Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXV. – Hamletovo groteskní zrcadlo

Přidal: Přemek |

Červen 20, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

(rozšířená verze článku pro Týdeník Rozhlas 26/2012)

Variace na hamletovské téma nejsou v dějinách literatury a dramatu tak velkou raritou; jen u nás se v minulém století na příběh dánského prince „vrhli“ Emil František Burian (Hamlet III. aneb Trůny dobré na dřevo), Vladimír Fux a kolektiv Satirického divadla Večerní Brno (Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor) a v rozhlase Miloš Rejnuš (UrHamlet), jehož text dovedl později k dokonalosti Václav Renč pod názvem Královské vraždění.

Starý skandinávský příběh, který kdysi zapsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (tehdy to ovšem bylo ještě o Amletovi), neupravil pouze Shakespeare či Jules Laforgue. Skutečně drsnou variaci 20. století pořídil také polský dramatik Janusz Glowacki. Narodil se v roce 1938, píše divadelní hry, eseje, filmové scénáře, přednáší na Kolumbijské univerzitě a na kontě má také 10 rozhlasových her. U nás dosud příliš známý není, v brněnském nakladatelství Host mu vyšla kniha Good night, Džerzy.

Jeho variace na Hamletův příběh se jmenuje Fortinbras se opil a zobrazuje příběh dánského kralevice v poněkud groteskně pokřiveném zrcadle. Sám autor o proměnlivosti svého textu napsal: „Ony úděsné příběhy, které známe z Hamleta, ale líčeny jsou z norského úhlu pohledu, jsem začal psát ve Varšavě v roce 1981. Tedy před vyhlášením válečného stavu a mé následné emigrace. Hru jsem dokončil v Manhattanu v roce 1983. Vymyslel jsem to tak, že Norsko je totalitní supervelmoc, tedy Sovětský svaz, a Dánsko malá země, jakési Polsko. (…) Jedním slovem – bylo to strašlivě politické. Když jsem hru psal, mrtvolu měl představovat Brežněv. Například o několik let později, když zinscenovali Fortinbrase v obleženém Sarajevě, náhle se ze hry stala protisrbská záležitost s mrtvolou Miloševiče na trůně. Diváci v Los Angeles se radovali, že v mrtvole krále poznali Ronalda Reagana a Dánsko se pro ně proměnilo v Nikaraguu.“ Jeho text byl u nás poprvé zveřejněn v polovině devadesátých let v internetovém časopise Yorick v překladu Romana Sikory.

Děj hry se odehrává tentokrát na půde království norského a tragikomických „anti-Hamletem“ se tu stává Fortinbras, který se coby norský panovník objevuje ve Shakespearově příběhu až v závěru. Zde na sebe strhává veškerou pozornost – a dělá to nápaditě; podobně jako se Hamlet na královském dvoře plném intrik rozhodne hrát blázna, rozhodne se Fortinbras uprostřed nelítostných vládnoucích vrahů, kteří již dávno odpravili jeho otce a jeho páchnoucí mrtvolu vystavují na odiv v zájmu zdání zákonnosti, zachránit svůj holý život – předstíráním opilství. Jak sám moudře usoudí, opilci nikdo neublíží, protože to přeci „není hezké“, zapomene však na zásadní problém: opilství se dlouho předstírat nedá, a tak se stane prvotřídním alkoholikem, který není schopen říci souvislou větu. Začátek hry jej zastihuje v okamžiku, kdy si tento problém uvědomí a přestane pít. Tím ovšem na sebe přiláká pozornost dvou krvavých vládců norského království (Sternborg a Osmioký ve vynikajícím podání Miroslava Moravce a Miroslava Středy), pro něž střízlivý Fortinbras znamená nebezpečí. K tomu stačí přidat strachy roztřeseného Polonia, který si jezdí do Norska pro rozumy (Ladislav Frej), nihilistického ducha Fortinbrasova otce (Petr Haničinec), krásnou Sternborgovu neteř Dagny (Jitka Ježková), prince Hamleta (Viktor Preiss), věčně glosující stráže (Miroslav Vladyka a Stanislav Fišer) – a pořádnou dávku černého humoru.

Režisér Dimitrij Dudík, který ji realizoval v roce 1998, na Glowackého hru vzpomínal takto: „Setkal jsem se s ní už při psaní diplomky na DAMU. Nechal jsem si hru přeložit od vynikající polonistky Vlasty Dvořáčkové. Byl jsem zkrátka nadšen. Po pár letech jsem ji nabídl k realizaci v rozhlasu. Udělal jsem si vlastní úpravu a prosadil scénář do výroby. Byla to tuším teprve má druhá rozhlasová režie. A tam jsem se poprvé při větší práci setkal s Borisem Rösnerem. Jsem přesvědčen, že úspěch inscenace (pokud tedy měla úspěch) je do značné míry jeho zásluhou. Text ho zaujal natolik, že torza z něj zkoušel na DAMU se svými studenty. Humor oné hry je velice černý, dalo by se říci až šibeniční. Měl jsem obavy, jak se herci k tak vyhraněné poetice postaví. Ale všechny zúčastněné to bavilo natolik, až je to, myslím, na výsledku slyšet…“ Nelze než souhlasit. Jsou to skutečné herecké orgie, které tu Boris Rösner předvádí v mnoha tragikomických variacích opilého buranského prince, který s opicí za krkem tančí mezi vejci. Když se mu konečně podaří oba krvavé vrahy zabít a převzít moc, vystupují za jeho zády při projevu duchové Sternborga a Osmiokého, roztleskávající přítomný lid.

Arthur Miller měl tedy pravdu, když o hře napsal: „Fortinbras je rozpustile veselá hra. Soudím, že pojednává o definitivním konci politiky jako mravní veličiny. Všechno co z ní zůstává, je situace, kterou můžete přirovnat k lodi pro osm lidí a na kterou se jich ale cpe dvanáct. A přece Glowackiho dílo v sobě obsahuje jakýsi druh naděje, tajně kdesi ukryté. Možná jen proto, že vás nutí smát se – když se vám neotevřou rány a nevykrvácíte.“