Divadlo a rozhlas na scéně a před mikrofonem

Přidal: Přemek |

Leden 1, 2009

Jako malý novoroční dárek uvádíme náhodně získaný pozoruhodný článek dr. Václava Růta, který vyšel v časopise Náš Týden (číslo 3/1947, s. 1-2; vyšlo 18. 4. 1947). Jde o zajímavou úvahu na téma souvislostí mezi rozhlasovým a divadelním dramatem – dnes již poněkud překonanou, ale přesto.. Zde ji máte:

Divadelní rampa a rozhlasový mikrofon mají vděčné diváky a posluchače. Co kultura kulturou stojí, můžeme sledovat historii divadla jako významného tlumočníka kulturního projevu a mezi prvními rozhlasovými pořady byly právě divadelní hry. Mezi prvními spolupracovníky vznikajícího rozhlasu stáli divadelníci. U nás to byl na př. herec Adolf Dobrovolný, první hlasatel a recitátor, na prvních představeních her a scén v rozhlasu pracoval jako režisér Jaroslav Kvapil, v Brně začínal divadelní režisér Šimáček s představeními divadelních her v rozhlasu, od divadla přišel k rozhlasu Josef Bezdíček, který potom vytvořil a rozvinul vlastní rozhlasovou režijní práci atd. Poměr divadla a rozhlasu, který z počátku snad tu a tam narážel na nedorozumění, se časem ustálil v plodné spolupráci. Ba můžeme konstatovat dnes, že už dávno není rozhlas jenom elementem přejímajícím, nýbrž také dávajícím.
Na kterých programových polích se stýká rozhlas s divadlem?

Arciť nejvíce v dramatickém programu, ale i jinde. Především zpravodajsky. Můžeme dnes říci, že rozhlas je podporou divadel. Nejenom tím, že pravidelně oznamuje divadelní repertoár, ale víc. V kulturní hlídce rozhlasu dostává posluchač pravidelně referáty o významných premiérách den po představení. A nejen to. Už před představením přináší kulturní hlídka velmi často ukázky z her a propaguje tak už samu premiéru.

Děje se tak — s válečnou přestávkou — po řadu let a lze říci, že to je činnost, kterou posluchači po zásluze ocenili.
Vedle toho nalézáme i v ostatním programu rozhlasovém thema divadelní častěji, než by se na první pohled zdálo. Jsou to přednášky o divadlech, rozhovory s divadelníky, přednášky a vyprávění herců.. Na př. nová kniha Růženy Naskové vznikla z valné části právě z textů, které tato vynikající herečka, jako jedna z oblíbených řečníků našeho rozhlasu, v rozhlase pronesla. Rozhlas ve svých reportážích a rozhovorech už častěji zavedl posluchače do divadelního zákulisí, aniž při tom rušil kouzlo divadla.
Ovšem podstatnější už jsou ony části programu rozhlasového, kdy se divadlo samo ocitá před mikrofonem. Byl to z počátku ten nejjednodušší případ. Rozhlasový mikrofon se odstěhoval na divadelní rampu a rozhlas vysílal celé představení — totiž jeho akustickou část. Hned tehdy poznali rozhlasoví pracovníci jisté nevýhody tohoto pracovního postupu. Rozhodně spíš ho lze použíti při opeře než při činohře, vždyť nechybělo posluchačů, kteří dávali přednost soustředěnému poslechu opery u amplionu, aniž byli rozptylováni visuální částí představení.

Tohoto přenosu z divadel se často používalo a dodnes používá. Z divadel vysílala Francie, na př. z Odeonu, od Battyho, Dullina, Pitojeva atd., z divadel často vysílá na př. Rusko; u nás, až na řídké výjimky, byl tento způsob práce v rozhlasu dávno opuštěn. To není jenom zásadní otázka, to souvisí, jak je zejména na francouzském případu vidět, se samou divadelní kulturou. Tam, kde převažuje stránka jazyková, tam lze představení nejsnáz přednášet rozhlasem. Naše představení, v nichž je důležitý prvek visuální, to, co je vidět, se k tomuto způsobu práce už hodí méně. Také forma jevištního projevu je u nás vyhraněna tak, že se liší podstatně od projevu rozhlasového. I to brání přenosu činoher.

Dnes se tedy díváme na přenos činoher jako na záležitost reportážní a propagační. I v tom případě dává dnes rozhlas přednost výňatkům, komentovaným v rozhlasu, anebo dokonce přímo v rozhlasu prováděným. Má to své výhody, které jsou nasnadě. Jsou to především výhody technické, pohodlnější a snadnější organisace představeni před mikrofonem atd.

Vypravuje se, že kdysi — bylo to při rozhlasovém představení Gogolovy „Ženitby“ — chtěl režisér Karel Hugo Hilar dát dopravit do studia kulisy z divadla. Lidé, kteří se nezamýšlejí nad rozhlasovými problémy, považovali to za anekdotu, obrazící Hilarovu posedlost divadlem. Ale troufáme si tvrdit, že to nebyl nápad špatný, že na něm Hilar vlastně demonstroval, jak je důležité pro herce prostředí, ve kterém hraje, a to i v tom případě, že to prostředí není vidět. Potvrdil to mnohem později francouzský pokus, při kterém dramatisace kteréhosi románu Pierra Lottiho byla natočena přímo v Bretani, na místech, kde se odehrává. I toto poučení.z divadla rozhlas využil; vidíme to především v uplatnění práce reportážní.

Podstatnou složkou dramatického pořadu rozhlasového jsou divadelní hry, provozované před mikrofonem. Tato složka programová u různých rozhlasů kolísá rozsahem. Ale lze říci, že všechny rozhlasy světa hraji divadelní klasiky a některé i divadelní hry současné. Anglický rozhlas přirozeně provozuje především Shakespeara a Shawa, Francouzové hrají často konversační hry atd. Ú nás jsme se, zvláště dříve, setkávali s mnoha divadelními hrami a v historii našeho rozhlasu a našeho divadelnictví nelze přehlédnout práci, kterou rozhlas vykonal pro specificky český útvar dramatického melodramatu. Vrchlického-Fibichova „Hippodamie“ nebo Zeyerova – Sukova hra „Radúz a Mahulena“, či „Pod jabloní“; to jsou dnes vlastně repertoární hry rozhlasu, základ jeho kmenového repertoáru.

Divadelní hry před mikrofonem arciť vyžadují úpravy.
Vznikly tím velmi často útvary zajímavé a rozhlasově účinné, které pomáhaly vytvářet představu o tom, co je v rozhlasu možné. Vzpomeňme tu někdejších Bezdíčkových úprav a provedení Aristofanova „Míru“, nebo Mussetovy komedie „Se srdcem divno hrát“, kterážto provedení jsou základním kamenem rozhlasové hry – ačkoliv jsou texty divadelní, byly přepracovány a hrány tak, jak jenom právě si to může dovolit rozhlas, a tím ukázaly cestu rozhlasové hře.

Vedle divadelních her se v rozhlasu rozvíjela, zvlášť u nás a ve Francii, samostatná rozhlasová hra, dramatický útvar, počítající s možnostmi rozhlasové techniky.

Není nezajímavo sledovat, jak jedno z období rozhlasové hry mělo vliv na představení divadelní. Vliv ten se projevil především ve scénické hudbě. Miroslav Ponc, jeden z našich nejlepších komponistů scénické hudby, vypracoval především úlohu hudební, složky rozhlasových her. Jeho způsob práce se potom přenesl do práce divadelní a měl vliv j na celou řadu představení. Ostatně nesmíme zapomínat ani na to, že první premiérou Burianova D 34 byla hra Ericha Kästnera „Život za našich dnů“, a to bylo právě rozhlasové pásmo — rozhlasová hra, jak ji tenkrát viděli rozhlasoví pracovníci. Byly i rozhlasové hry, které autory samými byly později přepracovány pro divadlo. Uvedeme tu Götzovy „Soupeře“ a Lomova „Karla IV.“ Vliv rozhlasové dramaturgie bychom patrně objevili také u filmu, nejen v cizině, ale i u nás. „Humoreska“, „Rozina sebranec“, „Filosofská historie“, „Babička“, „Advokát chudých“, „Pro kamaráda“ — to byly nejprve velké úspěchy rozhlasové dramaturgie.

Nesmíme ovšem přehlížet důležitou funkci „divadla v rozhlase“. .Je to propagace divadla, nebo lépe řečeno dramatu. Provedení rozhlasovému jsou k disposici nejlepší pražští herci. Stává se tak vzorem venkovské divadelní práci, a kdybychom podrobně zkoumali repertoár našeho ochotnictva, jistě bychom tu našli dobrý a užitečný vliv, který rozhlas měl na jejich práci. Nesmíme tuto činnost rozhlasu přehlížet. A tím se ocitáme u složky provedení. V rozhlase pracují herci divadelní. Setkávají se tu s novou technikou práce, která namnoze prohloubila jejich jevištní výraz, i když někteří se cítí doma především na jevišti. Je také zásluhou rozhlasu, že dávno před veřejnými recitačními večery oživil a pěstoval recitaci a prohloubil tím smysl pro básnické slovo. Není to jenom u nás, je tornu tak i v cizích rozhlasech, víme na př. o amerických filmových hercích, že se účastní práce v rozhlase; v Hollywoodu na př. úzce pracoval rozhlas ve spojení s divadlem filmových herců a pod.

Vztah mezi divadlem a rozhlasem je tedy vztahem vzájemné spolupráce. Dnes obě strany dávají i přijímají. Neboť jedno si musíme uvědomit. Že základem jak rozhlasové hry tak i divadelního představení je drama a herec a že divadelní projev
v jakékoliv formě je projevem věčným.