Rozhlas a jeho posluchači ve třicátých letech

Přidal: Přemek |

Leden 16, 2007

Jiří Hraše.

V roce 1937 oslavil Československý rozhlas svůj mimořádný úspěch: z 570 000 koncesionářů v roce 1933 se jejich počet zdvojnásobil na 1 128 035 koncesí.

Růst počtu koncesionářů měl poměrně plynulý trend. České stanice dosáhly k 1. srpnu 1933 počtu 453 257 koncesí. Další vývoj byl přerušen vnějšími okolnostmi: pokles je odrazem pomnichovské situace. 1935 753 283 koncesionářů, 1936 824 199 koncesionářů, 1937 927 693 koncesionářů, 1938 (k 30. září) 1 003 473 koncesionářů, 1939 (k 31. březnu) 719 771 koncesionářů. Reakce, názory a přání posluchačů vyjadřoval především bohatý dopisový ohlas . V roce 1937 došlo domácímu vysílání 40 000 dopisů a vysílání zahraničnímu, krátkovlnnému, 8 000. Ročenka 1938 konstatuje zvýšení dopisového ohlasu za poslední tři roky asi o 20 %. A obsah dopisů zajímavě komentuje: „Ačkoli je známým psychologickým zjevem, že se obvykle ozývá jen ten, kdo je nespokojený, přece by se velmi mýlil, kdo by se domníval, že dopisy posluchačů z velké většiny nepříznivě kritisují vysílané pořady. Ve skutečnosti je nyní úroveň dopisů, které posluchači rozhlasu zasílají, daleko vyšší a věcnější, nežli by se dalo soudit podle toho, jak se o nich píše a vtipkuje v tisku i na veřejnosti.“

Rozhlas se posluchačům ohlašoval v roce 1938 z Prahy I znělkou ze Smetanova Vyšehradu, z Prahy II ze Sukova pochodu V nový život, z Brna z písně Moravo, Moravo a z krátkovlnky znělkou z Dvořákovy symfonie Z nového světa. Programem provázeli na stanicích Praha I a II hlasatelé Ladislav Faix, Richard Greaven, Ladislav Nechyba a dr. Vlasta Soukupová, v brněnské stanici Marie Coufalová, Vladimír Konupka a Karel Mayer, v krátkovlnném vysílání do zahraničí Božena Danešová, Johny Horváth, Julo Horváth, Johny Jung, Marie M. Tomanová, Zdenka Walló.

Posluchač a divák

Vysílatel, společnost Radiojournal, od počátku usiloval o to, aby vyšel své posluchačské obci vstříc. Nečinil to ovšem bez omezení, stanovil si určité meze, především meze vkusu . V tom se lišil od filmového podnikání. „Lid chodil do biografu rád a výrobci se podle toho zařizovali; film dělaly výdělkářské společnosti tak, aby se líbil.“ (Gutwirth) Je charakteristické pro naše vysílání, že nesdílelo (kromě pokusného ověřování technických možností před zahájením ve Kbelích) praxi evropských stanic s bohatým (někdy téměř výhradním) zařazováním gramodesek s nabídkou dobových šlágrů; vzdor všem technickým nesnázím zavedlo napřed koncertní pořady populární hudby, rozšířilo je k hudbě vážné a teprve potom doplňovalo nabídku o hudbu ryze zábavnou, také o pořady z gramofonových desek. Radiojournal se snažil nabídnout posluchačům co potřebují, nikoli co právě chtějí. Velmi zásadově o to usilovala především stanice brněnská. S růstem posluchačského okruhu přirozeně narůstal proces zlidovění rozhlasového programu, ale byl spojován důsledně s výchovou kulturního posluchače. Právě třicátá léta dosvědčují, jak se ve vysílání hledaly stále nápaditější formy a řady lidovějších typů pořadu. Snaha získat posluchače, ale současně i úsilí o zvyšování posluchačské kvality a posluchačských nároků se projevovaly i v organizování hromadných poslechů , totiž záměrného sledování určitých časů s určitými cykly ve spojení s posluchačskými vzájemnými kontakty; pracovaly na tom některé odborné rozhlasy, zejména dělnický. Koncem desetiletí se touto cestou dal i vzdělávací odbor. Prof. Matoušek mluví v této souvislosti o dvou cyklech: masarykovském a Co můžeme udělat pro svoji obec. Udává čísla: 4 128 posluchačských skupin a 175 000 posluchačů. Rozumí se, že cílevědomě nastoupená cesta vzala na zlomu let 1938-1939 za své. Kontaktu mezi rozhlasem a posluchačem výrazně posloužil týdeník Radiojournal , v těchto letech s fotografickou obálkou i s fotografiemi uvnitř časopisu. Kromě podrobného programu vysílání vč. zahraničních stanic, přinášel pravidelně komentáře k pořadům týdne a osobnostem v těchto pořadech, zajímavosti z rozhlasového světa (technické i programové) a vysvětlení rozhlasových pojmů, žánrů, způsobů realizace apod. Týdeník byl oblíbeným doprovodem oblíbeného zdroje informací, poučení a zábavy. Obě média byla oceněna posluchačským hlasování, jež rozhodlo o novém názvu týdeníku od 1. ledna 1939 – „Náš rozhlas“. Vysílání nabízelo přirozeně posluchačům mnohý praktický servis od komorního „a“ pro muzikanty přes pravidelné udávání přesného času, hlášení meteorologické předpovědi především pro zemědělce, turisty a sportovce až po nabídky receptů, technických informací, vzdělávacích témat, přehledu knižních novinek atd. Zvláštní zásluhy si v očích posluchačů získalo ovšem v pomnichovských a březnových dnech. Služba rodinám, jejichž příslušníci o sobě navzájem nevěděli, která se osvědčila v roce 1938 po obsazení pohraničí, objevila se znovu v březnu 1939 pro rodiny, vracející se ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Rozhlas se v těch dnech stal více nežli informátorem a organizátorem, jak to popsal Karel Čapek: „Vy lidé ve městech ani dobře nevíte, co ta skřínka znamená pro lidi venku, kteří si nemohou večer koupit nějakou tu šestákovou senzaci, kteří dostávají své noviny o den později a neslyší v kavárně ani na ulici poslední novinky. I my lidé venku chceme vědět, co se děje, a vědět trochu plněji a přesněji, než jak to procedí úřední zprávy. Právě v takovýchto přetěžkých dobách poznáváme nesmírnou cenu toho nádherného a někdy ďábelsky zlého nástroje, jímž je rozhlas; ale také tím ostřeji cítíme, co mu chybí a čím by mohl a měl být.“

Zábava

Celé desetiletí naplňuje úsilí – velmi nesnadné – připravovat zábavné pořady pro širokou škálu vkusu a nároků. Mezi nimi se dařilo zejména brněnských pořadům Oldřicha Nového, vystoupením obou Šindlerů - stréčka Křópala a Jozéfka Melhoby i kabaretům Vladimíra Konůpky (později populárního člena dvojice komiků Ko – Ko s Karlem Kosinou). Krom řady literárních pořadů, literárních cyklů a jednotlivých pořadů četby byla zařazena a realizována pásma , jako relace posluchačům přístupné a proto oblíbené, které „umožňují střídání a stupňování dojmů“ a jsou vhodné i pro krajovou tématiku. Vysílání nevynechalo ani malé posluchače, o něž pečovali především dramaturgové Bedřich Pěkný v Praze a J. V. Pleva v Brně. Po cyklu loutkářských textů v počátku desetiletí byly uváděny úpravy klasických her, dramatizace i původní hry. Z nich např. Děti kapitána Bublase Voskovce a Wericha, Císařovy nové šaty E. F. Buriana a oblíbení Skupovi hrdinové Spejbl a Hurvínek.

V Praze bylo dokonce r. 1937 vytvořeno samostatné oddělení zábavy. V r. 1938 dostalo (ve shodě s orientací dalších programových úseků) úkol zaměřit se na pořady, probouzející optimismus a vlastenectví. Těžký kalibr humoru přestal působit a objevovaly se spíše tématické revue (např. Kterýpak Čech by hudbu neměl rád?). Do zábavných pořadů přispívala všechna hudební tělesa a všechny žánry slovesné. Mimořádný ohlas měl cyklus z Herrmannova Otce Kondelíka a ženicha Vejvary. Situace ovšem byla zcela jiná, nežli když se v prvé půli desetiletí ve vysílání ozývaly přenosy celých her Osvobozeného divadla (počínaje hrou Ostrov Dynamit přenosem z Brna v r. 1931) a když se pak z Prahy od r. 1932 ozývali V + W ve zvukových měsíčnících s humornými dialogy, přehledem časových událostí a písničkami. Jak by řekli oba komici: poměry se konsolidovaly směrem k nule.

Kritický ohlas vysílání

Československý (totiž ve 30. letech právě zejména český) rozhlas měl štěstí na kritickou reflexi. Nebyl totiž odkázán jen na ohlas posluchačů (byť bohatý), který – ač přinášel dost podnětů – nebyl přece jen vždy sdostatek reprezentativní směrodatný. Ale byla tady i specializovaná kritika odborná , o které se rozhlasu dnes může jen zdát. Základním kádrem kritiky (nadto relativně homogenním v základních východiscích) byla skupina studentů FF UK ze seminářů prof. Václava Tilleho: vyšla z nich řada kritiků i praktiků divadelních, rozhlasových a filmových. Z nich nás zajímají jména Miloslava Havla (J. Hrbase v době pozdějšího působení filmového), Bedřicha Kosinera, Václava Růta, Václava Sommera, Olgy Srbové (později provdané Spalové) a Jana Weniga.

Kritika

Deník, který věnoval rozhlasu snad největší pozornost ze všech, bylo Národní osvobození . V něm se v denní kritice rozhlasového programu vystřídali V. Sommer (1931-1934) a M. Havel. Časopis Přehled rozhlasu , vydávaný Vilémem Prágerem, byl původně orientován na „radiofonii, zvukový film a gramofonní hudbu“ , ale brzy obrátil svoji pozornost k „posluchačům rozhlasu“ . Měl široký záběr témat i široký okruh autorů, pravidelnou rozhlasovou kritickou rubriku naplňovali Bedřich Kosiner (1932-1934) a J. B. Čapek (1934), v dalších ročnících pod názvem Svět mluví pak Ivo Ducháček (1935-1936) a Jiří Valja (1937-1939). Rozhlasové pořady i problémy byly posuzovány i v jiných listech, pravidelně např. v legionářském Činu , zvláště díky V. Růtovi a V. Gutwirthovi. Výchozí impuls k tomuto ostře kritickému tónu dala stanoviska naší umělecké avantgardy , jmenovitě Teigova úvaha v manifestu poetismu s rozlišením reproduktivního a produktivního rozhlasového programu. navázal na ni svými analýzami ve 30. letech (i v Radiojournalu) Jiří Frejka. Z druhé strany jim sekundovali i ´staří páni´ jako Jindřich Vodák s požadavkem kultury rozhlasové slovesné tvorby a Miloš Weingart s měřítky kultury mluvního projevu. Stačí zalistovat v myšlenkách aktuálně formulovaných ve 30. letech Kosinerem a Frejkou a můžeme je číst jako aktuální požadavky naší současnosti. Dočteme se tam např. jak důležitá je výše vkusového průměru, jaký si rozhlas zvolí; že aktualita není mělkost a pestrost není těkavost; také že orientace na permanentního průměrného posluchače znamená permanentní vysílání průměrných pořadů.

(Ukázky z publikace, která vznikla k 80-tému výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání, vybírá Robert Tamchyna. Část XI.)

Historie rozhlasu