Rozhlasová zábava

Rozhlasová zábava

V dusné atmosféře počátku padesátých let bylo patrně nejméně vděčným úkolem věnovat se rozhlasové zábavě. Diktát doby velel připravovat zábavu na jedné straně tzv. lidovou, přístupnou nejširším vrstvám, na druhé straně nastolil požadavek satiry, která by svým ostřím mířila na ideologické protivníky, tepala „zločinnosti a nešvary“ kapitalismu. Sílící studená válka počátkem padesátých let akcent na takto orientovanou satiru zesilovala.

Redakce humoru a satiry (tzv. HUMSAT) postupně přistupovala k natáčení velkých estrádních pořadů – ve shodě s heslem doby „Umění masám“ se značný počet estrád natáčel přímo v továrnách nebo v zemědělských družstvech.

V únoru 1952 se v kladenské Poldině huti natáčela estráda k sedmdesátým narozeninám Marie Majerové. V březnu téhož roku byla vysílána estráda Jaro na naší vesnici. Od října 1953 navázala redakce humoru a satiry přímou spolupráci s redakcí průmyslovou a rozjel se celý cyklus estrád realizovaných například pro zaměstnance dolu Jan Šverma v Ervěnicích, pro zaměstnance Státních drah (natáčeno v Klatovech), pro děčínské lodníky, pro zaměstnance ZPS Líšeň. Naopak estráda s příznačným názvem Jitrnice má dva konce (1956) byla zasazena do zemědělského prostředí.
Od roku 1955 se organizovaly estrády mezinárodní, pochopitelně výhradně ve spolupráci s rozhlasy „spřátelených“ zemí.

Popularita estrád se rozvinula do té míry, že v polovině padesátých let byly ve vysílání dvě až tři estrády týdně. Členily se do Večerů na vsi a Večerů v závodním klubu. Estrády se realizovaly rovněž v průběhu letní sezóny v rekreačních oblastech (v roce 1956 například v Hamru na Jezeře). V roce 1956 byla dokonce založena redakce veřejných estrád.

Úroveň estrád byla přirozeně nevyrovnaná. Vedle pokleslých a podbízivých vystoupení, vedle nepřesvědčivých pokusů o satiru na poměry západního světa se současně objevovaly kreace řady profesionálních „bavičů“ i herců předních scén.

Herecké historky interpretované například členy Národního divadla, vystoupení brněnských komiků Vladimíra Konupky a Karla Kosiny (vytvořili dvojici s názvem Ko-Ko),
konferenciérský šarm Jiřího Štuchala (který naprostou většinu veřejně natáčených estrád sám připravoval a uváděl), ostravského Josefa Kobra a mnoha dalších tvořily nepominutelnou kvalitu, která poutala zájem posluchačů.
Oblíbenou součástí estrád byla vystoupení tzv. lidových vypravěčů, kteří svůj humor těžili ze svérázu jistých oblastí a zejména využitím nářečních prvků – například Milan Mastný v Brně rozprávěl ve slováckém nářečí. V Ostravě působil Jaroslav Wolf, který se s využitím ostravského dialektu stylizoval do postavy havíře Slivky.

V druhé polovině padesátých let došlo i ve sféře rozhlasové zábavy k jistému uvolnění. Satira zaměřila
své ostří na nejrůznější nešvary domácího života; činila tak zatím velmi krotce, v jakémsi „komunálním rámci“, který nesměl překročit hranice kritiky vyšších politických míst nebo snad dokonce podstaty režimu. Vznikla velká řada rozhlasových satirických kabaretů, na jejichž tvorbě se podíleli zkušení autoři. Stále výrazněji se v oblasti zábavy začínala prosazovat brněnská literární redakce, kde se vůdčí osobností stal Vlastimil Pantůček (redaktor a autor řady satirických scének i textů k písním, které zpíval spolu s Vladimírem Fuxem).

Stěžejním úkolem redakce humoru a satiry byl každoročně silvestrovský program, na jehož přípravě se pracovalo zpravidla od jara. Natočení rozsáhlé plochy a různých typů zábavných pořadů pro silvestrovské vysílání provázely četné peripetie a schvalovací procedury. Výsledný program
býval s přibývajícími lety (vzdor vší cenzorské bdělosti HSTD) vždy o jistý stupeň odvážnější. Na jeho přípravě se podíleli přední herci. Jen namátkou vyjmenujme několik osobností, jejichž hlasy zazněly v silvestrovském programu roku 1956: v pořadu Není nad rodinný Silvestr, který natočil režisér Hesoun a který se vysílal v podvečer, vystoupili Vlasta Burian, Stella Zázvorková, Vladimír Hrubý, Jaromír Spal, hlavní večerní kabaret uváděli Miroslav Horníček a Lubomír Lipský.

Na začátku padesátých let vedl redakci zábavy Václav Vaněk, poté (v letech 1953-1956) Zdeněk Jirotka, po něm Jan Kuneš a od roku 1959 Vladimír Rohlena, který redakci řídil až do roku 1971 a přivedl ji (přirozeně především zásluhou práce kvalitního redakčního kolektivu) k největším úspěchům a posluchačské popularitě, jichž se redakce dočkala (podobně jako tomu bylo u ostatních dílčích redakcí HRLD) v průběhu šedesátých let.

Redakční kolektiv v průběhu padesátých let tvořili Jiří Melíšek, Ilja Kučera, Jiří Štuchal, Milan Směták, Jaroslav Matoušek (oba v redakci veřejných estrád), Ivana Pietraszková, na konci padesátých let přišli Václav Jelínek a Bedřich Zelenka.

Jiří Štuchal (1912-1979)

Kabaretiér a konferenciér, spisovatel humoristických příběhů. Rozhlasovou dráhu započal roku 1944 v Brně, kde působil jako zpravodaj, v letech 1945-1954 jako referent a konferenciér zábavních pořadů. V letech 1954-1956 a 1960-1972 působil v redakci humoru a satiry HRLD.

Praha jako redaktor a konferenciér veřejných estrád a dalších zábavných pořadů. Autor mnoha set humoristických příběhů a anekdot, moderátor desítky silvestrovských programů. Velké popularitě se těšil jeho zábavní a informativní pořad pro motoristy Šťastnou cestu. Jeden z posluchačsky nejoblíbenějších rozhlasových autorů a interpretů, vynikal invencí i pracovitostí.

V samém závěru padesátých let dolehl do sféry rozhlasové zábavy osvěžující proud podnětů, které začaly nabízet houfně se vynořující aktivity malých divadelních scén – zejména dění kolem Reduty, Divadla Na zábradlí a Semaforu.

Neprosazovaly se do programu snadno, vedení rozhlasu je často přijímalo s nedůvěrou („Naši lidé si chtějí prostě zazpívat, vyjádřit v písni radost i smutek, prostý i upřímný cit. Nevěřím, že by si družstevník na poli měl chuť zazpívat dejme tomu jednu z nejnovějších písní naší soudobé tvorby, která začíná slovy: ,Život je pro mne obnošená vesta…‘ a končí neobyčejně optimistickým závěrem: ,Musím si vstříknout pár kapek jedu do žil, abych trochu ožil.), ale jejich čas a hojné uplatnění v rozhlasovém programu měly teprve přijít v dalším desetiletí. Nedůvěřivé hlasy vůči novým jevům české kultury zaznívaly sice dál, zůstaly ještě dlouho běžnou součástí uvědomělé „schůzovnické“ frazeologie, ale na skutečnou podobu programu a snažení redaktorů měly stále menší vliv.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Jednou zařadil Ondřej Suchý do Padesátníku jen tak pro zábavu jeden takový satirický skvost: dva neznámí dobráci zpívali píseň Souvenir (jinak v interpretaci Waldemara Matušky) s textem, v němž si dělali srandu z Čankajška..:-/

Dobrý den.
Již nějakou dobu se sháním po nahrávkách lidového vypravěče, ze Strážnice, pana Milana Mastného. Byl, opravdu, moc dobrý.
Mohli byste mě nasměrovat, kde by bylo možné od něho něco sehnat ? Děkuji za informaci. R. Gurecký

Dobrý den,Milán Mastný byl můj dědeček,prosím,naopak pokud Vy máte informace a přístup k jeho publikací,slovu,prosím napište.Děkuju,s úctou Linda Chládková

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)