Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání – 6. Rozruch s rozhlasem na Václavském náměstí

Přidal: Přemek |

Prosinec 18, 2006

Josef Maršík

Velký úspěch, který sklidilo rozhlasové vysílání na pražském výstavišti v září 1923, inspiroval vedení Radiojournalu k zorganizování další slavné propagační akce, tentokrát v samotném centru Prahy – na Václavském náměstí. Se souhlasem správní rady byl do vrátnice budovy Národní politiky instalován výkonný rozhlasový přijímač značky Nice. Anglický reproduktor s dřevěným trychtýřem byl umístěn do otevřeného okénka nad dveřmi přízemního obchodu tak, že program mohli poslouchat nejen lidé před budovou, ale v celé spodní části Václavského náměstí. Celá aparatura byla převážena z kina Sanssouci před nedělními dopoledními veřejnými produkcemi vždy v sobotu večer. Vozili jsme ji na dvoukolové káře, vzpomínal po letech technik Karel Koníček, někdy nám pomáhal tlačit sám ředitel.

První veřejný radiofonický koncert se uskutečnil v neděli 14. října 1923 od 11 do 12.30 hodin. Mezi Pražany a návštěvníky hlavního města vyvolal takový zájem, že kvůli shromážděnému davu byl na Václavském náměstí přerušen provoz tramvají. Proto při druhé hudební produkci v následujícím týdnu musela nastoupit dopravní policie.

Také tisk se k této propagační akci rozhlasu vyjadřoval velmi pochvalně. Například Národní politika v úterý 16. října uvedla: Nedělní pokus vydařil se velmi dobře. Produkce tlumočeny byly zcela čistě, zřetelně a tak hlasitě, že je dobře slyšelo nejen obecenstvo na chodníku, nýbrž i v celém okruhu před naším závodem. Ti, kdo jim naslouchali, přesvědčili se sami, že naše radiotelegrafie se německé nejen vyrovná, nýbrž v lecčem ji i předčí (zřetelnost mluveného slova). Novinka vzbudila přirozeně svou pozornost a pod amplionem kupil se zástup posluchačů až do půl jedné hodiny odpolední, kdy produkce skončeny. Koncert opakovati se bude příští neděli zase v 11 hodin dopoledne.

O dva dny později se Národní politika pokusila o svéráznou osvětu čtenářů při vysvětlení podstaty rozhlasového vysílání. V anonci na další nedělní rozhlasovou produkci upozornila zejména na skutečnost, že zvuk je přenášen „vzduchem“: Koncert vysílán bude ve Kbelích a bude hlasitě reprodukován na Václavském náměstí anglickým amplionem, který je někdy omylem považován za gramofon. Skladby nereprodukují se z žádných desek, nýbrž přenášejí se uměle přímo do mikrofonu ve Kbelích, zvuky jejich letí prostorem na elektromagnetických vlnách a zachycovány jsou „ze vzduchu“ přístrojem v našem závodě.

Obecenstvo se žádá, aby se nestavělo na koleje elektrické dráhy a nezavdávalo příčinu k zbytečnému zvonění řidičů, které by produkci rušilo. V případě silných povětrnostních poruch koncert odpadá.

Pro vysílání byl sestaven zvláštní hudební program, v němž měly přednost skladby se sólem pro trubku. To nikdy nezklamalo, píše Miloš Čtrnáctý, a zvítězilo vždy nad všemi poruchami.

Nedělní koncerty na Václavském náměstí trvaly po několik týdnů. Byly ukončeny hlavně kvůli nelibosti policie, jež musela každou neděli v samém centru Prahy řešit dopravní problémy, a také kvůli zhoršujícímu se počasí, jež veřejným produkcím příliš nepřálo. Radiojournalu ale přinesly velkou popularitu a značně přispěly k propagaci nového vynálezu na veřejnosti.

Nastává období stěhování

S blížící se zimou muselo vedení rozhlasové společnosti řešit problém, kam přemístit studio neboli – jak se tehdy říkalo – „atelier“. Kbelský stan byl sice vybaven elektrickým proudem a chránil účinkující před deštěm a větrem, ale chyběla mu kamna, takže při výraznějším poklesu teplot museli hudebníci a zpěváci vystupovat před mikrofonem v kožiších, rukavicích a s klapkami na uších.

Nouzové řešení bylo nalezeno vyklizením jedné místnosti dřevěného domku (či spíše boudy) nedaleko stanu, v němž byl umístěn vysílač. Tato místnost až dosud sloužila technikům jako dílna, a proto nebyla přirozeně pro vytvoření rozhlasového studia příliš vhodná. Byl to ale první rozhlasový „atelier“, který se nacházel pod pevnou střechou. Interiér vytvořili technici svépomocí – kino Sanssouci dodalo starou plyšovou oponu, jež posloužila jako tepelná a zvuková izolace dřevěných stěn, programový ředitel Čtrnáctý poskytl koberec… To již byl značný pokrok oproti stanu, kde v trávě, jak vzpomíná technik Koníček, rostly docela dobré, jedlé houby špičky.

Prostory zde ale měli účinkující i programoví pracovníci více než skromné, a proto ing. Svoboda uvítal nabídku, aby se Radiojournal přestěhoval do továrny na výrobu žárovek Elektra v Praze-Hloubětíně. Zde totiž působil nadšený odborník v oboru radiofonie ing. Bísek, který sám sestrojil pokusnou půlkilowattovou vysílací stanici. Byla rozložena na stole a nikdo se v ní nevyznal než sám její původce. A v tom byl hlavní kámen úrazu, vzpomínal Miloš Čtrnáctý. Inž. Bísek musil být přítomen každému vysílání a když jedné neděle prohlásil, že musí jet na venkov ke své matce, octli jsme se v nepříjemné situaci, že právě v neděli, na níž nám z důvodů propagačních záleželo, nebudeme vysílat.

Nezbývalo nic jiného než opět naložit vybavení na nákladní auto a vrátit se zpět do dřevěného baráku stanice ve Kbelích – tentokrát ale již do prostornější předsíně o rozměrech 4 x 3 m. Výhoda většího prostoru ale byla na druhé straně vyvážena nepříjemnou nevýhodou – předsíň byla průchozí, vstupovalo se přes ni do ostatních místností domku. Přes den proto musela být otevřena a uzavírala se až těsně před vysíláním, aby náhodný návštěvník stanice nenarušil vysílaný program.

Čarodějnická kuchyně

Vybavení nového studia názorně popsala ve svém „feuilletonu“ Čarodějnická kuchyně pro deník Venkov spolupracovnice Radiojournalu, členka činohry Národního divadla a profesorka pražské konzervatoře Marie Laudová.

Za necelých deset minut byli jsme z Prahy autem ve Kbelích, sdělovala čtenářům dramatická umělkyně. Do domku vešli jsme malým pokojíkem, 4,80 m dlouhým a 3,60 m širokým, jehož stěny, dvéře a strop jsou úplně zakryty těžkými, temnými záclonami a podlaha silným kobercem. V pokojíku, jenž se nazývá „hudební atelier“, je klavír, harmonium, pultíky na noty, lavička ke klavíru, dvě židle a stůl, zahalený pokrývkou až na zem sahající. Nejdůležitější dva předměty jmenuji naposled: jsou to předměty zvuky vnímající, zvané mikrofony. Menší, přijímající mluvu, stojí na stole. Druhý umístěný je u klavíru na třínožce, jež je vyšší než notový pult pro stojícího hudebníka.

Zvláště okouzlená byla strojovnou stanice, kterou popsala takto: Ve kbelské strojovně mi to připadalo jako v čarodějnické kuchyni. Tohle vidět středověk a inkvisice, dala by všecko upálit i s vrchním čarodějem, obratným a filosoficky klidným mechanikem panem Vlachem. V hudebním atelieru se právě produkovali dramatický umělec p. Adolf Dobrovolný, režisér podniku, pěvkyně sl. Hennerová, houslista České filharmonie p. Lobosický a u klavíru p. Zd. Morávek. Tisíce lidí na různých místech v Československu, kde již mají radiové přijímací stanice, jim současně naslouchalo.

Potíže s technikou

Mikrofony, které se v prvních měsících používaly, byly běžné mikrofony telefonní. Pro rozhlasové potřeby neměly dostatečnou citlivost a aby byl přenášený zvuk co nejvěrnější, museli technici stanice provést desítky pokusů s jejich umístěním ve studiu. Zvláště technik Vlach byl velmi vynalézavý. Podle údajů Miloše Čtrnáctého vyřezal si sám ze dřeva hlubokou mísu, do níž umístil hlavní mikrofon, aby lépe zachycoval zvuk. Jindy jej přilepoval na cello nebo jej přidržoval účinkujícím. A tu když některý temperamentní pěvec nevydržel na místě, putoval operatér při zpěvu za ním nebo před ním, aby nezpíval vedle.

Často docházelo i ke komickým situacím, například když zpíval tenorista Antonio Salvaro. Pan Salvaro dával se při zpěvu strhovat často svým jižním temperamentem, zapomínal při tom na nejzákladnější pravidla zpívání před mikrofonem a v některých okamžicích div do něho nevstrčil hlavu. Aby zachránil situaci,“ vzpomínal Miloš Čtrnáctý, držel operatér pan Vlach levicí mikrofon a s napětím všech sil své svalnaté pravice snažil se udržet temperamentního zpěváka v předepsané vzdálenosti před mikrofonem. Nadšené posluchačky, které v těchto okamžicích u svých přijímačů poslouchaly dojemnou italskou píseň „O sole mio“ svého oblíbeného zpěváka, netušily, jaký dramatický zápas odehrává se právě ve vysílací místnosti.

Největším problémem byl přenos zvuku klavíru. Technici ale brzy zjistili, že nejčistšího zvuku se docílí, pokud se mikrofon umístí pod klavírem. Účinkující se technickým požadavkům obvykle bez protestů podřídili, například pěvec Dušánek v zájmu dokonalého přenosu zazpíval svůj program vleže pod klavírem. Byla to jistě nepříliš pohodlná poloha pro interpretaci operní árie, a proto byl klavír umístěn na vyšší pódium tak, aby byli pěvci i mikrofon pod ním. Tím ale vznikl určitý problém pro klavíristu prof. Dudu. Pro něj musela být zbudována z prázdných beden vysoká pyramida, na které při hře seděl. Jednou však hrál Pochod donských kozáků příliš temperamentně. A tu byl koncert náhle přerušen hřmotem, neboť trůn pod panem profesorem se zhroutil. Posluchači čekali trpělivě, až bylo opět všechno uvedeno do pořádku.

Tyto problémy byly vyřešeny až poté, co rozhlasová společnost zakoupila v Německu profesionální rozhlasový mikrofon, umístěný na gumových závěsech v drátěném kole, který kbelské stanici dobře sloužil po celou dobu jejího provozu.

(citováno z knihy Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání)

Historie rozhlasu