Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou IX. – Není špatné chodit s kouzelníkem do školy!

Přidal: Přemek |

Květen 4, 2012

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 45/2011)

Dnes bude náš seriál trošičku pohádkový. Ostatně proč ne, kdo by si rád neposlechl nějakou pohádku, byť už není v „pohádkových“ letech… Tentokrát nebudeme doporučovat žádnou z klasických pohádek, milovníci princezen, draků či chrabrých selských synků s mizivou inteligencí si tedy na své nepřijdou. Zato by měli zbystřit všichni, jejichž oblíbené pohádky se odehrávají v současných městech, všelicí Honzové a čarodějové v nich cestují v autobusech a letadlech a vůbec jsou tak nějak časově bližší.

Pohádka Aloise Mikulky Kouzelná dvířka (1995) patří mezi tyto moderní pohádky. Nezobrazuje však skutečnou současnost, ale její silně nadsazený a groteskně deformovaný obraz. Stejně zachází i s žánrem pohádky: zatímco Josef Lada pohádkový rámec v podstatě zachovával, jen měnil znaménka a pohlaví (Popelák), Mikulka přistupuje k pohádkám anarchisticky, v pohádkovém vyprávění jsou tak kladeny nášlapné miny fórů, vtípků a žertíků, které si pak s radostí vychutnávají skvěle vybraní herci. Kouzelná dvířka pracují s pohádkovou látkou hravě podobně jako děti v dramatickém kroužku, vymýšlí a domýšlí si nové a nové situace, skáče z tématu na téma a pracuje s komickými jmény a přezdívkami („Rumpálova bábina, bývalá domovnice na parníku Yamaha“, „Oldar z Pižlivižli, zvaný Emil“) a splétáním skutečných a smyšlených jmen („Teodor Rumpál, zvaný Termofór“).

Oč v pohádce jde? V kouzelnické škole, kterou vede veliký kouzelník v podání Borise Rösnera, se vyučuje hravou formou, a tak si studenti zkoušejí nejrůznější kouzla v jimi vymýšleném příběhu o chlapci Míšovi (Tomáš Staněk), který získá kouzelnou lahvičku s džinem Oldarem z Pižlivižli (Oldřich Kaiser). Přání má samozřejmě dětská a hravá, ať už jde o kornout zmrzliny nebo jiné drobnosti. Neposlechne však dobrou radu a lahvičkou se vychloubá – a zrovna velkému lotrovi Teodoru Rumpálovi (Jiří Lábus). Ten se kouzelného předmětu zmocní a obrátí svět vzhůru nohama. Teprve druhý zásah mocného kouzelníka Išimota (kterého chlapec Míša omylem nazývá Myší oko) uvede vše na pravou míru.

Alois Mikulka je samozřejmě především malíř, a tak jeho pohádkám v rozhlase chybí obrázky, které k nim maluje (a věřte, že například taková obrázková knížka „O Pidižlovi Velikém“ je zážitek na celý život) – ty naštěstí nahrazuje bezedná hravost dramatizátorky Jitky Škápíkové a režiséra Karla Weinlicha. Oba dávají velký prostor charakterizačním schopnostem vynikajících představitelů, kteří si velmi dobře uvědomují, v jak dobrém textu hrají (Oldřich Kaiser či Viola Zinková, ale především Boris Rösner a Jiří Lábus, jehož zloun Termofór je přesně vybalancován na úzké hranici mezi představováním figury a komentářem k ní). Stejně hravý je i hudební doprovod Jiřího Pazoura i Weinlichova režijní práce. Ten například dokonale zparodoval legendární zvukovou koláž z Horčičkovy – Čapkovy Války s Mloky ve scéně radiožurnálího zpravodajství, v níž smrtelně vážný Jakub Železný informuje o tom, že vojáci, okupující Termofórův palác, byli proměněni na dírky ve vzduchu.

Až se tato pohádka zase objeví v rozhlasovém vysílání, nepromarněte tu možnost vstoupit znovu do nadsázkou provoněné pohádky.