Literárně-dramatické vysílání
Počátek vysílání literárně-dramatického programu (po opětovném zahájení provozu z budovy na Vinohradech v září 1968) byl poznamenán provizoriem. Vysílalo se podle mimořádného schématu. HRLD zařazovala do vysílání zprvu většinou reprízové literární pořady takřka výlučně české provenience, neútočného, ale vlasteneckého zaměření, později i pořady zajímavostí a zábavy s neutrálním charakterem. Postupně však redakce usilovala o plynulé navázání na program, který byl vysílán před srpnem.
Literárně-dramatické programy se v prvních týdnech vysílaly pouze na okruzích Praha a Československo, vysílání Třetího programu bylo znovu zahájeno až v pondělí 29. září 1968.
Během celého závěru roku 1968 byly uváděny tituly bez jakéhokoli omezení ve vztahu k tématům, autorským či hereckým osobnostem. (Vysílány byly mimo jiné hry Ladislava Smočka, Karla Ptáčníka, Ludvíka Kundery, Petera Karvaše, Jiřího Vilímka, Karla Michala, Ivana Vyskočila, Ludvíka Aškenazyho, Václava Havla, Karola Sidona…) Program obsahoval celou řadu zábavných titulů, adaptací klasického dramatického repertoáru, detektivní hry, znovu se objevily oblíbené pořady redakce A-Zet (Rada moudrých, Piš a slyš). Redakce zábavy nadále vysílala pořad Jiřího Štuchala Šťastnou cestu.
V přípravě mystifikačních pořadů pokračovala i armádní redakce pořadem Dnes opět Vinárna U pavouka – Cimrmanův Liptákov.
Tradičním vrcholem snažení redakce zábavy se stávaly silvestrovské pořady. V případě přípravy silvestrovského pořadu v roce 1968 se dlouho rozvažovalo, zda by nebylo lépe na protest proti okupaci nevysílat jej vůbec. Nakonec však připraven a odvysílán byl. Obsahoval četné velmi zřetelné politické narážky a satirické šlehy, které reflektovaly aktuální situaci a společenskou náladu. Právě tento silvestrovský program se stal v pozdějších kritických pohledech na působení rozhlasu v letech 1968-1969 pro normalizátory exemplárním příkladem působení tzv. pravicově-oportunistických tendencí.
Cenzurní zásahy a omezování programu začaly po dubnovém plénu ÚV KSČ. Vzdor tomu poslala redakce rozhlasových her ještě na podzim roku 1969 do prestižní soutěže Prix Italia hru Jiřího Vilímka Neodvratný skon maratónského běžce (režie J. Horčička, zvuková spolupráce R. Nikodém), politickou moralitu na téma falšování pravdy a historie ve jménu údajně dobré, pokrokové věci. Hra získala v Mantově hlavní cenu Prix Italia.
Ostré kádrování přineslo rychlou frekvenci výměn na postech středních řídících pracovníků: z funkce šéfredaktora Slovesného uměleckého programu byl rychle odstraněn Josef Balvín a na jeho místo dosedl Václav Hons, který útvar rozdělil na dva úseky: redakci A-Zet a redakci humoru a satiry svěřil řediteli krajského studia v Ústí nad Labem (v šedesátých letech) Miroslavu Kratochvílovi, který měl důvěru stranických orgánů. Druhý úsek, zahrnující dramaturgii rozhlasových her a literární redakci, dostal na starost Miroslav Stuchl. Ten byl začátkem roku 1970 z této funkce odvolán a přeřazen na post dramaturga, posléze v roce 1972 dostal z rozhlasu z politických důvodů výpověď.
Ve své funkci nezůstal dlouho ani Václav Hons. Po něm na místo šéfredaktora HRLDV nastoupil 15. dubna 1970 Oldřich Rafaj. Ten si k témuž datu do funkce vedoucího dramaturga přivedl Josefa Jelena, někdejšího katolického kněze. Polovina dubna 1970 je datem, kdy došlo k pronikavému obratu. Rafaj jako nesmlouvavý normalizátor bedlivě střežil, aby se do vysílání nedostalo jediné jméno osoby, která se byť nepatrně ocitla v aktivním kontaktu s obrodným procesem. Z vysílání mizela jména nejen autorů, ale také mnoha herců. U repríz nebyla hlášena a v rozhlasovém časopisu uváděna jména „nepohodlných“ redaktorů, dramaturgů, režisérů
a účinkujících.
Rafajova normalizační horlivost se však časem ukázala přílišná i pro vedení rozhlasu. V roce 1974 ho ve funkci šéfredaktora nahradila jeho dosavadní zástupkyně (někdejší vedoucí redakce sovětských literatur) Lýdie Vernerová.
Ani post vedoucího dramaturga nebyl poklidným místem. Josef Jelen na něm vydržel něco málo přes rok (byl odvolán k 31. červenci 1971 – patrně proto, že redakci rozhlasových her řádně nezakormidloval k dostatečné angažovanosti). Ve funkci šéf dramaturga se pak v rychlém sledu vystřídali (vždy na základě pověření) Dalibor Chalupa, Karel Gissubel, Jaroslava Strejčková. V polovině roku 1972 se vedoucím dramaturgem stal Vladimír Remeš, který přišel z mimorozhlasového prostředí a bez podstatnějších rozhlasových zkušeností.
Také na postech redaktorů a dramaturgů prodělaly redakce slovesného programu četné změny. Z redakce A-Zet byli k odchodu donuceni její vedoucí Alena Maxová, Ivo Fischer (jeho pořad Piš a slyš skončil stým vydáním na konci roku 1969) a Dita Skálová. V redakci humoru a satiry nastoupil do funkce vedoucího Karel Bradáč namísto dosavadního vedoucího Vladimíra Rohleny. Odešli odtamtud Jiří Melíšek a o něco později Jiří Štuchal.
Literární redakci začal místo Josefa Štefánka řídit její dřívější redaktor Donát Šajner, pozdější tajemník Svazu čs. spisovatelů. Odešel odtud Jindřich Pokorný.
Z režisérů byli propuštěni Josef Henke, Jan Fuchs, Viktor Dusil, Jiří Josek. Všechny tyto personální změny se do značné míry odrazily v poklesu úrovně programu.
Kontakty se zahraničím, které úspěšně navázala díky mezinárodním úspěchům dramaturgie rozhlasových her, se zpřetrhaly. Od roku 1971 se výměna textů uskutečňovala pouze s rozhlasy socialistických zemí.
Československý rozhlas se v sedmdesátých letech (podobně jako tomu bylo po roce 1948) nezúčastňoval prestižních světových prohlídek rozhlasové tvorby Prix [talia Systematicky vybudovaný potenciál kvalitních autorů původních rozhlasových her se postupně redukoval, většina z těch, kteří tvořili špičkovou kvalitu v této oblasti, se dostala na neoficiální, de facto neexistující, ale přesto vedením rozhlasu bedlivě střeženou a horlivě doplňovanou listinu zakázaných a neuváděných jmen. Rozšiřoval se i seznam nežádoucích herců, mnozí z nich nesměli v rozhlasových nahrávkách po dlouhá léta vystupoval.
Důvody těchto zákazů činnosti byly často zcela iracionální, mnohdy motivované osobními účty a mstami. Nechvalně známou osobou, která pomocí úzkých kontaktů s tehdejším normalizačním vedením HRLDV určovala a hojně doplňovala seznam herců, kteří nesměli v rozhlasových pořadech vystupovat, byla bývala herečka vinohradského divadla Světla Amortová. V protikladu k tomu se vytvořila
určitá úzká skupina „angažovaných“ herců, kteří aktivně projevovali loajalitu režimu. Tato skupina byla naopak vedením doporučována. (Jména herců, jakými byli J. Švorcová, Václav Švorc, Bohuš Pastorek, Jan Mixa, Karel Beníško, Světla Amortová, jsou v křestních listech rozhlasových her natáčených v té době frekventována velmi často.) Po jistou dobu se projevoval jistý „odstředivý“ efekt – obsazení do stejných inscenací, ve kterých hráli tito „angažovaní“ herci, odmítali ti, kteří s těmito herci nechtěli mít nic společného. Tato pasivní resistence však postupem doby slábla, až vymizela, bojkot prorežimně angažovaných herců pominul stejně jako bojkot her ruských či sovětských a her autorů dalších zemí socialistického bloku.
Zúžení tematických oblastí provázelo i omezení formálních postupů. Jakýkoli odklon od přísně realistického postupu byl považován za projev podezřelého směřování k poetice šedesátých let, která byla šmahem kritizována především proto, že (údajně) pojímala jedince jako abstraktní bytost vytrženou ze sociálních vazeb, že spěla k formalistnímu pojetí. Za této situace počet původních rozhlasových her rapidně klesal. V repertoáru naopak přibyly dramatizace literárních předloh a adaptace divadelních her (se zdůrazněným akcentem na klasiku, zejména pak na klasiku socialistických zemí).
V této době se už začínala projevovat praxe tzv. pokrývání, tedy skutečnost, že autorství osob, jež se ocitly na seznamu zakázaných jmen, kryly svým jménem osoby jiné, často zcela neznámé. Tato praxe se v poměrně hojné míře uplatnila po celé období normalizace.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku