Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

ČRo Olomouc 60. let minulého století ve vzpomínkách

Lubomír Smiřický

(zveřejněno se svolením autora)

Starorůžová omítka tříposchoďové budovy ladí s barvami fasád někdejších paláců na západní straně olomouckého Horního náměstí, které je právem považováno za středobod celého města. Kdysi byla Olomouc mocenským centrem Moravy, připojeným k přemyslovským Čechám. Tady sídlil knížetem Oldřichem dosazený Břetislav. Ten unesl z kláštera ve Svinibrodu dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní na olomouckém hradě. Olomouc se stala za Přemysla Otakara II. královským městem a za Jana Lucemburského hlavním městem Moravy, nejdůležitějším po Praze… A věřte či nevěřte, vážení: mezi Marsem a Jupiterem je planetka s číslem 30564, kterou astronom z Ondřejova Dr. Petr Pravec pojmenoval – Olomouc.

Olomoucké Horní náměstí vzniklo vysušením původní bažiny na začátku 13. století. Již ve středověku byla vzájemně propojena dvojice rozlehlých náměstí, Horního a Dolního. Tam, kde Dolní náměstí navazuje na mladší náměstí Horní, stávala na místě starého pohřebiště kaple svaté Markéty. Dnes se její existenci nepodařilo archeologicky jednoznačně doložit. Během věků se ve městě stavěly četné měšťanské domy a šlechtické paláce, řada z nich má gotické sklepy a klenby. Za válek a požárů byly mnohé stavby zbořeny a jiné později postaveny či obnoveny, zůstala i některá původní raně barokní a renesanční průčelí olomouckých paláců. Na místě původní tržnice byla vystavěna radnice. Obyvatelé města byli dlouhá léta zásobováni pitnou vodou ze studní. Vážili si vydatných pramenů. Jeden z nich vytékal na Tabulovém vrchu a podle nedalekého kostelíka sv. Kříže se nazýval „Křížový“. V polovině 19. století byla vybudována před radnicí tzv. Křížová studna se dvěma výtoky, do nichž byla voda přiváděna dřevěným i olověným potrubím. Náměstí měnila jména, nynější Horní se dříve jmenovalo Míru, Hlavní, Masarykovo a dokonce Adolfa Hitlera.

Pohledné a bohatě zdobené fasády tvoří malebný rámec středu města v pastelových barvách. Někdejší Edelmanův palác s nádherným vstupním portálem, kamenickou výzdobou oken a parapetů ze 16. století a s lodžiemi, největší palác (v barokní přestavbě se čtyřmi křídly) patřil hraběti Juliu Salmovi. Přímo naproti morového sloupu Nejsvětější Trojice je palác pojmenovaný po rodině Petrášů, dvě postavy atlantů podpírají svými rameny překlad portálu. Josef Petrasch tu v 17. století založil první učenou společnost v rakouských zemích. A hned vedle, v nynějším  čísle 21, stojí třípatrová budova na místě dvou starších gotických domů. Původně se tento dům jmenoval „U tří erbů“. Na jeho fasádě totiž byly umístěny tři oválné tabule se znaky království českého, uherského a markrabství moravského. Zde se v roce 1479 sešel český král Vladislav II. Jagellonský s uherským Matyášem Korvínem a po skoro desetileté válce o českou korunu s ním uzavřel mír. Nejstarší zmínka o budově pochází z roku 1512, dům tehdy sloužil jako hostinec, pobývalo tu mnoho významných osobností, dokonce dva králové: Ferdinand I. Habsburský a Friedrich Falcký. Dům vlastnila také rodina Albrechta z Valdštejna. Nový majitel Martin Franz Hirsch nechal budovu upravit v klasicistním duchu a otevřel tu roku 1834 vyhlášenou olomouckou kavárnu. V 1. polovině 20. století ji vlastnila rodina Eduarda Rupprechta. V roce 1945 byl dům zkonfiskován, nicméně kavárenská činnost zde pokračovala až do roku 1994, kdy byla na deset let přerušena. Od srpna 2004 je tu otevřena obnovená kavárna Opera s pizzerií. Vedle ní a jejích velikých oken je nad vchodem do širokého domovního průchodu nápis na skleněné tabuli: Český rozhlas Olomouc.

Po kamenném schodišti do 1. poschodí, tak jsem to znal: nenápadné moderní dřevěné dveře, opatřené zámkem s kuličkou a bzučákem. Hned za nimi, vlastně ještě na chodbě, stávaly tenkrát dva psací stoly proti sobě: jeden patřil šéfu údržby rozhlasové techniky Zdeňku Vysoudilovi, za stolem naproti sedávala vrátná a telefonistka v jedné osobě – za mých časů to byla Helena Knitlová, po ní Marie Adamcová. První tmavovlasá, s příjemně pohlednými vnadami a s ústy stále připravenými k sympatického úsměvu. Marie Adamcová byla naopak přísného vzhledu, energická obrýlená rusovláska, bránící, bylo-li to nutné, s obětavostí sobě vlastní a s proříznutou pusou navíc přístup do prostor rozhlasového studia. Na stole telefonní ústředna skoro stále v provozu. Zdena Vysoudil byl vyšší tmavovlasý atleticky stavěný muž v modrém pracovním plášti, zabývající se neustále montážemi a opravami malých i větších součástí přístrojů, co patřily do vybavení studia, a rozložených právě na onom jeho stole. Občas se zvedal a z chodby zamířil několika ráznými kroky do zasklených dveří, kde už začínaly studiové prostory: nejprve salonek pro hosty čekající na výstup před mikrofonem. Někteří si tu pročítali texty a polohlasem hledali jejich správné frázování či melodickou linku. Jiní, co měli co do činění s muzikou, bývali plně zabráni do tichého pobrukování skladeb nad listy s notami. Každý čekal, až na něho přijde řada a až se v salonku objeví režisér pořadu či hudební redaktor. Často tu sedávala také Jarmila Doležalová, herečka, hlasatelka a speakerka s příjemným altovým hlasem, milá a spíš tichá, prý nešťastná v manželství. Dovedla přečíst text s mnoha nuancemi a s poezií v hlase. Krásná a zralá žena…

Za dalšími dveřmi bylo už vlastní rozhlasové studio: nejprve kabina techniků a režiséra, jiná potom pro hlasatele a speakery. Stěny obloženy od podlahy až do stropu dírkovanými panely zvukové izolace a pro vysílání potřebného soundu. Tady kralovali natáčecí a vysílací technici – za širokými stoly a pulty s neskutečným množstvím knoflíků, páček, „šíbrů“ a různobarevných světélek, zářících či mrkajících v rytmu, čemuž rozuměli právě jenom ti dva nebo tři za ovládacími pulty. A všechno tu řídí režisér slovní výroby, jindy režisér hudební, soustředěni na probíhající magnetofonový záznam. Za skleněnou stěnou v čele kabiny se otvírá pohled do prostoru s mikrofonem, odkud interpreti mluví a současně sledují pokyny z režie. Nutné domluvy probíhají v pauzách přes mikrofon, při natáčení prostě gestikulací. „Připraveni? Zkoušíme! Blíž k mikrofonu, ještě fous, to je ono, dobré. A teď naostro! Točíme, pozor, jedeme!“ Natáčení se spouští, jakmile se ve studiu a po celém pracovišti rozsvítí zelená a po nich červená světla. Pásek se rozbíhá, sune se přes nahrávací hlavici a navíjí se na druhý kotouč. Technik jistými pohyby rukou na míchacím pultu vyjíždí nahrávání, přidává nebo ubírá na intenzitě zvuku, z jiného pásku vmixuje podkresy, hudební předělíky. Ve sluchátkách kontroluje technickou kvalitu záznamu, očima sleduje optické ukazatele na mixážním stole i herce či speakera za sklem. Všechno bez výjimky, co má éterem putovat k posluchačům, se musí nejprve zaznamenat na hnědočervený magnetofonový pásek. O přímém živém vysílání kvůli přísné cenzuře nebylo tehdy řeči. Psala se léta 50. a začátek let šedesátých…
Technici: Mirek Janeček je žoviální, podsaditý muž kolem čtyřicítky, který se dokonale vyzná ve své profesi, stačí slovo a hned nabízí řešení občasných problémů, dovede improvizovat a má spoustu vlastních nápadů i technických zlepšení připravovaných pořadů.

Jeho kolega Josef – Pepa Balcárek – měl těsně po vojně, když nastoupil do olomouckého studia. Učil se rychle a brzy se dobře shodli s Mirkem, byl chápavý, velmi obětavý, stále objevující nějaké novinky, a práci ve studiu považoval vlastně za svého nejlepšího koníčka. Někdy přišel hned po ránu do rádia a ukazoval či přehrával, co doma natočil na malý přenosný magnetofonek, který se tehdy, obvykle pod pultem, dostal koupit v obchodě s gramofonovými potřebami: „To bychom možná mohli použít taky, co říkáte? To nevadí, že je to ze Svobodné Evropy, však je to mezi náma! Já bych to třeba vyzkoušel…“

Marie Hudcová byla třetí do party techniků. Zlatovláska s moderním bílým přelivem, stále udivená a veselá jako vlaštovka. Milovala tehdy nové a objevné písničky z divadel malých forem, zejména z Večerního Brna či ze Semaforu, které vysílal pražský rozhlas a zatím se nedaly koupit na gramofonových deskách. Takže si je s Mirkem Janečkem a Pepou Balcárkem přetáčeli a přehrávali ve volných chvílích mezi pracovními frekvencemi ve studiu. Ty nové melodie, příjemné na poslech a se zajímavými neotřelými texty, zaznívaly potom taky z reproduktorů v salonku pro účinkující. My všichni mladší redaktoři jsme je chodili poslouchat i z kopií, které nám kolegové technici dávali k dispozici třeba do střižny, kde stály velké skříňové profesionální magnetofony s mohutnými reproduktory. A tak jsme si zpívali tiše či nahlas o tom, že Waldemar Matuška má malý stan a dlouhé nohy, Helena Vondráčková že chytila na pasece motýlka, s Pavlínou Filipovskou jsme kárali kapitána, kamže s tou lodí. A taky všechny ostatní už zlidovělé šlágry hlavně pro mladé lidi, kluky a holky, pro studenty a učně, úředníky, tuláky a dívky jménem Zuzana, hity, které se šířily rozhlasovými vlnami od jara až do „přicházejících Vánoc“ ve skoro dětském hlasovém timbru Václava Neckáře. Později se i do pořadů olomouckého studia dostaly písničky dalších interpretů a autorů populární hudby, Suchého a Šlitra, Evy Pilarové, Ljuby Hermanové, Milana Chladila atd. A když zrovna přišla do střižny Helenka Knitlová udělat kafe, vyzval ji stříhající redaktor při té muzice i k malému tanci, jen tak, aby se neřeklo a pro dobrou náladu.

Do redakčních místností studia se člověk samozřejmě tehdy nedostal bez doprovodu, hosté čekali u malých stolků v předsíni, širokou chodbou byl návštěvník od příjmu veden po nově položeném běhounu. Z chodby vedly také málo používané dveře na vnitřní schodiště budovy. Tam se ve vyšších poschodích nacházely byty několika obyvatel bývalého paláce, kromě jiného také byt ředitele studia Lojzíka Rečky a manželů Konvalinkových. Paní Konvalinková byla zasloužilou a známou pěvkyní olomoucké opery, Miloš Konvalinka byl od roku 1951 nejprve dirigentem Moravské filharmonie a potom hudebním redaktorem rozhlasu. Bydlely tu také rodiny vedoucího technika Zdeňka Vysoudila a jednoho z někdejších zakladatelů rozhlasového studia z roku 1949 Jaroslava Kanyzy, pověřeného tehdy řízením uměleckých programů, pozdějšího gymnaziálního profesora, znalce moravských a olomouckých dějin a autora historických románů. Občas se dveře k domovnímu schodišti otevřely a do rádia vstoupila některá z manželek obou zdejších důležitých činitelů. Pokud to byla paní Rečková, byl její vstup spíše tichý a skoro nenápadný. Ve slušivém župánku, na nohou střevíčky, přicupitala do sekretariátu a špitla: „Je tu Lála? Mohu s ním na okamžik mluvit?“ Paní Konvalinková se vyznačovala spíše vstupem překotným, až bouřlivým, jak je to v povaze operní divy a jak to odpovídá dobře vyvinutým proporcím mocné sopranistky. V těchto případech se oba manželé na svých místech v redakci zjevně přikrčili a Milošovo obvyklé zvučné fortissimo, předtím dobře slyšitelné i za jeho zavřenými dveřmi či ozývající se z dálky odkudkoli ze studia, ztratilo značně na intenzitě a stalo se až překvapivě mírumilovným. Dalo by se říci, že mistr mistrně ovládal svůj hlas způsobem v muzikantské terminologii označovaným „con sordino“ – což znamená s použitím dusítka či tlumicího pedálu.

Kam vedly z rozhlasové předsíně postranní dveře, věděli jenom domácí. Byly tam především dva důležité kumbálky: střižna magnetofonových záznamů se skříňkami pásů ve zpracování či v zásobě (jeden se tu málem neotočil, jak byl prostor přeplněný), se světlíkem do dvora budovy, zářivkou na stropě, a navíc za zástěnou s umně skrytým výklenkem pro neskladný a hlučný dálnopis. Sloužil hlavně k rychlému zasílání zpráv a dalších textů i ke spojení s redakcemi jiných stanic v republice. Do výklenku byla vyhoštěna také malá přípravna kávy s dvouplotýnkovým elektrickým vařičem, sekretářky tu měly úsporně uloženy konvičky, hrníčky a stále doplňovanou zásobu mleté kávy a cukrových kostek.

Chodba či předsíň ústila do střední ze tří poměrně velkých redakčních místností, jejichž okna vedla na Horní náměstí s výhledem na jihozápadní stranu radnice s renesanční lodžií, pod níž byl hlavní vchod s tepanou mříží. Pod oknem zde za starodávným psacím stolem seděla Marie, sekretářka ředitele, před sebou počítačku na kliku, za sebou stěnu zaplněnou šanony a svazky příruční knihovny. Naproti bylo moje pracovní místo redaktora. Moc klidu tady nebylo, protože každou chvíli přicházely návštěvy, které musely být ohlášeny a uvedeny k Lojzíkovi Rečkovi do vedlejší ředitelské kanceláře.
Přišel jsem do olomouckého rozhlasu na pozvání ředitele Rečky po dosti dobrodružném intermezzu v křesle šéfa prostějovského Domu osvěty. A převzal jsem redigování pořadu „Zajímavosti z Olomouckého kraje“, který běžel hlavně v rozhlase po drátě. Šlo o regionální kulturní publicistiku s širokou škálou možností a dle vlastního výběru: črty, fejetony, reportáže, povídky a drobná literární rozhlasová pásma. Redaktor s takovým zaměřením nemůže být trvale vázán u redakčního stolu. Zpracovával jsem své náměty často v terénu, se zápisníkem v ruce nebo s příručním magnetofonem přes rameno. A redigoval je pak definitivně zejména v noci doma, kde byl klid a přicházely nápady: někdy mě téma napadlo ve snu, to jsem honem vstal a udělal si poznámku. – Bydleli jsme ve třetím poschodí, v domě bylo za mých časů několik bytů v několikrát přestavěném domě, který tu stál už v před třemi sty lety. Budova střídala šlechtické vlastníky, stejně jako později bankéře a nakonec kavárníky. Ti první tu dokonce vařili pivo, poslední, už ve dvacátém století, se stali koncesionáři v oboru kavárenském a herním, jak v Olomouckém deníku dokládá odborník na historii zdejších hospod Miloslav Čermák. Podniky v kdysi honosné budově se štukatérovými nápady, s terasou, prolamovaným zábradlím a markýzami, také měnily jména: kdysi Kaffee Kaiserhof, potom Grand, Ring Kaffee… V 70. letech Olomoučané kavárnu znali jako Café Corso, během času zanikla, kanceláře tu měly Středomoravské elektrárny, v 90. letech se proměnily v hernu s biliáry a dnes si tu můžete dát v Čínském restaurantu asijskou specialitu. – Leč odpusťte žvanivému starci… To už jenom teď a tady, to jest daleko od Olomouce, vzpomínám na staré moravské město, v němž se toho mezitím tolik změnilo.

Alois Rečka, tehdy čtyřicátník, rozhlasový a televizní redaktor, novinář, básník, výtvarný kritik a publicista, řídil olomoucké studio s přehledem a velmi liberárně. Psal příspěvky z oboru umění, literatury a vůbec kultury s odbornými znalostmi, se zaujetím a nadáním. V jeho redakční místnosti si podávali dveře spisovatelé a básníci, zejména však malíři a výtvarní umělci z celého – nejen severomoravského – kraje, známí i méně známí. Lojzík s nimi debatoval a pomáhal jim zejména tím, že uváděl ve známost jejich díla a práci, v rozhlase, v tisku, na výstavách. Přicházel za ním usměvavý O. F. Babler, Jiří Kuběna, Oldřich Šuleř, Věnceslav Juřina, student Ivan Kubíček, učitelé Palackého univerzity Aljo Beran, František Bělohlávek či Miroslav Jemelka, nebo skladatel Václav Kolář. Rečka publikoval sbírky básní Olomoucké kašny, Polibek do kamene a melodram Frývaldov 1931. Pravidelně zajížděl na festival poezie a umělecké recitace Wolkrův Prostějov. Znal se s mnoha českými a hlavně moravskými literáty, s Jaroslavem Seifertem nebo s Janem Skácelem a Oldřichem Mikuláškem, kteří na prostějovský festival pravidelně každým rokem přijížděli. Na Wolkrově Prostějově 1958 mi Alois Rečka nabídl spolupráci v olomouckém rozhlase. Nová šance mi přišla velice vhod. Prostějovští činitelé a funkcionáři ovládli tehdy většinu oblastí kultury a prosazovali vehementně své politické přesvědčení, osobní zájmy a hlavně pod nátlakem městské a okresní organizace komunistické strany úzkou stranickou orientaci.

V rozhlase mi od samého počátku Alois Rečka nechával velikou osobní svobodu a možnost, abych si sám pro svou rubriku vyhledával podle vlastního názoru zajímavá témata i způsob jejich zpracování pro vysílání. Sám mne přátelsky, nezištně a systematicky zaučoval do „rozhlasácké“ práce, jejích metod a specifických možností. Vyjížděl jsem s ním rozhlasovým reportážním vozem k natáčení „do terénu“, poznával jsem s ním, jako zpočátku ještě nezkušený reportér a redaktor, mně dosud neznámé kouty Olomoucka či severní Moravy a lidi, kteří tu žili. Vzpomínám dosud živě na Lojzíkem Rečkou organizované „lovy beze zbraní“, zato s mikrofonem a příručním magnetofonem, třeba při nočním pozorování říje jelenů v jesenických horách. Zdejší hajný vábničkou přilákal statného osmeráka až do bezprostřední blízkosti naší skrýše a paroháč odpovídal na řvaní vyluzované hajným do stočených dlaní. Magnetofon tiše běžel a nezkušený reportér měl už obavu, jak toto dobrodružství nakonec dopadne. Dopadlo dobře, jelen po několika minutách pozorování podezřelého křoví naštěstí ztratil zájem a pomalu zase odešel do hloubi lesa. Jindy jsme s Rečkou pátrali ve Velkých Losinách, kdy Lojza jako hlavní autor připravoval seriál o tamních zámeckých čarodějnických procesech. Našli jsme v muzeu smolné knihy ze 17. století, pročítali Kladivo na čarodějnice – dobovou metodologii pro inkvizitory-začátečníky, drželi v rukou ďábelské mučicí nástroje. Představovali jsme si osudy obětí, zaznamenané v obžalovacích spisech i v protokolech o vykonání hrdelního ortelu. Neměl jsem tušení, že podobné tragédie se možná ještě stále odehrávají na nedalekém Mírově. Tehdejší politické procesy? O těch se vědělo, ale moc se kolem ošemetné záležitosti mezi lidem nemluvilo. Vlk byl za humny. Co když Belzebub opravdu nikdy nespí?

Všechno, kolem čeho jsem do té doby chodil jen z povzdálí a „špekuloval“, jak se to vlastně dělá a co za tím vězí, jsem najednou mohl na vlastní oči prozkoumat, sám vyzkoušet, zeptat se u pramene a potom se o své zážitky a zkušenosti dokonce podělit s někým, kdo zrovna poslouchá rádio a je třeba také zvědavý. A tak jsem se příkladně v letadle vysoko na obloze opakovaně pokoušel popsat do mikrofonu pocity reportéra, s nímž se postupně olomoucká čtyřka ženských leteckých akrobatek Svazarmu – tehdy byly mistryněmi světa! – řítila z jednoho loopingu do druhého… Marně, musel jsem nakonec své zážitky a utrpení sdělit posluchačům v psané reportáži.
Jezdili jsme na návštěvy ke mně dosud neznámým básníkům, spisovatelům, malířům, sochařům nebo architektům, působícím na Olomoucku. Lojza se s nimi znal či po léta přátelil. Někteří z nich ještě sami hledali umělecké uplatnění a měli potíže s uvedením svých výtvorů na veřejnosti. Seděli jsme a debatovali v miniaturním ateliéru malíře Miroslava Ketmana, žáka profesora Zrzavého a absolventa zlínské Umělecko-průmyslové školy, zrovna prodělával jednu ze svých tvůrčích krizí, popíjel červené víno a kolem zdí měl postavena plátna s pesimisticky laděnými temnými obrazy lomů a kamenných stěn. Mladý učitel Dušan Janoušek, rodem z Prostějova, působil v té době v Olomouci jako grafik a ukazoval Rečkovi svůj bohatý soubor ex libris. Za Jiřím Jílkem, sochařem a malířem, jsme zajeli do Sobotína, bylo horké léto a na prostranství za domkem tesal potem zmáčený umělec svá díla s valašskými náměty. Většinou se Rečka zajímal o mladé umělce, všichni zmínění měli tehdy kolem třicítky.

S Aloisem Rečkou, u kterého se také konaly pravidelné porady všech tvůrčích pracovníků studia, seděl v jedné místnosti Vladimír Kurtin. Vymýšlel tu své zábavné pořady, estrády, kvízy a jiné pracovně i v konečném výsledku často nevděčné žánry. Měl z tohoto oboru zkušenosti, dřív působil pro různá osvětová zařízení jako bavič a lidový vypravěč „stryc Kurtin z Hošťálkovej“. Tvořit zábavné pořady pro rozhlas a později pro televizi nebyla žádná legrace. Laďa Kurtin měl už ze stálého psaní veselých či aspoň úsměvných textů komplex, jeden den vtipkoval na potkání, potom zase propadal melancholii. Dělat „legraci“ je jak známo „tvrdý chlebíček“. Znal se s autory a redaktory zábavných pořadů z jiných stanic, často jezdil do Brna či do Prahy ten či onen pořad konzultovat. Olomoucké rozhlasové estrády se většinou dobře umísťovaly na ústředním programu v Praze. Jednu dobu Kurtin úzce spolupracoval s brněnským Jiřím Štuchalem a potom s Jiřím Proklem, který i dojížděl do Olomouce na porady.

Na olomouckém zimním stadionu působil tehdy prvoligový vojenský hokejový klub Křídla vlasti. Redaktoři zdejšího rádia si pohrávali s myšlenkou přímých přenosů z hokejových utkání mistrovství republiky. Několik z nás si udělalo dokonce na stadionu zkoušku na přímý živý komentář z utkání. Většina, já mezi nimi, jsme se po několika neúspěšných pokusech přesvědčili o zbytečnosti svého počínání. Na Josefa Laufera, Štefana Mašlonku či jiná tehdejší i dřívější reportérská esa jsme prostě zdaleka nestačili, a tak jsme své úsilí v olomouckém rozhlase hanebně vzdali. Nejlepší z nás všech byl Přemysl Zajíček. To byl tehdy coby zpravodaj tzv. pražský korespondent. Objevoval se ve studiu narychlo jak pověstný hanácký Ječmínek, přes rameno s malým praktickým magnetofonem, který dostal z pražské redakce a který jsme mu záviděli, protože my z Olomouce jsme se tahali s těžkým sovětským Reportěrem, stále trpícím závadami, zpravidla zrovna, když jsme to na reportážních výpravách nejmíň potřebovali. Zajíček loudil pravidelně cigarety na všech, co jsme kouřili, a stále byl bez peněz. Potom najednou zmizel z mého obzoru, povídalo se, že měl nějakou politickou lapálii, ale spíš v tom byla některá z dívek, které Přemek často střídal, což mu asi u jeho pražských šéfů pokazilo pověst. Od rozhlasu měl přidělen motocykl Jawa 250, na něm jezdil ďábelskou rychlostí za reportážemi. Potom jsem stroj „zdědil“ já, dokud jsem se s ním nevyboural na mostě u tehdejšího autobusového nádraží. Motocykl jsem lehce poškodil, sám jsem vyvázl jen s modřinami a oděrkami. – Dalším nájemcem motockylu byl Jarda Knybel, zemědělský redaktor. Byl k nám přidělen, prý přes Rečkův nesouhlas, z funkcionářského podhoubí OV KSČ. Zpočátku jsme mu s ostatními kolegy nedůvěřovali, ale pokud vím, nikdy své pozice proti nikomu z nás nezneužil. Měl spoustu starostí se svou reportérskou kvalifikací, i když v zemědělství se vyznal, hlavně si nerozuměl s oním proradným Reportěrem. Vracel se občas po celém dnu práce v terénu unavený a u přetáčecí aparatury ve studiu zažíval deprimující okamžiky, když mu magnetofon pro nějakou závadu nevydal údajně natočenou reportáž. To potom chodil jako tělo bez duše, stěžoval si kolegům a zkoumal u techniků možné příčiny závad. Na natáčecí techniku se raději nespoléhal zpravodaj Mirek Sova, který chodil za zprávami z regionu s tlustým zápisníkem a s tužkou v kapsičce saka. Věčně pátral v různých podnicích a závodech v kraji po možných zdrojích informací a v jednom kuse telefonoval. Zabýval se hlavně událostmi z oblasti průmyslu a obchodu a své kratičké, zato četné zprávy několikrát denně posílal dálnopisem do Ostravy nebo do Prahy.

Miloš Konvalinka, neúnavný organizátor a novátor v oboru vážné hudby i jejího šíření, dlouhými jednáními dosáhl konečně rezervace koncertního sálu v budově Moravského divadla v čísle 23. Reduta – přejmenovaná za komunistické éry na Sál Julia Fučíka – měla být vybavena pro nahrávky olomouckého symfonického orchestru. Znamenalo to náročné stavební i technické úpravy, položily se nové kabely a sál byl propojen s režijním pracovištěm v rozhlasové budově. Než se podařilo zařídit toto nové studio, natáčela Moravská filharmonie a ostatní hostující hudební tělesa v prostorném sále přímo v rozhlase. Ten ho nechal technicky vybavit, ale všechno se ukázalo zbytečné, protože sem do prvního poschodí pronikaly zvuky z kuchyně restaurace Opera a rachot ze dvora, kde zásobovací vozidla vykládala bedny potravin. Maestro Konvalinka červený rozčilením přerušoval probíhající hudební nahrávky, běhal ze studia do kavárenské kuchyně a křičel, že takto se nedá pracovat a že ho odvezou do bláznice. Samozřejmě měl pravdu, ale trvalo dlouho, než se v podstatě neřešitelná situace smírně vyřešila zrenovováním sálu Reduty. Ve své redakční místnosti se Miloš Konvalinka pravidelně zavíral s některým dirigentem Moravské filharmonie – za desítky let tu stopu zanechali (kromě zakladatele orchestru v roce 1956 Františka Stupky) Milivoj Uzelac, Bohumil Berka, začátkem 60. let Jaromír Nohejl a Zdeněk Mácal. Konvalinka zhusta přijímal i hudebníky komorních souborů, kteří tu natáčeli své koncerty. Jezdili sem známí sólisté z celé republiky i ze zahraničí. Vzpomínám na příjemnou dvojici manželů Lejskových, kteří v Olomouci často nahrávali své klavírní koncerty. Josef Vaca, sólista Pěveckého sdružení moravských učitelů a dirigent olomouckých sborů, se tu střídal s Antonínem Schindlerem, varhaníkem z nedalekého chrámu sv. Mořice a Moravské filharmonie. Z dirigentů byl nezapomenutelnou postavou Milivoj Uzelac, nervní, temperamentní muzikant, enfant terrible tehdejší olomoucké muzikantské scény. Vzbuzoval velkou pozornost v malém trochu konzervativním hanáckém městě zejména svým barvitým odíváním. Lidem někdy připomínal pestrého papouška. Musel předčasně odejít, protože v roce 1959 při slavnostním koncertu jakéhosi mezinárodního setkání psychiatrů se spolu s celým orchestrem oblékli místo do fraků, tož do ošuntělých civilních šatů. Prý chtěli protestovat proti nízkým platům. Všichni rebelové byli potrestáni, většina snad jenom peněžitou pokutou.

V nedalekém Brodku u Přerova jsem poznal rodinu zvonařů Dytrychových. Tehdy šlo o raritu. Dnes má zvonařská díla Tomášková-Dytrychová s. r. o. světovou pověst a za posledních padesát let se v Brodku odlilo přes osm tisíc zvonů, od malých „umíráčků“, které se ozývají na každé malé dědinské zvoničce, až po více než pětitunový Svatý Urban, který zvoní v Košicích. Asi v roce 1959 jsem se vypravil s magnetofonem do Brodku, tehdejší šéfka firmy paní Laetitia Dytrychová mi sdělila, že se právě toho dne chystají na odlití dalšího velkého zvonu. V dílně, umístěné na dvoře bývalé venkovské usedlosti, byl před zrozením. Tehdy ještě pan Dytrych pracoval podle staleté technologie, metodou „na ztracený vosk“: konstrukce zvonu se vysoustruží z vosku, oplácá se hlínou, rukama uhladí a do formy se vylije zvon. Samozřejmě, že vlastní výrobě předcházejí složité výpočty tvaru náročného výrobku. „Když stékají do formy první kapky žhavé slitiny, modlím se nahlas a prosím Boha, aby se zvon zrodil dobře. Někdy při tom pláču nebo zpívám, je to napínavé a vzrušující. Vždycky je to takové, a bylo určitě samých začátků, ještě za tátova života…“ Jsou to dramatické a skoro posvátné a rituální chvíle. – První zvon zazněl dne 1. května 1950, ten je pokládán za datum vzniku zvonařské dílny Dytrychů v Brodku. Josef Dytrych zvolil jako výrobní značku své zvonařské dílny větvičku čerstvě utržené větvičky túje. Umřel na srdeční mrtvici ve svých 53 letech, po něm dílnu převzala, jako by to byla samozřejmost, jeho paní Laetitia. Zažil jsem zrození zvonu za její přítomnosti. – Zvon po odlití pomalu chládne, což ovlivňuje jeho vyznění a barvu tónu. To trvá někdy až tři dny, podle velikosti zvonu. Jeho tón se pak zkouší ladičkami. Jako prvotřídní hudební nástroj. Tradice zvonařů Dytrychových trvá letos ve třech generacích 65 let, zvonařství se věnují i Dytrychových dcery. Jedné z nich se narodil chlapec, takže po letech by mohl být mistrem zvonařským opět muž. Paní Tomášková-Dytrychová, baculatá paní podle fotografie, vyprávěla jednou novinářům: „Náš táta rozjel výrobu zvonů na počátku padesátých let, kdy se se živnostníky jednalo jako se zločinci. Navíc, jestliže šlo o výrobky pro religiózní účely. Vše, co se týkalo církve, se ničilo, kněží byli zavíráni. Z tehdejšího Místního národního výboru v Brodku přišli, že jdou zavřít dílnu a rozbít formy. Táta se likvidátorům postavil do vrat: To byste mě museli napřed zastřelit… Vy už tady nebudete, ale zvony zůstanou… Odvedli ho, vyslýchali, bili a potom hodili zmučeného za vrata. Z tlampačů po dědině hlásili, že Dytrych je vatikánský agent…“ Doba, kdy měly zvony věží kostelů v republice navždy zmlknout, naštěstí dávno odešla. Brodecká zvonařská tradice pokračuje. Tisíce zvonů z dílny Tomášková-Dytrychová s. r. o. znějí po celém světě, na všech kontinentech, jsou v Praze, na různých místech v Evropě, na Sibiři, v Americe i Africe, vyzvánějí v Austrálii i v Japonsku. V roce 1990 darovali Dytrychovi zvon o váze 95 kg papeži Janu Pavlovi II. při jeho první návštěvě České republiky. Když na přelomu tisíciletí Marie Dytrychová věnovala rodné obci zvonkohru, obecní úřad jí nadiktoval podmínky, za nichž smí rodina zvonkohru sama předvádět vlastním návštěvám a ještě musí zaplatit poplatek do obecní kasy… Šokující, nepředstavitelné, absurdní…

Režii tzv. slovních pořadů v olomouckém rozhlase na počátku 60. let míval, ve vedlejším zaměstnání, Bohdan Denk z divadla. Z činoherců jsem si pro své fejetony nejraději brával Zdeňka Ornesta, jindy zase staršího, hlubokým a sytým hlasem vládnoucího Františka Šece. Toho spíš pro veselejší či trochu ironické texty, které dovedl beze zbytku interpretovat a ještě, k mému překvapení, vylepšit. Zdeněk Ornest byl jen o čtyři roky starší než já a byl to „kámoš“. Nesedávali jsme sice spolu dole v Opeře u kafe, ale tykali jsme si a dobře si rozuměli. Když si přečetl text, stačilo pár minut, abychom si vysvětlili některou pasáž. Zdena navrhl někdy drobnou změnu slovosledu „aby to v puse líp šmakovalo“, a jelo se. S Bohdanem Denkem jsme si po dvaceti letech vyměnili po dopise – a u toho zůstalo. Působil tehdy v kterési rozhlasové stanici na severu Německa.

V Denisově ulici bydlel a měl svou dílnu mistr houslař. Jeho jméno jsem už bohužel za ta léta zapomněl. Malý človíček, povídavý a milující své náročné řemeslo. Vyráběl a zejména opravoval všechny strunné hudební nástroje, od dětských skřipek, přes kvalitní housle na zakázku pro zdejší hudební školu, až po staré harfy, které kdosi vyhrabal ve starém haraburdí na půdě a chtěl je vyzkoušet. Pracoval kvalitně a nechával si čas na práci i na důkladné vyzkoušení nástrojů. Navštívil jsem ho a nechal si vyprávět o jeho práci, o nástrojích, které prošly za dlouhá léta jeho rukama. Vyprávěl rád a s nevídaným nadšením. Pořad jsem chtěl uvést několika takty houslového sóla z nepřeberného bohatství rozhlasového archivu, režisér Bohdan Denk však přišel za mnou s nápadem, ať hudební úvod realizuju ve vlastním provedení. Marně jsem se vymlouval, že jsem se hře na housle naposled věnoval v útlém dětství, nakonec mi přinesl technik housle ze skříně Miloše Konvalinky a já jsem pro mikrofon zahrál neuměle a téměř neposlouchatelně melodii Ovčáci, čtveráci. Nikdo z posluchačů, pokud mi bylo známo, naštěstí neprotestoval.

Ohlasů na vysílání bylo tehdy obecně pramálo, i když olomoucký rozhlas poslouchalo, jak jsme věděli, poměrně dost lidí po drátě i na vlnách. Dřevěné skřínky „dráťáků“ visely na stěnách všech obchodů a dílen a byly neustále v provozu. To mne přivedlo na myšlenku uspořádat pro krajové vysílání neobvyklý pořad přímého přenosu rozhovorů s fotografy a filmaři amatéry, kterých tehdy bylo díky přerovské Meoptě v okolí velké množství. I organizovaných spolků fotografů. Sám jsem si tehdy koupil svou první filmovou kameru z Meopty, ale moc jsem s ní zatím neuměl zacházet. Znal jsem se sice s prostějovským amatérským filmařem Menclem, který točil na šestnáctku a vyhrával všechny soutěže v republice, ale potřeboval jsem důkladné školení. Pozval jsem tehdy několik expertů právě z Meopty a hlavně, to jsem považoval za svůj velký úspěch, Jaroslava Novotného, přítele Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda a režiséra jejich filmů, které po celou dobu jejich cestování tvořil ve zlínských filmových ateliérech na Kudlově. Veselý bělovlasý pán se vyznal jako nikdo jiný ve filmové a fotografické tvorbě, ale také ve zpracování hojného filmového materiálu natočeného při dlouhých a dobrodružných misích obou slavných cestovatelů. Novotný živě a neúnavně odpovídal na dotazy posluchačů ve studiu i ve vysílaném pořadu. Byly těch otázek stovky a program, který se natáčel – pro jistotu – také na záznam, jsem pak asi 14 dní montoval na střihacím pultu a proklínal nápad, který měl pro redaktora za následek takovou složitou práci s nůžkami. Tehdy si redaktoři sami stříhali natočené reportáže a rozhovory, bez ohledu na komplikace technického i obsahového rázu. Doba se od té doby změnila a stejně jsou výrazně jiné metody reportérské práce a nahrávání zvukových záznamů. To jsem zjistil při své poslední návštěvě v olomouckém rozhlasovém studiu při natáčení jednoho svého vzpomínání a také při svých vlastních zkušenostech s používáním malých příručních přístrojů ze začátku nového tisíciletí. Na počátku 60. let bylo zvykem zvukový záznam rozhovoru řádně sestříhat tak, aby posluchač měl „příjemný“ dojem, že dotazovaný subjekt, jakož i redaktor, ovládají dobře češtinu a taky se umí, jak se říká, souvisle „vymáčknout“. To na originálním záznamu natočeném v terénu na přenosný magnetofon bylo zpravidla problematické. Tázané osoby, většinou obyčejní smrtelníci ze závodů nebo z polí, měli jednak respekt před mikrofonem, jednak nebyli zvyklí mluvit spontánně a bez papíru – to neuměli ani vysocí funkcionáři partaje nebo vlády. Sami prezidenti republiky a první tajemníci všeho ražení četli své projevy ze svazků papíru, připravených někde na ústředním výboru. A navíc, panoval strach, že „pustit si pusu na špacír“ může mít pro mluvčího dalekosáhlé důsledky, protože v každém okamžiku přece „nepřítel naslouchá“. Nějaká neuvážená větička mohla znamenat, že u domovních dveří zanedlouho zazvonil návštěvník – a nebyl to listonoš.

Cenzoři, byli to dva tzv. „staří soudruzi“, jeden z nich bývalý tiskař, byli ve studiu jak doma. Věnovali se pozorné četbě psaných textů pro vysílání, na zvukové záznamy nebylo dost času a většinou kratičké minutové nahrávky se přímo montovaly do připravovaných pořadů. Zato diskuse s cenzory Hlavní správy tiskového dohledu, jak se úřadu oficiálně říkalo, bývaly někdy dlouhé. Ne všechny nápady redaktora vždycky cenzurou prošly. Byl to boj s časem, protože cenzurování psaných textů se někdy odehrávalo až těsně před natáčením. Stávalo se, že jsem se s bdělým soudruhem dohadoval dokonce o slovíčka, kvůli nimž nechtěl celý text povolit pro vysílání, přestože ve studiu už čekala speakerka Jarmilka Doležalová, objednaný herec z divadla, režisér Bohdan Denk a natáčecí technik. Občas se stalo, že jsem cenzora přesvědčil a ten nakonec text s mručením „pustil“. Nebo jsem tvrdošíjnému soudruhovi v náhlém nápadu prostě navrhl jinou formulaci věty a pro tentokrát bylo vyhráno. Nakonec jsme se, i když horko těžko, shodli. Za nepolepšitelného a nebezpečného „kontrarevolucionáře“ mne tehdy nemohli pokládat. Nebo mohli, ale nepokládali. Někdy to ovšem bylo zlé. Natočil jsem někdy v roce 1962, tedy už v době mírného „tání“, rozhovor s několika občany Olomoucka. Vyslovovali se na tu dobu dost kriticky a tvrdili, že se o poměrech v kraji musí lidi dovědět pravdu. Snažil jsem se je mírnit, nebyl jsem si jist, zda to cenzurou projde. Taky že ne, sestříhaný pořad jsem poslal do Ostravy, obratem mi jej vrátili a připojili důtku s varováním. Tlak z Československého rozhlasu Ostrava, k němuž převedli po územní reorganizaci taky olomoucké rozhlasové studio, byl chvílemi dost silný, přestože jsem se s tamními kolegy znal a vycházeli jsme si vstříc. – Vzpomínám i na jednu další pro mne trapnou a nepříjemnou situaci. To jsme se se ženou vrátili z dovolené v NDR, byli jsme ve Warnemünde, u moře nám bylo příjemně a všechny starosti jsme mohli hodit za hlavu, noviny jsme nečetli, a tak jsme přehlédli, že 13. srpna 1961 začali po celé délce hranice NDR – NSR v Berlíně stavět tzv. „berlínskou zeď“, část „železné opony“, zkoncipované východoněmeckou administrativou Waltera Ulbrichta a schválené Nikitou Chruščevem. Dověděli jsme se o tom hned po návratu domů, a to už se rozbíhala propaganda, která měla zpracovat naše lidi, co snad ještě nebyli „ŕ jour“. Volali mi z ostravské redakce a žádali ultimativně, abych poslal k novým okolnostem příspěvek, když jsem se právě vrátil od německých sousedů. Vymlouval jsem se, jak to jenom šlo, ale marně. Čekají ode mne, že k tématu promluvím. To jsem odmítal, tak ať prý aspoň získám stanoviska Němců, které jsme tam na pláži v campingu určitě poznali. Napsal jsem dopis jedné dívce v NDR, která měla lehátko na pláži vedle nás, vysvětlil jsem jí požadavek redakce a poprosil ji o příspěvek nějakých jejích známých ke stavbě oné zdi. A že věc spěchá. Byla to hodná holka a poslala mi obratem stránku textu s komentáři údajných známých, kteří zeď schvalují. Ještě jsem na vyzvání redakce musel urychleně napsat několik řádek úvodem, to mi už z toho bylo špatně, a navíc jsem měl celý text osobně přečíst. Odmítnout jsem se neodvážil – a tak ten příspěvek zařadili v Ostravě do kteréhosi pořadu krajového vysílání. Dosud se za svou tehdejší přechodnou slabost stydím. – Do podobně nepříjemných okolností jsem se dostal v rádiu ještě jednou. To jsme byli s partou dobrých kamarádů na zájezdu Československého svazu mládeže do Sovětského svazu. Chtěli jsme na vlastní oči konečně poznat bájnou „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Aspoň se tak o SSSR tehdy bez přestání mluvilo, recitovalo a zpívalo, až uši brněly. Zkušenost to byla nakonec otřesná a zážitky z celé cesty nejen dobrodružné, ale i velice poučné. Lojzíkovi jsem před odjezdem slíbil, že mu z cesty napíšu malou reportáž. Po návratu a po neuvěřitelných a šokujících zážitcích jsem Lojzovi Rečkovi vysvětlil, že nemohu napsat ani řádek, protože by text neprošel cenzurou a nás by oba asi zavřeli za hrubé pomluvy bratrské socialistické země a našeho velkého vzoru.

Práce ve studiu bylo „až po staříčkovo“, jak se u nás doma říkávalo. Kromě psaní a nahrávání se také, jak už jsem říkal, stříhalo. Dokonce redaktor sám stříhal své vlastní otázky a poznámky. Různá přeřeknutí, zakoktání, zakašlání nebo delší odmlky se vhodně upravily tak, že rozhovor běžel jako na drátku. Posluchač, učili nás tehdy, má právo na čistý poslech bez jakýchkoli „zádrhelů“ a zaváhání, což mělo svědčit o vysoké kulturní úrovni prostého českého člověka. Použitelné části rozhovorů, věty nebo dokonce jen slova se na střihacím stole přikládaly v ústřižcích nahraného materiálu pozorně k sobě a trpělivě se slepovaly vodičkou zapáchající tuším acetonem. Ruce se jen těžko po té tekutině umývaly. A na zemi ve střižně se hromadily nepoužitelné části hnědočerveného pásku. Běda ovšem, když zpracovaná část pásu upadla a zamotala se do chuchvalce na podlaze. – Mnohem později se objevily ve vysílání pražského Mikrofóra reportáže připravované Ludvíkem Vaculíkem. To bylo už něco docela jiného: rozhovory plynuly volně, starosti s přeříkáváním se přecházely jako samozřejmost, Vaculík uměl klást otázky a lidé mu důvěřovali a svěřovali se mu. Stal se naším vzorem, v rádiu a nakonec i svými články v Literárních novinách. Ale to už je jiná kapitola, která se odehrávala také v jiné době, kdy už jsem v olomouckém rozhlase nepůsobil. Přijal jsem v roce 1960 nabídku pracovat jako překladatel a tlumočník na Kubě, kde jsem s rodinou strávil skoro dvě zajímavá léta s řadou překvapivých událostí, mezi nimi i období „karibské krize“. Připravil jsem z té dálky také rozhovor s kubánským básníkem Nicolasem Guillénem pro pražský rozhlas. Po návratu mě v ostravském krajském studiu přivítali novými úkoly, které jsem při nejlepší vůli nemohl splnit: „Necháš teď, Luboši, všechna témata z kulturní oblasti a zaměříš se spíše na ta hospodářská.“ Tak, a basta fidli. Dojížděl jsem do Ostravy a dokonce tam nějaký den i pobýval, abych si zvykl na nové prostředí a nové lidi, za nimiž mě zejména dobrý kamarád Jarek Nohavica st. doprovázel do hutí a železáren. Nemohl jsem si zvyknout na otevřené jícny žhnoucích pecí, na svítící rozžhavené ocelové hady, kroutící se na válcovacích stolicích, před nimiž jsem se s respektem a strachem krčil v pozadí za svým kolegou. Příběhy a osudy těch lidí, jistě zajímavé či dokonce úchvatné a strhující, mi nicméně byly cizí a nepochopitelné. S úlevou jsem připravil ještě dva pořady s tématy, která mi byla mnohem bližší: reportáž s usměvavým a plachým O. F. Bablerem, který mě přivítal v domku pod Svatým Kopečkem u Olomouce, kde nás jeho paní hostila čajem a výbornými koláčky. Dozvídal jsem se od starého pána, jak překládal do češtiny starofrancouzského Aucassina a Nicolette a zejména Dantovu Božskou komedii. No uznejte, že je to zrovna jako objevovat nové světy!

Ve studiu jsem vedl také rozhovor o překládání a literatuře s profesorem J. Š. Kvapilem, svým bývalým učitelem na filozofické fakultě. Ten mi jednoho dne nabídl místo odborného asistenta na romanistice, kterou vedl. Přijali mne jako znalce španělského jazyka pro tento obor už od následujícího akademického roku. Docházel jsem i potom poměrně často za bývalými kolegy do olomouckého rozhlasu, měli jsme si o čem povídat a dokonce jsme si, jako v uplynulých letech tak často, spolu zahráli šachy nebo ve velkém nahrávacím studiu stolní tenis. Se střídavými výsledky a různým skórem. Tenisovými přeborníky byli hlavně Miloš Konvalinka, Mirek Janeček, Mirek Sova, Pepa Balcárek a já. Kolegyně hráčskou vášní netrpěly.
Miloš Konvalinka byl taky vášnivý šachista, pročítal příručky, řešil koncovky v novinách a hrozně nerad prohrával. Když právě nestudoval partitury nebo nepřehrával ve studiu nějaký opus s klavírním duem Lejskových z Brna či neseděl zrovna za režijním pultem, přicházíval za mnou. A tak jsme pak zasedli ke konferenčnímu stolu v Milošově kanceláři nad partičkou šachu. Pravda, někdy to vyšlo jenom na rozehrání šachové partie a mohli jsme pokračovat až následujícího dne či za týden. – Jednou za mnou přišla do rádia na skok moje žena. Galantní mistr Konvalinka ji pozdravil políbením ruky – byl velmi šarmantní – a na okraj se zeptal, nehraje-li moje žena náhodou šachy. Ano, ale teprve odnedávna. Miloš ožil. Slovo dalo slovo, sedli k šachovnici a než jsem já dokončil nějakou práci, byl Miloš mat. Děsně ho to samozřejmě otrávilo a jak mi manželka potom vyprávěla, s předstíraným klidem se zeptal soupeřky: „A milostivá, smím-li vědět, jakou jste zvolila taktiku či systém?“ – „Ach,“ ujistila ho moje žena, „můj systém je jednoduchý, soupeři seberu na šachovnici všechno, co můžu, a potom už je to lehké.“ Miloš prý jenom pokýval hlavou a zdrcen odešel uklidnit se ke klavíru…
21. dubna 1961 jsme ve studiu z „dráťáku“ poslouchali zprávu o Gagarinově fenomenální cestě kolem Země a také písničku z Ostravy „Dobrý den, majore Gagarine,“ kterou právě velmi aktuálně natočil orchestr Gustava Broma na hudbu Jaromíra Hniličky s textem mého ostravského šéfa Pavla Pácla.
Vzpomínek a příběhů z doby bratru před půl stoletím by bylo mnohem víc.

Čas ovšem nezastavíš a já jsem (jak už řečeno) přesídlil z Horního náměstí na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého do Křížkovského ulice. Do olomouckého rozhlasu jsem se pak zastavil jenom zřídka. Nakonec jsem Olomouc opustil definitivně, když jsem v létě 1969 spěšně odjel s rodinou na dlouhou cestu a na dlouhé dvacetiletí. A tak zůstaly jenom ty vzpomínky…
Onoho památného rána, kdy z pražského rozhlasu hlásili, že na Vinohradech je ostřelují sovětské tanky, které sem letadla dopravila v noci na 21. srpna 1968 v rámci „bratrské pomoci proti československé kontrarevoluci“, jsem vyšel na olomouckou ulici a zamířil rovnou do rozhlasového studia na Horním náměstí, známým průchodem do kavárny Opera, pak po schodech do 1. poschodí. V rádiu jsem se přivítal s rozčilenými bývalými kolegy, jak jsem je znal z dřívějška. U nahrávacího pultu seděl zase Mirek Janeček a z hlasatelny právě přicházel kolega, nedávno ještě student filozofické fakulty, pak redaktor Československého rozhlasu a nově redaktor olomouckého okresního vysílání Bohuš Matyáš. Otíral si zpocené čelo a hned se obrátil na nově příchozího s překvapivou prosbou: „Ahoj, Luboši, poslyš, nemohl bys za mne tady u mikrofonu na chvilku zaskočit? Jsem tu od časného rána, nic jsem nejedl, mám děsnou žízeň a za chvíli zase začneme s vysíláním zpráv o situaci v Olomouci a okolí…“ – „Ale,“ zmohl jsem se na zbytečný odpor, překvapen tou žádostí, „neblázni, dyť já už to ani neumím!“ – „Nevykládej a pojď, prosím tě!“ Posadil mne k mikrofonu a mávl na Mirka v technice. Ten jenom kývl a v příštím okamžiku se rozsvítilo přípravné zelené světlo. „Tady máš nové rezoluce proti okupaci, co sem přicházejí, a nové zprávy. Tak ahoj, za hodinku jsem zpátky! Ještě tě představím posluchačům. Počkej.“ Přede mnou se rozsvítilo červené světlo. Jsme v živém vysílání. Už se nedalo couvnout. Bohuš řekl, co chtěl, a zmizel za dveřmi. Zůstal jsem ve studiu sám. V prvním okamžiku jsem zpanikařil a do mikrofonu, vlastně proti své vůli, jsem řekl první a nepatřičnou větu: „Haló, haló, tady je rozhlas Olomouc“. Za oknem v kukani techniků jsem zahlédl udivený pohled Mirka Janečka a zděšeně zdvižené ruce Helenky Knitlové, která tam zrovna něco vyřizovala. Já vím, podobně se kdysi v pravěku hlásil z Prahy v prvních vysíláních už jenom v kronikách rozhlasu vzpomínaný Josef Laufer. A našel jsem v papírech první protestní rezoluci proti přepadení Československa armádami Varšavského paktu. Potom už to jakžtakž šlo dál. Chvílemi teda s nečekanými zvraty. Tak jsem například četl zprávu, že někde na okraji Olomouce někdo „vyvěsil bílý praport kapitulace a lidi protestují proti tomu zbabělci“. No taky mě to rozčílilo a krátce jsem to komentoval. Za necelou čtvrthodinu slyším nějaký zmatek na chodbě studia. Několik rozrušených občanů se tu handrkovalo nad jakousi bílou košilí: „Tady je ten váš bílý prapor kapitulace! Dyť je to moja košula, manželka ju pověsila na balkón. Lidi, co blbnete a vykládáte do rádia takové kraviny!“ Nezbylo, než se hned v příštím vstupu omluvit a zprávu dementovat. No průšvih! Vždyť jsem ti to, Bohušu, říkal. Ten už tu byl naštěstí zpátky a převzal znovu mikrofon.
Vojska stála kdesi na okraji města. Prý jsou to Poláci a čekají, až je vystřídají Rusové. Mládež, skoro ještě děcka, se posadila před tanky a tvoří tam živou barikádu, aby se vojáci nedostali dál do středu města. „Rodiče, jděte se podívat na ulici, jestli tam nesedí zrovna vaše děti, a vezměte je domů,“ radil Bohuš v další relaci. V chodbě a předsíni další rozruch. Vtrhla sem skupina mužů, jeden z nich mává revolverem a vyžaduje přístup k mikrofonu. Chtějí přepadnout zdejší kasárna, zmocnit se zbraní a postavit se na odpor okupantům. O svém úmyslu budou informovat spoluobčany a žádat podporu. Chumel se tlačí kupředu, Zdena Vysoudil a redaktor Jarolím Koutný je všemi silami zadržují, Jarolím svým silným, ale klidným hlasem přehlušuje randál a požaduje, aby ho prozatím aspoň vyslechli. Tak to dál nejde! „Právě se vysílá, buďte klidní a počkejte venku.“ Mezitím kdosi přichází ze dvora s informací: Je tam Oskar Dvořák, šofér rozhlasového vozu. Přivezl z OV KSČ ruského důstojníka a pracovníka okresního aparátu, za nimi přijeli vojáci, kteří mají rozkaz obsadit studio. Lojza Rečka vede oficíra do své kanceláře a Koutný posílá domů všechny, co nejsou zaměstnanci rozhlasu, a všechny ženy. Musím odejít taky. Jeden avtomatčík se staví k už vypnutému mikrofonu ve studiu, další k mixážnímu pultu. Jiný zůstává na stráži u vstupních dveří. Tváří se zarputile a nepřátelsky. Ostatní Rusové prolezli všechny místnosti a pořád hledali: Kdě radiouzjel? Kdě radioperedátčik? Kdě radiostáncija?! Všichni zaměstnanci tvrdili, že zděs radiostáncija nět, a odkud se vysílá, to že nevědí. Ještě než se po studiu rozestavila celá ta horda, stačil technik a řidič Oskar Dvořák odnést do auta na dvoře magnetofon Nagru s mikrofonem, základní zařízení nového zpravodajského stanoviště „Dubček-Císař ABX“, jehož název vznikl na okresním výboru KSČ. Velitel přepadové skupiny se samolibě usadil v křesle za stolem v Rečkově kanceláři. Po nějaké chvíli, vykládali mi potom kolegové, vyběhl jako by ho pronásledovaly vosy, šermoval pistolí v ruce, ukazoval na mluvící bedničku rozhlasu po drátě na stěně a křičel: Kak éta vazmóžna? My tu máme všechno obsazeno a rádio vysílá dál. Pustě klel, honil své hlídky znovu po celém studiu a hrozil: Vsjo rasstrjeljájem! Bohuš Matyáš se hlásil postupně z různých stanovišť: „Tady je legální vysílání Československého rozhlasu Olomouc. Jsme na správném stanovišti. Jsme s vámi, buďte s námi!“ Po několik dní, až do konce vysílání, okupanti nepřišli na to, jak se relace dostávaly do rozhlasu po drátě. Olomoucké vysílání přebírala i litovelská vojenská vysílačka s krycím názvem Ječmínek, jejíž signál byl slyšitelný po celé Evropě. Ječmínek odvysílal také provolání k okupačním vojákům v ruštině, polštině a němčině. Po městě jezdila zaměřovací auta sovětské armády, ale zdroj vysílání nenašla. Svobodný Československý rozhlas zahájil „štafetové vysílání“ z improvizovaných studií v krajích republiky, kterého se několikrát zúčastnila i Olomouc. V našem bytě na Horním náměstí se scházeli redaktor Jarolím Koutný a režisér Vladimír Týřl. Jejich domovy nebyly bezpečné, byli to rozhlasáci a nikdo v této zemi netušil, co bude dál. Zaměstnanci Správy spojů, co spolupracovali na vysílání, zařídili na meziměstské ústředně, že spojovatelky naší telefonní lince dávaly hovory zdarma a s absolutní předností. A tak jsme se mohli operativně domlouvat například s ostravskými rozhlasovými kolegy. V tamní redakci seděli u aparátů kolegové Berková a Nohavica.

Jarolím měl pro mne ještě jedno momentálně potřebné zvláštní, i když maličko riskantní, poslání. Přijel jsem podle jeho pokynů k zadnímu traktu divadla, kde se otevřela vrata, používaná při přepravě kulis. Paní Špičková z technického oddělení a pan Šulista, sólista opery, už tam čekali a naložili do mé modré oktávky připravené zelené armádní saky s desítkou vojenských vysílaček. Přikryli jsme je v kufru a pod sedadly nějakými koberečky z divadelních výprav a já se vydal na cestu do Přerova. Silnice byly zaplněny vojenskými vozidly okupantů, na křižovatkách stáli „regulovčíci“. Občas mě zavedli ze silnice do pole, nahlédli letmo do auta, viděli na první pohled prázdná sedadla a „Daváj!“, pustili mě dál. Teprve po dvou hodinách jsem dorazil do Přerova, kde jsem vysílačky předal Laďovi Kurtinovi, právě on si je k mému překvapení v přerovském Městském domě přišel vyzvednout. Relace „Svobodného legálního vysílání Dubček-Císař ABX“ se ozvala naposledy ve středu 28. srpna o pozdním odpoledni. Jarolím Koutný u stolu v naší kuchyni zformuloval poslední zprávu pro Bohuše Matyáše, co byl stále na „správném stanovišti“. Kromě Jarolíma a Oskara netušil vůbec nikdo, kde to je. A tak neznámo odkud uzavřel Bohuš poselství známou větičkou o naději, která umírá poslední…

Při normalizačních čistkách po roce 1968 většina pracovníků olomouckého rozhlasového studia musela ze svých funkcí odejít. Vyráběly se tu v té době převážně hudební a literární pořady pro mateřskou stanici, kterou byl v centru Severomoravského kraje Československý rozhlas Ostrava.
Novou kapitolu začalo psát olomoucké rozhlasové studio po „sametové revoluci“ roku 1989. V pondělí 3. ledna 1994 ve 13.00 hodin zahájilo novodobé vysílání Českého rozhlasu Olomouc, jak se píše v encyklopedii na internetu dle zdrojů Archivu Českého rozhlasu. Olomoucké pořady dnes denně naladí 120 tisíc posluchačů nejen v Olomouckém kraji. Prostřednictvím internetu je jeho vysílání dosažitelné po celém světě. Olomoucké studio má dnes 50 zaměstnanců a bezmála 50 externích spolupracovníků, kteří připravují 17 hodin samostatného vysílání a podílejí se na dalších 7 hodinách společného vysílání s ostatními regionálními stanicemi Českého rozhlasu.
Text vznikl  za spolupráce Bohuslava Matyáše, květen – červen 2011

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů