Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou VII. – Když chodily mouchy na císaře pána

Přidal: Přemek |

Říjen 20, 2011

Mgr. Přemysl Hnilička

(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 41/2011 )

Posluchači Radiojournalu si ve středu 31. prosince 1930 opravdu měli z čeho vybrat. Silvestrovský program začal ve tři odpoledne přímým přenosem z velkého sálu paláce Radia na Královských Vinohradech pásmem Dětský Silvestr, v němž děti asi nejvíce zaujala veselá pohádka Antonína Santnera Kam se hrabe na Kašpárka stará bába Hastrmánka – už proto, že Kašpárka hrál oblíbený Vojta Merten. V noci se vysílala revue Noční Prahou a po půlnoci přepojil rozhlas do Divadla Vlasty Buriana. Hlavním večerním programem se však stala „činohra z ateliéru“ Dobrý voják Švejk.

Rozhlasová premiéra Haškova Švejka (jehož románová předloha byla napsána v letech 1921–1923 a nebyla kvůli autorově smrti dokončena) vznikla v roce, v němž režisér Martin Frič sestavil ze tří němých filmů o Švejkovi (Dobrý voják Švejk, Švejk na frontě a Švejk v ruském zajetí) střihový film s Karlem Nollem v hlavní roli a zároveň již připravoval zvukovou verzi, v níž Švejka hrál Saša Rašilov. Haškův román byl na vrcholu popularity, a je tedy logické, že se několika vybraných scén z románu ujal i rozhlas. Na silvestrovské inscenaci se podíleli dr. Miloš Kareš a Antonín Fencl jako dramatizátoři, jako režisér snad dr. Miloš Kareš. Interpreti nám bohužel zůstávají utajeni; můžeme však díky dochovanému scénáři dobře popsat, jak asi veselý večer u rádia mohl vypadat.

Jedno lze napsat již předem: znalci a milovníci Haškova díla by byli velmi překvapeni. Dramaturg totiž pro půldruhahodinovou hru vybral scény zhruba z první pětiny díla. Začíná se samozřejmě ve Švejkově bytě známým rozhovorem s paní Müllerovou, pokračuje se scénou zatčení v hospodě U Kalicha a na policejním ředitelství, u trestního soudu a v blázinci. Po Švejkově propuštění z opatrovny chudých duchem se opět vracíme ke Kalichu, do Švejkova bytu a končíme ve vojenské nemocnici.

Ani tyto notoricky známé scény však nezůstaly beze změn. Na vysílání Radiojournalu byly ve dvacátých a třicátých letech kladeny vysoké nároky (někdy až přepjaté), a tak samotné nasazení Švejka do vysílacího schématu muselo stát hodně přesvědčování. Program v rádiu musel být přece především výchovný a nesměl být v rozporu s obecně přijímanými mravy – což Haškův humoristický román nesplňoval. Proto se tu nepotkáme s okřídlenou větou hostinského Palivce: v rozhlase mu bylo dovoleno říci jen „Nestojí to za nic, pane Brettschneider“ a o obraze císaře pána je dokonce nucen prohlásit „chodily na něj mouchy“, když neobstálo ani scenáristovo předchozí „dělaly na něj mouchy “, které je ve scénáři přeškrtnuto.

Dalším velkým problémem byly ovšem drobné i větší urážky náboženství, kterými se Švejk jen hemží. Katolická církev a lidovecká strana vůči takovýmto výpadům nebyla vůbec smířlivá, a tak i ve Fričově zvukovém Švejkovi hraje Hugo Haas štábního lékaře Katze (místo feldkuráta). Rozhlasová verze se tomuto zastíracímu manévru obratně vyhnula prostě tím, že v ději románu nedojde tak daleko, přesto však musí text uzpůsobit. Proto paní Müllerová charakterizuje arcivévodu Ferdinanda jako „toho tlustýho, velikýho“ – „nábožnýho“ je prostě škrtnuto. Z podobného důvodu vypadne z již napsaného scénáře celý výstup s baronkou von Botzenheim, protože v něm Švejk „nevhodně“ používá modlitby. Tvůrcům se není co divit – rozhlasové vysílání bylo bedlivě sledováno a sebemenší „poklesek“ by byl dobovým tiskem velmi propírán.

Přesto přese všechno to mohl být Silvestr veselý. Nevíme sice, který herec byl pro postavu Švejka získán (lze připustit i variantu, že jej hrál Rašilov), samotný scénář však ve své sevřenosti a dobrém vtipu dává tušit, že se posluchači u přijímače nenudili.