Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou I. – Prvopočátky dramatu v rozhlase

Přidal: Přemek |

Červenec 15, 2011

Mgr. Přemysl Hnilička (psáno pro Týdeník Rozhlas 29/2011)

V tomto novém seriálu se vám budeme snažit každých čtrnáct dnů přiblížit jednu z rozhlasových her, které vznikly v Československém, protektorátním a Českém rozhlase a které nás zaujaly. Budeme psát o hrách ze zlatého fondu i o těch, které byly právem zapomenuty; o hrách, které slýcháte často i o těch, které už asi nikdy neuslyšíte. Není naším záměrem postupovat přísně chronologicky, a tak se s námi budete přesouvat i několik desetiletí tam i zpátky, dozvíte se o hrách z let třicátých, šedesátých, z let normalizace i nadšeného budování. Budete-li si jednotlivé články shromažďovat a seřazovat, můžete časem získat přehledného průvodce rozhlasovou hrou, jejími vývojovými tendencemi i proměnami hereckého stylu.

Přesto se alespoň v prvním díle budeme držet chronologie a zavedeme vás až k počátkům slovesného vysílání. Ty sahají až do roku 1923, kdy začalo československé vysílání. Prvopočátky byly samozřejmě silně amatérské a rozhodně v nich nebyly studovány celovečerní hry: většinou se do studia dostavilo jen několik herců, kteří četli krátké povídky, pohádky či recitovali poezii. V těchto letech vysílání se rozhlasoví pracovníci ještě ani zdaleka nezabývali specifikou rozhlasové hry (první pokusy nás čekají až počátkem třicátých let), proto se vysílají úryvky z divadelních her nebo upravené krátké divadelní texty. Již 14.7.1925 byly uvedeny Averčenkovy aktovky Hodina obchodu a Soudek červeného vína. Předností uváděných her byl přirozeně nízký počet jednajících osob a kratší stopáž.

Docházelo tak k inscenacím často velmi úsměvným způsobem: stačilo zajít do knihkupectví, zakoupit divadelní text v potřebném počtu kopií, těsně před vysíláním rozřezat alespoň prvních pár stránek a předložit je hercům. Ti pak ony rozřezané stránky zinscenovali v přímém přenosu před mikrofonem – a dramatická dvacetiminutovka byla hotova.

Tyto prvopočátky přesně shrnul rozhlasový pracovník Miloslav Havel v knize Od rozhlasu k rozhlasovému dramatu již v roce 1942: „….první posluchače ani tak nezajímá, co se vysílá, jako hraje-li jejich krystalový aparát čistě a slyší-li slova i hudbu jasně. Toto první opojení trvalo u posluchačů i u rozhlasových průkopníků velice dlouho. Nepřemýšlelo se o tom, jaké úkoly a cíle bude jednou mít rozhlas, tento pouťový atrakční vynález. Teprve zdokonalení techniky uvolnilo a odpoutalo zájem těch, kteří poslouchali, i těch, kteří vysílali, a začala starost, co bude dál.“

Rozhlas často plní i funkci pouhého prostředníka a přináší posluchačům přímé přenosy z pražských a brněnských divadel, které byly ovšem spojeny s technickými nedostatky a s prostým nedostatkem vizuální složky inscenací; ta byla později nahrazována rozhlasovým komentátorem. Brněnská stanice v prvních letech přinesla přenosy Tylova Jiříkova vidění (1926), Shawův Pygmalion, Fischerovy Přemyslovce nebo melodramu Zdeňka Fibicha a Jaroslava Vrchlického „Smír Tantalův“ (1927).

Přesto došlo k několika skutečně výjimečným počinům – ať už to byla inscenace hry Jaroslava Hilberta „Vina“ (1926) nebo premiéra první hry napsané přímo pro rozhlas – „Přástky“ dr. Miloše Kareše. Krátká hra sázející především na folklórní notu měla slušný ohlas, a tak dalším experimentům nic nestálo v cestě. O těch se dozvíme v příštím díle.