Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání – 45. Diferencovaný program

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2007

Jiří Hraše

Do 30. let vstoupil Radiojournal s programem druhově rozděleným v příznivém poměru. Dosáhl ho v zásadě ještě zásluhou redaktora Čtrnáctého, od jehož odchodu se další desetiletí poměr programové skladby vnitřně proměňoval v pouhých desetinách procenta. Na počátku tohoto období vysílal rozhlas 60,6 % hudby (proti tomu např. francouzská Poste Parisien 78,2 % a naopak Stockholm jen 29,8 %) a držel se tak zhruba ve střední poloze. Ve slovesném umění měl před sebou ještě velké výboje a zatím v kvantitativním porovnání vykazoval 4,4 % (proti Stockholmu 8,1 % na jedné straně a Bukurešti 2,3 % na druhé). V přednáškách měl slušný výkon 14,2 % (švýcarská S.S.R. 15,7 % a Turín 5,9 %). Zpravodajství naplnilo z celku vysílací doby 7,5 % času (Bělehrad 17,4 % a holandská K.R.O. 1,9 %).

Všeobsáhlý programový úsek, který po odchodu Čtrnáctého převzal v roce 1927 dr. Kareš, se s počátkem těchto let počínal zužovat a brzy zúžil (po oddělení přednášek a později i vysílání pro děti; zpravodajství bylo vždycky autonomním hájemstvím ČTK) na uměleckou slovesnost. Po Karešově boku stál skladatel a dirigent K. B. Jirák (od 1930) v čele hudebního odboru. Přednáškovou a vzdělávací produkci, v druhé polovině desetiletí už samostatný odbor, vedl (od 1931) docent, pak profesor Otakar Matoušek. Nejmladší – školský – odbor vedl od 1936 z ministerstva školství uvolněný dr. Jindřich Heller.

Proti konzervativnímu Karešovi byli jeho tři kolegové stoupenci moderního vysílání a směřovali k němu i získávali pro ně nové síly. Byli zajedno s ing. Eduardem Svobodou, že technika je jenom prostředkem v rukou programového záměru, nápadu a že celá rozhlasová tvorba se uskutečňuje jen ve spolupráci s posluchačem: „Rozhlasový příjem přes veškerou technickou vyspělost nebude se nikdy moci zcela zříci psychologických schopností svých účastníků. Častým používáním technických prostředků k vyvolání ať již sluchového nebo zrakového dojmu budou naopak cvičit svoji fantazii tak dalece, že se lehce vžijí do skutečnosti. Tato fantazie bude mezi rozhlasovými činiteli a účastníky tvořit, přes všechny nedostatky a nedokonalosti, neviditelný most ke společnému úspěchu.“ (1934)

Nová generace

Toto záměrné přesunutí akcentu z technického zprostředkování na původní a samostatnou tvorbu v možnostech rozhlasového média měli uskutečnit služebně mladší příslušníci druhé rozhlasové generace, kteří nastoupili okolo roku 1930. O některých už byla řeč, alespoň některé by bylo dobře ještě jmenovat.
Výrazně posílil hudební odbor. Již v roce 1927 nastoupil jako hudební referent Oldřich Ladman. Měl velkou zásluhu na profesionalizaci hudebního vysílání a mimořádnou provozní zásluhu na vzniku programového ústředí, které od té doby koordinovalo celou produkci stanic i redakcí. Rok nato přišel jako tajemník a pak vedoucí hudebního oddělení Mirko Očadlík, iniciativní, vynalézavý redaktor. Do Ostravy nastoupila roku 1929 klavíristka Věra Řepková, která jako sólistka a vynikající smetanovská interpretka působila později v Košicích i v Brně, než definitivně zakotvila v pražské stanici. Dirigentské taktovky se v Praze ujal roku 1930 Otakar Jeremiáš. Brněnský dirigent Jan Janota působil v rozhlasu už od roku 1926 (o deset let později přešel do Prahy) a o rok později nastoupil už jmenovaný hudební redaktor Karel Vetterl.

Vedle slovesných tvůrců v Brně, o nichž už byla řeč, je třeba připomenout režiséra Vladimíra Šimáčka, který po Brně a Bratislavě působil v Praze jako režisér i tajemník literárně-dramatického oddělení. Od počátku třicátých let spolupracoval s brněnským rozhlasem básník, publicista a překladatel Ivan Jelínek (od roku 1938 působil v pražském zahraničním vysílání a za válečné emigrace v londýnské BBC). Z pražských režisérů nepadlo, tuším, ještě jméno Miloslava Jareše, mimořádně citlivého ctitele myšlenky a slova. Po bok režisérů v Praze právě v těchto letech nastoupili dramaturgové: Vladimír Müller a Vilém Werner se výběru a přípravy textů i spolupráce s režiséry ujali jako profesionálně vybavení tvůrci. To je alespoň hrstka jmen těch, kteří pracovali na objevování a uplatnění osobitých výrazových prostředků rozhlasové tvorby.

Školský rozhlas

Vznikl jako nejmladší z „rozhlasů v rozhlase“ po rozhlase zemědělském, dělnickém a pro obchod, průmysl a živnosti až v roce 1931. A brzy se zúčastnil práce na profilu moderního vysílání. Měl mezi zmíněnými „rozhlasy“ zvláštní postavení. Stejně jako ony byl formován mimo rozhlasovou budovu. Ale realizován byl na rozdíl od nich rozhlasovými zaměstnanci. Měl sice podobně jako ony užšího adresáta, ale nešlo o zúžení profesní, nýbrž věkové – takže vlastně to bylo vysílání celonárodní. Začínalo od nuly po půldruhém roce pokusných vysílání, příprav a průzkumů. Dvě jména právě v souvislosti s tímto vysíláním stojí za to připojit.

Basista režisérem

Vyškolen v operním zpěvu a dirigování, působil čtrnáct let na českých operních scénách a v roce 1931 nastoupil do Radiojournalu jako režisér vysílání pro školy a pro děti. S jeho průpravou a hudební orientací se přitom počítalo: od roku 1930 vedl Jan Kühn pěvecký sbor, původně působící jen ve vysílání a orientovaný zejména na oratorní a kantátovou tvorbu. Od roku 1935 vystupoval sbor také veřejně jak Český pěvecký sbor. Kühn s ním připravil bohatý kmenový repertoár a vedl ho ke špičkové světové úrovni, v níž stál jako rovnocenný partner na domácích i zahraničních koncertech po boku České filharmonie. (Nástupcem tohoto tělesa je dnešní Pražský filharmonický sbor.) Už jako režisér školského rozhlasu založil Kühn další těleso – Dětský pěvecký sbor (Kühnův dětský sbor) v sezoně – nebo ve školním roce, chcete-li – 1931/32. Také ten se stal stálým účastníkem vysílání. Vzpomínám si, že jsme se na zkoušky sboru scházeli ve zkušebnách Českého pěveckého sboru v Hasičském domě (v Římské ulici, kde je dnes – dole – Divadlo U Hasičů; zkušebny byly v 1. patře) a sbormistr Kühn naši ubreptanou nekázeň zvládal svým hutným a zvučným hlasem. Dnes je uznáván za průkopníka moderního pojetí dětského sborového zpěvu. Zdá se, že až ve čtyřicátých letech skončil Kühn se svým režisérským úvazkem a vyměnil jej za sbormistrovský.

Učitel režisérem

Své učitelské působení přenesl ze severočeských škol roku 1930 do Prahy na pokusnou školu v Nuslích a s členy svého dětského recitačního souboru vystoupil 15. května 1931 před mikrofonem ve stylizované (napsané a ve studiu provedené) reportáži „Podblanické děti návštěvou v Praze“. V tom roce už začal Miloslav Disman spolupracovat s přednáškovým oddělením zejména v přednáškách z pedagogiky a ovšem v přípravě a režii rozhlasových pořadů pro školní mládež. Řídil přitom a ve vysílání využíval svůj kolektiv, který si později získal popularitu jako DRDS – Dismanův rozhlasový dětský soubor. Zaměstnancem Radiojournalu se stal 5. září 1935 jako referent školského rozhlasu a příležitostný reportér, o tři roky později pak režisér školského rozhlasu. O jeho činnosti reportérské i redakčním působení v Okénkách roku 1938 už víme. Vychovával členy souboru k aktivitě, kultuře řečového projevu, rozvíjení zájmů, spolupráci. Pokud sahal jeho vliv, neuváděl ve vysílaných pořadech jména dětských herců – z výchovného principu – a vzdor této anonymitě se řada odchovanců souboru významně uplatnila v literatuře a žurnalistice, v divadle i v rozhlase.

Nový úkol

Školský rozhlas, i když mohl technicky, provozně a zčásti v žánrech vysílání vycházet ze zkušeností „dospělého“ vysílání, přece jen začínal takříkajíc na zelené louce. Jediná použitelná zkušenost byla anglická – ale ta se týkala jen pořadů pro děti od devíti let, zatímco náš rozhlas začínal jako prvý vysílat i pro nižší věkovou skupinu od šesti let. Od počátku měl naštěstí dost autorů pro pořady z přírody i z historie, z literatury i zeměpisu (včetně cestovatelských zkušeností), z hudby i dětských her. Rozhlas „chtěl být uznán a přijat a přesvědčit, že přináší škole určitý zisk,“ říká A. J. Patzaková. „Je možno říci, že v žádné oblasti nebylo přijímáno záměrně kulturní úsilí rozhlasu s takovým porozuměním a pochopením.“

K programovému i ekonomickému úspěchu přispělo, že se podařil plán na amplifikaci škol. Společnost Radioslavia tím získala možnost dodávek aparátů do škol na státní objednávku. Nepochybně ovšem podstatnou roli hrálo vyčlenění specifického týmu pro tento úkol uvnitř rozhlasu a jeho zájem tvořit, zkoušet, opravovat a rozvíjet. Jindřich Heller s oporou ministerstva školství byl v novém úseku výraznou osobností a školský rozhlas téměř třicet let v dopoledních relacích soustavně pomáhal škole v jejím úkolu. Rozvíjel k tomu v mimoškolních časech postupně i řadu dalších pořadů pro děti a mládež a odvedl kus práce i v kultivaci mimoškolních zájmů.

Výsledky třicátých let

Vysílání do tohoto desetiletí, či spíše osmiletí (protože jeho hranice je zřejmě už v roce 1938) vstoupilo jako zorganizovaná každodenní plocha, v níž se převážně zprostředkují – reprodukují – výsledky zvnějšku, z mimorozhlasové sféry. Všechny odbory Radiojournalu, nejmladší úsek vysílání pro děti a mládež nevyjímaje, v těchto letech převedly vysílání naopak do převážně produktivní, „původně-rozhlasové“ tvorby. Využily zlepšených technických možností a záměrně si vytvářely nové pracovní postupy a hledaly nová řešení. Nejednou právě touto cestou obešly konzervativní praxi i politickou cenzuru.
I v podmínkách zdaleka ne ideálních vykročil rozhlas směrem, který mu Václav Gutwirth vytyčil v roce 1934: „Rozhlas musí jíti novými cestami ve všech svých relacích. Může se učit od institucí jiných, může s nimi od případu k případu spolupracovat, ale musí vycházet ze zcela samostatných podmínek své práce a působení. Aby se vytvořila instituce, která by zcela rozvinula své samostatné tvořivé síly podle toho, jakou rozhlas vytvořil techniku, a podle toho, jak má rozhlas pracovat k užitku těch statisíců lidí, kteří mají doma radiový přístroj.“

Iniciativa rozhlasových pracovníků využila maxima z toho, co jim dobová situace dovolila.

(Články vycházejí se svolením Českého rozhlasu a s pomocí J. Kamberského)

Historie rozhlasu