druhé možnosti. Jsou příliš poplatné prevértovské poetice. Všechny zničí. Takhle se to bude ještě několikrát opakovat. Na začátku sedmdesátých let Kateřina zachrání jeho dílčí pokusy o grafiku (»prstáže«), jakýsi šklebný pohled do rodinných alb. Chce se dobrat jistoty, že konečně našel svůj prostor v rozhlasové tvorbě. Do právě vypsané soutěže na původní hru zašle text A kdo by chtěl opustit město babylonské. Téma je inspirováno osudem dětí, jejichž rodiče byli pro vlastizradu popraveni. Samy jsou umístěny do gulagu, kde po dovršení plnoletosti jsou popraveny i ony. Text upoutá Václava Vosku, který jej zařadí na přední místo, zbytek poroty jej odmítne. Hra ani v současnosti ani v budoucnosti nebude realizována. Jediné premiéry se dočká ve WDR.
- Vysílání WDR 1. ledna 1969 hry Tvé jméno budiž Abel tvé jméno budiž Kain je uvedeno opět v překladu Heinricha Kunstmanna pod názvem Wenn wir schweigen sollten – I kdybychom měli mlčet (V českém rozhlase až 1991 jako Téma číslo jedna):
SVĚDEK: Po válce mi svěřili významné místo / na sekretariátu / v mém rodném městě / Mohl jsem být spokojen / I matka najednou věděla / že si mne všichni váží / a že se dočkala splnění / svých přání / Nebyla to pravda Vždyť já / teprve nyní jsem poznal / pravou tvář moci / Kde zůstaly ideály? Co se to stalo / že jsem najednou / těm kolem sebe už nerozuměl? / Kde se vzalo tolik žádostivých rukou / které přímo větřily / co by se kde dalo ukrást? / A já jsem poznal / že nemohu ničemu zabránit / vždyť skoro každý / kdo se zaklínal jménem Komunistické strany / byl najednou nedotknutelný / Věřil jsem / že se časem všechno narovná / opak se stal pravdou / Porušování zákonů denní skutečnosti / Copak to nebyl sám Klement Gottwald / kdo řekl soudcům a prokurátorům / že je třeba jednat proti zákonům / jestliže zákony / neodpovídají vůli lidu / Ach, Klement Gottwald! Milovaný Kléma / můj idol nahlodaný pohlavní chorobou / a alkoholem!

- Rok šedesátý osmý má i mnohé povzbudivé momenty. V Liberci je založeno experimentální studio, které vede Václav Daněk. V dokumentaci najde i své jméno – je jako dramaturg podepsán pod text Václava Havla Čechy krásné, Čechy mé. Byl bohužel v té době v Itálii. Zřejmě je tam jeho jméno proto, že autora uvedl v rozhlase (hrou Anděl strážný).
- Pozvání k cestě do Jugoslávie projde bez problémů. Možná proto, že se krátce před tím vrátil z Německé spolkové republiky – v době, kdy už v jeho návrat mnozí nedoufali. Takže s Kateřinou i se synem nasednou do auta a odjedou do Vídně, kde je uvítá přítel Jan Rys, někdejší sudetský Němec, autor významné rozhlasové hry Kdo přechází hranice, s nímž se před dvěma léty zúčastnil předčítání textů na hradě Karlstein v Horním Rakousku. Dorazí do Bledu na místo natáčení. Jsou ubytováni ve vile prezidenta Tita. Setkají se tam se skupinou z celé Evropy: literární kritik Franz Moon, Bella Bronner, absolventka Bauhausu, básník a výtvarník René Hinz, herec Jochen Senf, včetně dalších.
- Vlastní natáčení pod vedením Tadeusze Kantora je značně složité. Mnohá nedorozumění zaviní i nejasná koncepce. Předpoklad, že by mělo jít o realizaci Witkiewiczovy hry V malém dvorku, je zřejmě mylný. Jde spíše o doklad Kantorových režijních postupů, které vzbuzovaly pozornost na evropských scénách. V inscenaci mu Kantor svěří hlavní roli. Řadu scén, které natáčejí, sám příliš nevnímá s výjimkou jedné, ke které napsal vlastní text. Představuje umlčovaného autora v totalitním systému. Tadeusz Kantor ho tak dlouho obepíná obinadly, až ho vlastně zruší. Tu ambaláž Kantor dokončí kresbou oka na zafačovaný tvar hlavy.
- Nakonec se všichni rozloučí na oslavách Mahlowových padesátin u jezera Bohinj. Kantor mu velmi spontánně věnuje kresby průběhu oné ambaláže a beze slov se omluví za srpen 68. A pak už nezbývá nic jiného, než v jakési horečnatosti zabalit kufry a vydat se k rakouským hranicím, kde je jim opět zastavit a hodiny řešit otázku, kterou před tím s Jeníčkem Koblasou nevyřešili a kterou si sami pro sebe už naprosto zbytečně budou klást ještě dalších dvacet let.
- Dlouhá léta ten film nevidí, nemá nejmenší tušení o podobě, v jaké byl nakonec vysílán. Až na konci století se v Praze objeví Jochen Senf, který mu kazetu přiveze. Opravdu je to dokument o natáčení a o Kantorově metodě.
- Ve výčtu situací při natáčení chybí dvě osudové scény. Ta první se týká chvíle odpočinku, kdy si k řece Sávě vyrazí s Kantorem. Kantorova žena, malířka Maria Stangret, podlehne pokušení a vstoupí do vody. Ta řeka není moc vlídná. A tak ve chvíli, kdy s Kantorem probírají slovinská vína, ozve se z řeky volání o pomoc. Tadeusz od něho očekává záchrannou ruku. Má tísnivý pocit. Nicméně je tady sám, kdo do té vody může vstoupit. Uprostřed řeky si vzpomene na proroctví Cikánky a tu trasu ke skalce, na níž se drží paní Stangret, překoná s takovou vůlí, úsilím i úzkostí, jakou snad nikdy v životě nevynaložil. Kde že byla Doubravka, která čas od času hrozila poklidnými záplavami široké nížiny? Tahle řeka, to byl přímo let, řítící se korytem. Ta druhá se týká závěru filmu, kdy má podle scénáře utonout v moři a jeho osud naznačí jen plovoucí klobouk (zprvu odmítne). Antré k této scéně bude nakonec reprodukováno na titulní stránce časopisu Théatre en Pologne.
- V září 1969 v den, kdy má svátek, se má dostavit k Malému Engelsovi. Vlastně se chtěl všemu tomu připíjení vyhnout. V redakci ho uvítá kolegyně: „Ne abys něco podepsal.“ Díky. A potom uslyší návrh vedení, že je třeba, aby někdo z redakce odešel. Kdyby odešel, mohlo by ji to zachránit. Nechápe. Proč by to měl být právě on? Odmítne. Ani netuší, že tuhle historku bude vykládat jako dobrý vtip ještě dalších dvacet let.
- Silvestr toho roku 1969 se vymkne z představy. Vzpomene si na školu pana Richtera, a nabídne v redakci šampaňské s koňakem. Neznámo proč se pak odebere na vedení, kde se dostane do sporu s šéfredaktorem. Skončí to ostrým výpadem a bezmála tělesným kontaktem. (Nazítří mu kolega Matys, básník, který se celé seance zúčastnil, podrobně popíše, co se vlastně stalo). Prchá domů. Nechce si představit, co bude zítra. V hlavě se mu míhají možnosti následků. Kdyby někoho napadlo prověřit jeho materiály, byl by s působením v rozhlase konec.
- Scéna ze Silvestra hned tak nevyprchá. Ví jenom, že se něco musí stát. Při procházce na nábřeží narazí na svého ošetřujícího lékaře MUDr. Františka Urbánka. Báječný pán to je, bělovlasý, sportovní. Za ta léta léčení se názorově sblížili. Svěří se mu se svými problémy. Zareaguje vstřícně: „Jak Vás tak pozoruju, vy asi brzy začnete nepříliš výrazně krvácet z úst. Problém je jenom v tom, že vám pozitivní nález obstarat nemohu.“ Prohodit nálezy na středisku, které odesílá výtěry na prověření jinam, je riskantní. Řešení obstará spisovatel Zdeněk Urbánek (shoda jmen), který zavolá svému příteli MUDr. Janu Fučíkovi na přední pražskou kliniku. A tak za pár dnů má v rukou nález a MUDr. Urbánek už může zavolat do sanatoria na Buchtově kopci MUDr. Františku Bártovi, který ihned zařídí příjem. Takže znovu na Buchtově kopci, kde nález potvrdí výměnou s jiným pacientem milá a laskavá vrchní sestra Marie Peňázová.
- Pobyt v sanatoriu ho vyplavil na bezpečný břeh. Za sebou už má chvíle, kdy se tam jakoby připravoval na všechny případy. Kdyby se ocitl mezi těmi na černé listině. Kdyby musel opustit rozhlas. Kdyby třeba musel nastoupit místo nemocničního sluhy. Připadá mu, že tohle by bylo nejpřijatelnější řešení. Sanatorium mění program. Už tu nejsou jenom pacienti s tuberkulózou. Stále je víc těch, kteří trpí rakovinou. Smrt ho nepřekvapuje. Odváží ji s nemocnými, kteří zemřeli. Nadějný basketbalista. Umírá v bolestech. A lékaři neznají způsob, jakým by bylo možné ten proces zastavit. Už ho ani nezvládnou utěšovat. Už jenom utěšují jeho ženu. Může tu být někdo, kdo by nemocným prokázal poslední službu? Jsou tu sestry. Sestry se soucitem i něhou. K čemu by tady mohl být sluha? Nemocniční sluha může leda ustoupit do pozadí. A čekat. Na chvíle návratu, na překvapení, které si pro něj uchystali. Třeba už vytušili, že je tentokrát v sanatoriu spíš na rekreaci. Kdyby se byli k něčemu odhodlali, byl by už dostal zprávu. A jestli nezasáhli, tak jen proto, že si raději počkají, až ho ta hra na schovávanou omrzí. Ostatně si to mohou dovolit. Sedět a čekat.
- Hřbitůvek je nad vsí. Tady leží dědeček Filip, zakladatel rodu. Miloval koně. Dělíval se s nimi o knedlíky, které jim přinášel ve vlastním klobouku. Když mu je odváděli, vnímal to jako pohřeb. A s ním je tu otec. Sám. A kde skončí on? Anebo bratr Jiří, který jediný zdědil otcovy geny? Ať tak či tak, nastal čas odčítání. Už nic není jako bývalo. Ani obec, která se přejmenovala na Sněžné, se už nemůže chlubit závaly sněhu. Závaly, při kterých se domky na okraji stávaly vězeními, z jejichž zajetí se obyvatelé osvobozovali vyhrabáváním tunelů. Ani výhled přes hřbitovní zídku na vrch Bohdalec, který po ránu býval modravý. Všechno je jinak. Stojí tu kravín.
- Na podzim se vrátí do Prahy. Politické prověrky už skončily. Ti, kteří podepsali v důvěře, že sliby budou dodrženy a že legitimace jim zajistí přístup do redakcí, se se zlou potázali. A výpovědi, jak jinak, potrefily ty, kteří s novým normalizačním vedením začali spolupracovat.
- Práce v dramaturgii je svízelnější, než kdy před tím. Pochopí ale, že je možné využít současného dění ve světě k takovým politickým námětům, které by zrcadlily dění místní. Příležitost poskytnou události v Chile. Nemá nejmenší tušení o tom, co se tam dělo. Nezná programy tamních politických stran ani situaci země. Ví jenom jedno – že právě obrazem střetnutí prezidenta s povstalci může přiblížit situaci v Československu 68. Zpráva o posledním rozhovoru se nakonec dostane do vysílání díky tomu, že vedení převezmou náhradníci. Druhá hra, Zpráva o konci země, situovaná do řeckého koncentračního tábora, se dokonce dobere ocenění. Je vysílaná do chvíle, kdy šéfredaktor položí znova záludnou otázku: když já nevím, jak to vlastně ten autor myslel…
- Režisér Josef Melč připravuje jeho dramatizaci Šolochova Tichého Donu. Proč právě Šolochova, kterého jinak nesnáší? Třeba pro ty hekatomby smrti. Pro chorovod jmen těch, kteří už jenom byli. Během práce se vrací k textům, které ho kdysi dávno ochromily – k Savinkovovu Koni plavému a koni rzivému. Také jedna z těch knih, které se mu teď naléhavě vynořují ze zmatené minulosti. A Josef Melč sám! V mládí se rozhodl putovat po stopách Ježíšových a snad jakýmsi zázrakem i putoval… Každé setkání je znovu a znovu sbližovalo. Nadšení po poslechu. A sprcha z vedení, které rozhodlo, že je pojetí příliš existencionální. Šéf hudební redakce dospěje k názoru, že by měl autor zaplatit náklady natáčení (300 000 Kčs). Nic na tom nemění ani mimořádný výkon Jana Třísky v hlavní roli. Nakonec je záležitost jakoby zapomenuta. Zbývají natočené pásky, které mohou být na příkaz kteréhokoli vedoucího kdykoli smazány.
- Má pocit klece, která jako by prostor kolem něho neustále zmenšovala. Potřebuje se obrátit k hodnotám, v nichž by našel aspoň trochu jistoty. V ten čas nastává období samizdatu. Založí vlastní edici – tři řady. První určí poezii (Skácel, Zahradníček), druhou kótuje jmény Havel – Mandelštamová. Výjimečná je třetí, připravená Vratislavem Effenbergerem: Zbyňka Havlíčka Dialektika poezie a revoluce a Skutečnost snu – 600 stran. Nemá žádnou subvenci. Musí zajistit přísuny papíru, spolehlivý rozpis i vazby. V tomhle všem se na počátku osvědčila především sekretářka redakce Eliška Jíšová. Ale nejpodstatněji Slávek Okleštěk, absolvent uměnovědné katedry v Brně. A ten byl v situaci nejsložitější, vždyť jeho žena Evelína jako ředitelka knihovny v Havířově byla v té době trestně stíhaná. Inspirovala totiž výstavu karikatur, která se pochopitelně nemohla vyhnout nedávným událostem a byla komentována samotným Husákem. Nakonec nalezla práci v dole v třídírně uhlí.
- Tehdy vstoupí do hry STB. Někdejší dobrý známý se má stát jedním z vedoucích pracovníků významné umělecké instituce. A protože nemá dostatečný přehled o všech jeho zahraničních kontaktech, zejména po pobytu v Goetheinstitutu, požádal kontrarozvědku o prověření jeho činnosti. Takovým praktikám se ovšem nemůže bránit, může s ním leda přerušit styky. Což také udělá. A tak napříště dostane poštu ze zahraničí jednou za rok v úhledném balíčku k vánocům.
- Uvědomí si, že zásah tohoto spolupracovníka STB udělal tečku za uplynulými deseti lety, do nichž vstoupil s jistými předpoklady. Co se mu podařilo? Prosadit alespoň ve svých vlastních titulech jiný způsob zpracování tématu. A dál? Pod krytem falešných údajů v kádrovém dotazníku volnou možnost pro vyjádření úhlu pohledu. Ne vždycky pro české posluchače, ale alespoň pro ty v zahraničí, kde jsou jeho texty (proti úřednímu zákazu) realizovány bez škrtů Hlavní správy tiskového dozoru. Alespoň to.
- Unikl z politických prověrek. Je mu jasné, že se ovšem nedostal mimo rámec pozornosti. Obdrží dopis z právního oddělení. Údajně neoprávněně přijal větší honorář než na jaký měl nárok. Vymyšleno hloupě, zato záludně. Nemá podpisové právo. Výši honoráře navrhuje vedoucí dramaturg a schvaluje šéfredaktor. Kdyby tuhle nabídku na vrácení 5000 Kčs přijal, podepsal by si vlastní ortel: výpověď pro ztrátu důvěry.
- Právní oddělení předloží záležitost soudu. Jednání před soudem nejsou příjemná. Proč by měla být? Soudce je zvyklý na jiný druh stíhaných. On sám je příliš impulsivní. Všechno ho irituje. Je neustále omezován ve výpovědi. Soudce mu nakonec pohrozí pořádkovou pokutou. Advokát, který se uvolil ho zastupovat, beznadějně kulhá v posouzení případu. Staví se na stranu žalobce. A tak se rozhodne, že se ho zbaví. Jiní advokáti, které už před tím oslovil, ho odmítli, že spor nemá cenu. Že v něm se dá jenom prohrát. Každý večer nyní bude uléhat s knížkou komentářů k autorskému právu. Když nenajde pomoc u těch, kteří by ho měli chránit, musí se naučit bránit sám. Staré pravidlo? Pořád ještě platí.

- Po létech začíná mít znovu pocit prázdna. Není, čeho by se mohl přichytit. Jistoty, kterých se dovolával, se vypařily. I ten Malevič. Jaký Malevič zase? Ten Malevičův čtverec, který si kdysi přivlastnil a který mu pomáhal skrýt se za sítí čar a vytvořit si prostor jen pro sebe? Prostor pro nalezení klidu? Ten prostor, který se mu otevíral v podvečer. Teď je to rituál ranního rozbřesku. Ta chvíle do úplného probuzení. To bloudění pomalu se rozevírajících očí. Ta mlha, ze které se vynořuje plocha čtvercového stropu. Ten čtverec, který v sobě tají jakousi síť čar. Co je to za kresbu? Je to snad nárys skrytého plánu? Nárys chodeb s černým bodem uprostřed? Jakých chodeb? Jsou to vůbec chodby? Chodby, které možná ohraničují způsob uzavření kolem černého bodu? Co najednou znamená ten černý bod, který tu dřív nebyl? Je to snad místo, ze kterého se probral do dne? To místo, ten pocit únavy. Ještě před tím, než se mu vůbec podaří vstát. Vstát a vejít do prostoru slepých očí. Mezi oči těch, kteří vnímají jenom sami sebe. Byla by jeho situace klidnější, kdyby se někomu svěřil se svými malými hrůzami, které se teď prosazují výrazněji? Prozradit falešné údaje z dotazníku? Nemůže to vzdát. Kdyby se jen části vzdal, nevzdal by se všeho? Přiznat se k textům, které tady nemohou být uvedeny? O kterých píše i německá kritika? Jak to, že si toho nikdo z dohližitelů zatím nevšiml? Jenom proto, že je to nevýznamný hlas autora, o kterém nikdo nic neví? Přes všechny zátarasy žádný dopad nelze předem vyloučit. A nevyvstal by další problém, kdyby někdo narazil na jeho samizdatovou edici? Je přece známo, že dokonce i vlastnictví těchto věcí, nalezených při prohlídkách, je přitěžující okolností. Nesvěří se mu někteří s tím, že pro knihy mají vybudovaný úkryt ve sklepech? Nenašel přítele ve stavu hluboké deprese, kdy se právě kvůli jeho edici připravoval na způsob, jak přežít vězení? Nepředstavuje tedy on sám pro všechny jistou míru nebezpečí? Když to navíc konal v době probíhajícího procesu s rozhlasem? Osvobodí se jednou z té Malevičovy sítě? Ta stresující představa, jakkoli je pomyslná, je stále zřejmější.

- A přece i tak jsou tu okamžiky, které mu dávají, anebo které by mu měly dávat pocit jisté šance: najde na stole v poště objemnou obálku. Zase mu bude zřejmě posoudit marný text. Text, který bude pro vysílání příliš dobrý a proto bude marné jej navrhnout, anebo to bude text tak špatný, že se z této možnosti vyřadí sám. A přece se takové předpokládané hodnocení předem projeví jako mylné. Není to nic menšího než tajná zpráva, vypracovaná pro vedení rozhlasu. A tak, když posléze předloží tento materiál soudu, vyvolá málem paniku. A nikdy se nedozví, kdo mu tu tajnou zprávu vlastně poslal.

- Sedí s Janem Trefulkou u okna. Z okna je široký výhled do parku. Naproti vila slavného hokejisty z šedesátých let. Obdivoval hokej. Nikdy ho nehrál. Když si jednou oblékl brusle, rozbil si koleno. Babička byla kritická: „Když něco neumíš, nemáš to zkoušet.“ Pomyslel si své. Zdálo se mu, že nebyl dostatečně oceněn. Nejistota z výkonu trvala. Navíc koleno začíná hnisat. Babička říká: „Dobře že jezdíš na kole do školy. Chce to jenom vypumpovat.“ Trochu nepříjemné řešení. Ty obvazy pořád. Jenomže babička si na lékaře moc nepotrpí. Léta už ji léčí bercový vřed. Nikdy se nepodaří ho vyléčit. Jednou přijde pan doktor na návštěvu. Babička je v posteli. Udělala to schválně, že si musela jít lehnout? Anebo to byla jakási skrytá zlomyslnost, která čekala na chvíli, kdy vyzve vnuka, aby panu doktorovi přinesl sklenku »něčeho«? Je to ve sklepě v sudě s vápnem. V sudě s vápnem je těch lahví víc. Nalije sklenku. Pan doktor si přihne. Doušku se mu podaří vyplivnout do koše se dřevem u kachlových kamen. „Je to ocet!“ „Vidíte, já už se nemůžu na nikoho spolehnout“, řekne babička. Později tuto historku ráda vykládá. Sám dospěje k poznání, že tenhle sport pro něj není. Ale okouzlení z dokonalosti pohybu zůstává.

- V pozadí parku přejede autobus. „Jezdí dost pravidelně,“ řekne Honza. Není doma, odpoví. Protože za tmou oken vilky nahlíží nepřítomnost slavného hokejisty. „Možná je na tréninku“ řekne Honza. Ještě pořád hraje? „Spíš trénuje.“ Po stejné trase přejede pomalu černé auto. „Vidíš, už jsou tady,“ řekne Honza. „Už jsou zase tady.“ Vlastně to není překvapení. Při poslední návštěvě se taky předvedli. Auto zastaví opodál. „Musejí mít přece přehled“, řekne ironicky Honza. Posadí se opět ke stolu. Rozlévá se Sauvignon z loňské sklizně strýčka z Bzence. Měl by mít pocit nebezpečí? Proč vlastně? Jenom proto, že ti v tom černém autu v parku je zřejmě sledují? Prosím, ať sledují. Honza tu má celou řadu knížek pro jeho edici. „Ještě tu mám pro tebe panáka báječné slivovice“, řekne. A co oni? zeptá se. „Oni se za chvíli unaví. Přinejhorším tě zase odvedu zadem.“ Ovšem. Tenkrát se taky ocitli v úzkých. Ta černá škodovka vypadala, že je k neutahání. Vyvede ho zadem přes zahrádku. Byl to báječný sauvignon, řekne. „Ahoj“, řekne Honza. A potom: „Nezapomeň, že je výročí. Jeď hned domů“. Jaké výročí, podiví se. „Přece deset let od srpna. Všude jich je plno“. Stiskne ucho vaku. Autobus má otevřené dveře. To je prima, že jste tady, řekne řidiči. Řidič se podiví: „My tu v Brně jezdíme podle jízdního řádu“. V autobuse je sám. K nádraží to tak daleko není. Až na ty nepříjemné zatáčky. Když se ale ozve hlášení »Nemocnice u sv. Anny« pochopí nepochopitelné – že má vystoupit. Bohužel přešlápne schod. Složí se k obrubníku. „Krev!“, vykřikne ženský hlas. Pak už jenom ambulance. „Zase jeden ožrala,“ řekne vrátná nemocnice. Chce mu odebrat vak. Odmítne ho vydat. Doktorce řekne: Dneska je všude plno esenbáků. „Jenomže vy si tu musíte poležet,“ odpoví lékařka. „Máte lehký otřes mozku“. Představí si důsledky hospitalizace. Byl bych rád, kdybyste mi zavolala tohle číslo. Lékařka řekne sestře: „Zavolejte tohle číslo a řekněte jim, koho tu máme.“ Slíbí jí všechno, co chce. Druhý den nasedne do pražského autobusu. Vymluvit se v Praze není žádný problém. Po návratu objedná paní doktorce kytici. Nepodaří se ji doručit.

- Je připraven na všechno. Není vlastně připraven na nic. Vůbec netuší, co může očekávat. Ještě nezapomněl na to tajemné setkání s Xaverem: „Dej si pozor na šéfa.“ Na jakého šéfa? „Na šéfa právního odělení. Má na svědomí jedenáct provazů“. Jakých provazů? „Přece víš, že byl v padesátých létech prokurátorem.“ Ví, ale nechápe, proč by o tom měl uvažovat. Jeho proces je o něčem jiném. „Až budeš stát před soudem, budeš uvažovat jinak.“
- Přihlásí se mu student z olomoucké fakulty Martin Všetíček, který pod vedením prof. Aleny Štěrbové v diplomní práci kriticky pojednal soubor jeho textů. Když se zpráva o této diplomní práci rozšíří, rozhodne šéfredaktor, že jak s Martinem Všetíčkem, tak s prof. Štěrbovou spolupráci napříště vyloučí.

- Malevič. Pořád podléhá jeho soustavě silokřivek čtverce, který se ostatně už blíží kružnici. K čemu ta změna? Tvar a smysl chodeb jsou zachovány. Nic se vlastně nemění. Opravdu se nic nemění? Anebo je to způsob podrazu, skrývajícího utajené poslání letícího lasa, obtáčejícího krk oběti? Proč by se měl stát obětí, když si je jistý svým stanoviskem? Co ale znamená jeho stanovisko ve světle názorů advokátů, kteří jeden za druhým je dokáží smést se stolu? Možná jsou zajímavé všechny doklady, které získal a které vlastně potvrzují důvody sporu. Není ale podezřelý právě způsob jejich nabytí, totiž to, že je žalovaný získal jakýmsi pokoutním způsobem, když v obavě, že je československý rozhlas sám nepředloží, si je nechal tajně okopírovat a dokonce i ověřit u notáře? A není také zvláštní, že se k jeho stanovisku nechce připojit žádný člen redakce? Mají snad pocit, že je nejlépe přijmout neúčastnou masku? Proč by měli sledovat osud nakonec cizí, poplatný jiným zásadám? Proč by měli riskovat místo, které možná není ideální, ale je svým způsobem trvalé?

- Ztrácí pocit jistoty rovnováhy v blízkosti řeky. Na klinice leží vedle pacienta z Kladna, který při vizitě upozorní na jeho nenadálé propady do spánku. Vznikne podezření na Menieurovu chorobu. Docent Roth dospěje k závěru, že jde o projev narkolepsie. Otevřená cesta k lékům, které jsou na indexu. Fenmetrazin užívá dlouhý čas. Požádá o kontrolní vyšetření. Na stejné klinice mladá lékařka uzavře šetření s tím, že šlo spíš o malý mozkový případ. Tím avantýra končí. Stane se tak ze dne na den. Navzdory všem prognózám bez následků. Jako by to byl nikdy nepotřeboval. Jako by to byl nikdy neužíval.

- Má se dostavit k soudu do Karlových Varů. Proč zrovna tam? Korunní svědek je invalidní. Xaver. Požádá rozhlas o možnost noclehu v budově rozhlasu. Je odmítnut. Musí se probudit do noci. Na místo konání přijede patřičně oslaben. A co si počne s Xaverem? Má být opravdu hlavním svědkem? Anebo převzal zastupování rozhlasu? Nepřiřkne si nakonec roli prokurátora? Ještě štěstí, že si sebou na cestu vzal lahvičku Myslivce.

- U soudu dopadne všechno jinak. Xaver nemá náladu. Umlčí soudce a nadiktuje svou výpověď. Proti vedení rozhlasu. Až tuhle zprávu dostanou v Praze, bude ještě hůř. Nemýlí se. Prokurátor městského soudu si vyžádá vstup do věci.

- Při odchodu se k němu Xaver připojí. Nenávidí ústředního ředitele Riška, toho údajného lovce sibiřských medvědů. Pozval ho nedávno do studia na návštěvu. Ústřední ředitel přijel. Nabídnuté víno odmítl: „Také patoky já nepijem.“

- Z dálky se mu vrátí napomenutí dědečka Filipa: „Doufají v marnost a mluví daremné řeči. Počínají nátlakem a budí nespravedlnost. Stezky své převracejí tajně, kdokoli po nich chodí, nemívá pokoje“. Jak je možné, že ty věty zapadly tak hluboko, že je objeví teprve nyní? Velký písmák to byl. – Na konci sedmdesátých let dokončí hru o první organizované teroristické skupině. O francouzských komunardech, kteří si své vášně vybíjeli pod odznaky zralých třešní. Ve WDR je hra realizovaná ve dvou dílech pod názvy Pařížská ouvertura a Pařížské finále.

- Kolikrát už vstupoval do budovy Městského soudu? Neměl vždycky tísnivý pocit? Ale jak to, že se ho nezbaví ani teď? Kdo to tenkrát uklízel na chodbě? Neptal se jí na číslo místnosti, ve které se má jednání konat? A u kohopak to máte, řekla. U pana doktora Bureše, řekl. To máte štěstí, řekla. To je spravedlivý pán. Jde znovu po schodišti nepříjemné budovy. Cestu už nemusí hledat. Kateřina jde s ním. Jeho nejistota stoupá. Už ví, že nikdo z dramaturgů u soudu nesvědčil. Vedení redakce dalo tichou poštou zřetelně najevo, že by mu bylo nepříjemné, kdyby tak někdo učinil. A tak se ustálilo stanovisko: Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl, nikdo si nic nepamatuje. Akci odmítne jenom jediný: Jan Kolář. Stane se za to terčem pomluv, které budou mít svou váhu i po revoluci. Erinyje jsou jenom obrysy našich činů.

- Výrok soudu je jednoznačný. Nárok Českého rozhlasu se zamítá, nároky odpůrce jsou oprávněné. Tohle je vlastně všechno, k čemu spěl. A přece by nechtěl být pyšný. Nechtěl by důsledky všech svých podání (150 stran) přeceňovat. Nepřevážily tu nakonec jakoby vedlejší okolnosti? Nepomohl mu nakonec nejvíc miniaturní magnetofon jeho bratra Jiřího, kterým si tajně nahrál až příliš cynická stanoviska odpůrců? Záznam předložil v písemné podobě.
- Takže co? Co teď bude? Má se vrátit do redakce a pozdravit se s přítomnými? Budou tam vůbec? Proč by nebyli? Nebyl to přece jejich spor, nemuselo je ani zajímat, jak dopadl. Vedení redakce mělo zájem na tom, aby do procesu nevstoupili. Učinili tak. Může jim něco vyčítat? Jde přece o zaměstnání. O pravidelné posedávání nad kafíčkem. Nad stránkami Burdy. Opravdu to tak bylo?

- Všichni jsou přítomni. Zdá se mu, že vstoupil do známého světa. Potom mu vedoucí podá jakýsi papír. Vedení redakce mu posílá už předem vyplněné a podepsané rozvázání pracovního poměru. Posel této zprávy mu podává pero. Má podepsat? Dovede si představit, co by následovalo, kdyby nepodepsal. Kam by ho asi zařadili. Podepíše. Když vzhlédne, má pocit, jakoby všichni kolem byli součástí akvarelového obrazu. Obrazu, který se rozplývá. Je to snad špatný obraz? Anebo ten obraz někdo přetáhl mokrým hadrem? Všechno je možné. Možné je i to, že tak učinili sami. Že se sami poddali té neurčitosti, ke které spěli už dávno. – A zatím někde v mlhách plameňáci revoluce na svých lehkovážných nohách procvičují před vzlétnutím oslnivá péra svých křídel.

- Někdejší rozhlasový režisér. Stává se ředitelem liberecké stanice. Tím vlastně skončí Experimentální studio. Pozve si celé oddělení rozhlasových her na ideové školení. Tady konečně vysloví svou představu o rozhlasovém vysílání. „To je taková velká pyramida,“ říká, a na tabuli nakreslí trojúhelník. Obrátí se k shromážděným dramaturgům. „Pyramida jako pyramida. Pyramida je souhrnem tvorby. Ale jejím nejdynamičtějším faktorem je děloha. A ta děloha“, řekne a zapíchne prst proti publiku, „jste vy.“ Tím skončí. Všem je jasné jenom to, že podobných školení bude zřejmě víc.

- Devadesátý rok mu připadá přehnaný volbou hesel. Co to vůbec znamená »nejsme jako oni«? Ten, kdo tenhle slogan demagogicky vrhl do středu omámeného davu, pochleboval pokrytecky především sám sobě. Jsme jako oni. Měli bychom především umět nahlédnout sami sebe. Sebe i ty druhé? Ve chvíli, kdy se všichni dovolávají lidských práv? Směšné.

- Vedení rozhlasu zvedá hozené rukavice. Zasedá rehabilitační komise. Měl by se přihlásit? Proč by to dělal? Kteří tam konají, jsou o všem, co se dělo, zpraveni. Spíše by měli být vedením osloveni ti poškození. Nikdo to neudělá. Od toho jsou přece odedávna prověrkové komise. Prověrková komise mu připadá nemístná. Také oni se přidrží svých zásad. Konec konců jsou spokojeni sami se sebou. A on sám nemíní odstoupit od poslání, které přijal od Edgara Lee Masterse: Mlčení je jed duše.

- Pošle do soutěže hru Titanic. Zřejmě porotu rozčílí, že v té kritické eseji zvažoval problémy rozhlasové dramaturgie. Hra je odmítnuta. Třeba proto, že příliš podtrhl význam Anticharty? Časy se změnily.

- Zřejmou náhodou je mu doručena obálka, ve které objeví podivuhodný doklad o způsobu proplácení honorářů. Od chvíle, kdy z rozhlasu odešel, nikdy o tom, že snad byly reprízovány jeho hry, neslyšel. Teď se dovídá, že ano. Problém je ovšem v tom, že honoráře za reprízy jsou doručovány do neznámé banky na neznámé číslo účtu. Měl by se ozvat? Bylo by hloupé, kdyby tak neučinil. Domníval se, že je po aféře s hrou Titanic definitivně odepsán. Nakonec se omyl originálně vysvětlí: k chybě došlo v počítači, který převedl jeho honorář na jiné konto. V redakci provedli nyní kontrolu za posledních sedm let. Proč právě sedm? Co by se stalo, kdyby požádal o kontrolu za posledních dvanáct let? Nepostavil by je před neřešitelný problém? Jeho reakce je užitečná. Dostane poukaz za neproplacené honoráře. Tentokrát vtipný počítač zapomněl ovšem překontrolovat autory, takže pozoruhodný soubor honorářů (opět kolem 5000 Kč) je údajně za vysílání titulů, s jejichž přípravou či realizací neměl nikdy nic společného.

- Morová nákaza prosákla do šíře i do hloubky. Je to plíseň, proti které těžko najít lék. I těm, kteří si uložili řeholi léčby demokracií, se po dlouhém čase přihodí, že v jejich stanoviscích jakousi ozvěnou zazní včerejší tóny. Neboť ta uhlířská víra je jako asfalt – zažrána pod kůži trvá. Na rozdíl od asfaltu ji žádná frézka nedokáže vyhladit. Kdo ale napáchal škody, měl by je napravit. Ta strana měla jeden čas půldruhého milionu členů. Každý, kdo do ní vstoupil, tím či oním způsobem její politiku podporoval. Neměl by se proto každý její člen, někdejší i současný, podílet na odškodnění jakousi daní? Nebyl by to snad ani někdejší desátek – už stotinka by možná dala mnoha poctivějším pocit, že se aspoň tímto způsobem mohou vyrovnávat s vlastními omyly. Z výčtu poplatníků nelze vyloučit ani důchodce: co si kdo v mládí nadrobil, toho ve stáří hořká kůrka poznání třeba vzdálí od zatmění mysli. Tím pravidelným příspěvkem by se jistě zacelila mnohá černá dírka republikového rozpočtu. Kdo se třeba jen pasivním členstvím na plundrování této země podílel, nemá nárok na pardon. Šanovat nelze nikoho, autora těchto řádků nevyjímaje.

- V tom hektickém čase si vzpomene na dávnou story o odsunu Němců z Brna. O někdejším přelíčení s českým velitelem onoho koncentračního tábora. Proč ho vlastně poutá tenhle problém? I emigranti v Německu, se kterými se tam setkal, měli pramalý zájem o odpovědnost Čechů za to, co se stalo po válce. Požádá proto Státní zastupitelství v Karlsruhe o možnost nahlédnutí do soudních spisů. Prohlíží si doklady. Ten člověk se tragicky zamiloval do německé dívky. Po revoluci byla odsunuta. Využil proto příležitosti a odjel na pár dnů do NDR, aby se přes berlínskou zeď dostal do Spolkové republiky. S tou ženou se setká. Pokusí se v Mnichově prodat jakési zlato? Byly to snad ústní protézy? Možná. V každém případě to bylo zlato. Ta žena ho opustí. Několik svědků jeho působení ve velitelské funkci v koncentračním táboře potvrdí. Proti konání procesu protestují představitelé emigračních skupin, protestují i představitelé socialistického Československa. Přepadne ho nad těmi spisy hrůza. Zpracuje materiály. Text se pokusí nejprve nabídnout Literárním novinám. Po týdnu ho přijme mladý redaktor. Vypouštěje ten text se zřejmým odporem ze dvou prstů na plochu stolu, praví – klada důraz na každé slovo: „Něco takového – my – v Literárních novinách – nikdy – tisknout nebudeme.“ Když nebudou, tak nebudou. Už si zvykl. Jedinou šanci nalezne v rozhlase. Po vysílání ho referentka Literárních novin odsoudí pro »četné moravismy« („takhle my v Čechách nemluvíme“). Také režisér Jan Fuchs, který se text ochotně uvolil natáčet, po vysílání považuje za nutné se od něj distancovat.
- Září! Září, když se vydaří, říkával Bohdan Lacina. Zrovna září. Jako by to byl výjimečný měsíc. Je to výjimečný měsíc, měsíc nového století. Bude to století únosné? Anebo bude jenom opakovat chyby, které se staly? Ale tento den je tu i proto, že si musí vyzvednout léky. Jaká důležitá povinnost! Musí si vyzvednout léky. Ten balík receptů, který mu předepsala ošetřující lékařka. Je ze středního Slovenska. Dovolenou mívá v létě. Teď už je léto dávno pryč.

- Lékárna je ve vnitřním městě. Chodívá tam, protože je na předpisech vždycky několik léků, které v lékárnách v jeho blízkosti musí předobjednat. Chodit někam dvakrát ho nebaví. Kromě toho jsou tam ve Faustově domě krásné dámy.

- Přejede stanici. Vystoupí u Muzea. Ten kousek cesty už dojde pěšky. Prohlédne si místa, která teď vídá zřídkakdy. Kam kdysi chodíval každý den. Každý den kdysi dávno. Tu cestu pěšky si pořád prodlužuje. Až se vrátí domů, bude pořádně unaven. Chce se projít po Národní třídě. Přepadne ho záře reflektoru. Bílého reflektoru. Později mu kdosi řekne: To bylo slunce. Prudké slunce. Jaké slunce? Byl tam přece obraz. Veliká plocha plátna, kterou jako by poznamenal barvami (světle zelenými a světle modrými) Vladimír Sychra. Ale ta poznamenání jsou náhodná. Mistr přistoupil k dílu, aby po chvilce změnil záměr a začal pracovat v levé horní části, na černé ploše nenáležitě velkého obdélníku. Barva je podmalovaná cihlově červenou. Proč to udělal? Proč sem to obrovské plátno vůbec umístil? Přistoupí blíž. Opravdu přistupuje blíž? Anebo ho někdo tlačí? Anebo podpírá? Podpírá ho proto, že plocha obrazu je šikmá? Vzpírá se tomu tlaku. Obrátí se. Znovu ho zasáhne proud světla. Přivře oči. Potom najednou prázdno. Prázdno a tma. l Je na ÁRU kardiologického oddělení v Krči (to se doví později). Projde několika klinikami – od neurologie po interní oddělení polikliniky Na Karlově. To se také doví později. Je to zvláštní čas. Čas, o němž si vlastně dodatečně, když se probudí po měsíci nevnímání, nedovede udělat představu. Čas, který propršel do prostoru toho černého obdélníku. Jak to, že o ničem neví? Ubezpečují ho, že na otázky reagoval, že hovořil normálně. Pamatuje si jenom jednotlivá slova. Gesta. Chvíli, kdy vedle něj stojí vysoký lékař a ukazuje sestrám, co je třeba udělat. Chodila za ním Kateřina. Neví o tom. Říkají, že vyžadoval noviny. Že za ním chodil Janek. Že ho navštěvoval bratr. Nevzpomíná si vůbec na nic, co se v tom čase dělo.

- Koncem října ho převezou na internu. Už je na tom líp. Umístí ho do pokoje s katolickým farářem. Pan farář je od Havlíčkova Brodu. To je vlastně Vysočina. Pan farář si vzpomíná i na jeho obec s barokním kostelem a barokní farou. „Ta fara, to byl původně lovecký zámeček.“ Nevíte, který rod to tam postavil? zeptá se. „Rod, jaký rod? Zřejmě šlechtický, že?“ Ten rod nezná, co ty budovy vystavěl. Zná jenom rod Belcrediů z Jimramova. Byli to snad oni?
- Prohlídky na kardiochirurgii dopadnou uspokojivě. Tady se znova potvrdí nález, ke kterému se dopracovaly jiné kliniky v jiných městech. Srdce nelze operovat. Žádný pomocný stimulátor. Žádná transplantace. Žádný takový pokus by nepřežil. Plíce jsou oslabeny následky tuberkulózy na pravé i levé straně. Z léčení ho nakonec propouští doktor Labanda. Narodil se v Ghaně. Na této klinice se protnul svět. l Kateřina říká: „Co to vlastně znamená – fibrilace srdce, edém mozku, edém plic?“ Lékař řekne: „To je, jako by se topil. Utopí se.“
- Ovládá samozřejmě ruce a nohy. Ale co je s hlavou? Co když právě tam je nejtěžší následek úrazu, který lékaři neobjevili? Kdosi z ambulance mu přece řekl: „Padl jste dozadu. Prověřil jste týlem schod. Je z mramoru.“ Pravda je, že to místo bolelo. Chtěl si je ověřit prsty. Nějak se k tomu nedokázal odhodlat. Přijede pro něj Janek.

- Zmocní se ho panika. Musí se přesvědčit, že se nevrací v bezmocném stavu. Napadne ho, že by se měl pokusit zrekonstruovat nějakou báseň. Hloupý nápad. Nikdy si žádnou báseň nedokázal zapamatovat. Ale ne. Ta báseň, nalezená na babiččině půdě. Tu, kterou objevil v Šaldově Zápisníku! Ten sugestivní první verš: Je tichý svět i duše… Pokusí se soustředit. Je to bída. Jde to ztuha. Když dorazí k vrátkům domu, je s rekonstrukcí hotov:

Je tichý svět i duše. Z lože
mi prchá spánek. Po zlých dnech
bdím štěstím, děkuji ti, bože.
Neslyším nic než klidný dech.
Než klidný dech té ženy spící
a čas jen vidím tiše stát,
čas, jen svou věčnost zrcadlící
a květných lístků němý pád.

- Může klidně vystoupit a další tři měsíce pátrat po útržcích osudu, které mu odplynuly.
- Večer přijde dávný přítel. JAN. Těší se na něho. Usednou na balkoně. Rozevře se před nimi pohled na Prahu, kde mezi korunami září daleké plásty světel. Kateřina říká: „Je to loď.“ Jaká loď? Felliniho loď? Loď, která pluje? Loď, která odplouvá?

- Zaznamenával jsem velmi pečlivě vyprávění starého muže, který tu seděl přede mnou – bylo plynulé, přece však chvílemi působilo jaksi zadrhávaně – jakoby najednou přehazoval připravené otázky a nahrazoval je jinými, právě objevenými. Když jsem však vzhlédl od sešitu, do kterého jsem si zapisoval jeho řeč, žádný podobný náznak jsem nezaznamenal. Stala-li se tedy chyba, stala se nepochybně u mě, za což se omlouvám. Jisté však je, že právě v tuto chvíli, když byl ocitoval úryvek z Danta Alighieriho, učinil tak s jakousi rozhodností, která naznačovala, že náš rozhovor je u konce: nasadil si totiž černé brýle, jakoby byl tím čtením minulosti patřičně unaven. Já však, pamětliv svých povinností, jsem ho musel upozornit, že má jisté povinnosti k čtenářům, kterým by neměl předkládat jen náznaky některých příběhů, opomenuv jejich vyřešení. „Co myslíte?“ řekl. Odpověděl jsem, že by je možná zajímal příběh kruhové cihelny, o které se zmínil na počátku. Zavrtěl pochybovačně hlavou, pak ale řekl: „Dobrá. Povím vám příběh podniku (neřekl ale kterého), který se odehrál kdesi na venkově (opomenul ale uvést přesné místo). Byl dokončen před válkou. Po válce měl majitel jisté finanční problémy a dojednal proto s Úřadem půjčku, za kterou nakoupil moderní strojní zařízení a začal vyrábět zboží, o které byl v onom kraji zájem. Zájem tak velký, že jiný podnikatel onoho kraje, dopracovav se náležitého jmění výrobou jízdních kol, nabídl vlastníkovi (zamýšleje onen podnik získat pro sebe) trojnásobnou cenu původní půjčky. Na scéně se však objevili činitelé v rudých košilích, kteří podnik uchvátili, zbourali a stavebniny i strojní zařízení prodali. Vlastník se nedočkal ani písemného zdůvodnění včetně odvolání na příslušné zákony. N Tak byl tedy dluh zaplacen dvakrát. Poté začal Úřad rozměřovat rozsáhlý pozemek kolem objektu, měnit jej na stavební parcely a ty pak rozprodávat představitelům Úřadu a jejich známým. Byl tedy dluh (neboť výše zisku se rovnala výši dluhu) zaplacen potřetí. Po čase ovšem synové a dcery, nabyvše různých stupňů postavení na Úřadě, dospěli k tomu, že by bylo vhodné zabezpečit minulá konání kupní smlouvou, která by opět odpovídala dlužné částce. I vystavili, patnáct let po převzetí majetku, jakousi kupní smlouvu. Když ji však předložili soudu, zjistilo se, že na dokumentu chybí podpis původního vlastníka. Soudcovská stolice vytkla tato pochybení, uznala ji však v souladu s neuchopitelným právním vědomím jako právně platnou.

- A pak tedy konečně povstali krásní ptáci plameňáci a důležitci z nižších kanceláří si oblékli bílé košile, umyli si ruce a všechno skartovali. Ti všichni se posléze ukryli do stínů ptáků plameňáků, takže už nebyla znatelná pravá barva jejich košil – možná onen stín způsobil, že se zdála špinavá.. Nad tím vším trčeli osamělí ptáci plameňáci moudře pokyvující hlavami (byli takoví, kteří se domnívali, že oním pokyvováním projevují souhlas, jiní zase tvrdili, že si tak jenom v hlavě přemílají vzpomínky na země za obzorem, marně sem dohadujíce důvodu jejich krásy). A tehdy majitel podniku nahlédl prchavost naděje. Co měl také dělat? Naléhat? Doprošovat se? Mohl by jim nanejvýš cosi neuctivého vzkázat o těch, kteří si s novými košilemi obuli boty starých metod: MOR NA VAŠE HODY!

- Ta slova vyřkl starý muž na druhé straně stolu s takovým rozhořčením, že jsem si na okamžik pomyslel, že se s představou vlastníka ztotožnil až příliš, byv možná jeho příbuzným, či dokonce tím, o němž se uvolil vypravovat. Když jsem dopsal tyto řádky, shlédl jsem: starý muž totiž mezi tím naplnil sklenky vínem (Veltlinské červené rané). Ale protože mu čekání na můj záznam bylo příliš dlouhé, přepadl ho zřejmě náhlý spánek. A já jsem si už nedovolil ho probudit.

Konec