Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXVIII. – Kelley – pacholek, co má ještě duši

Přidal: Přemek |

Srpen 2, 2012

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2012)

„Zlato nedělám, podle mého názoru to ani nejde.“ Tento – samozřejmě fiktivní – výrok pověstného anglického alchymisty a světoběžníka Edwarda Kelleyho, působícího na dvoře císaře Rudolfa II., rozpoutá v rozhlasové hře Kelley aneb První sčítání holubů v Čechách skutečný chaos. Že zlato vyrobit nelze, je samozřejmě pravda, nicméně v okolí císaře Rudolfa II. zafunguje Kelleyho výrok přesně opačně; paradoxně spustí absurdní rej dohadů, podezírání, fízlování a intrik různých zájmových skupin a institucí, světských i církevních, domácích i zahraničních. Každý se totiž domnívá, že Rudolfův dvorní alchymista je již jen kousíček od výrobní formule… Následek na sebe nenechá dlouho čekat: šlechticové i prostí boháči krachují po tuctech a z nastalé situace „žije dnes už celé hospodářské odvětví: ti, co začali hledat lato a zkrachovali, jejich věřitelé a věřitelé jejich věřitelů, císařský dvůr, Místodržitelský úřad, církev, němečtí bankéři, jejich špehové, písaři, kurýři, kočí těch kurýrů a bůhvíkdo ještě“. A uprostřed toho všeho si s gaminským rozkošnictvím užívá a vynalézá nevědomý Edward Kelley v podání Jiřího Lábuse.

Autor tohoto zcela fiktivního komediálního příběhu byl brněnský rodák Pavel Šoltész (1927-1993), známý spíše coby autor detektivních příběhů (Případ dětinského dědice, Případ sváteční sukně, Scénář píše smrt, Ukolébavka pro sovu, Zavírací den). Kelleyho zobrazil jako renesančního, racionalistického a přirozeně cítícího člověka. Rudolfínský pražský dvůr, viděný jeho očima, je rejdištěm tajných služeb, agentů, vrahů, jež spojuje především nekonečný cynismus. Kelleyho výzkum jednotlivé tábory v podstatě nezajímá, jsou zaujati především sami sebou a jeden druhým: důležité není něco zjistit, ale zajistit, aby druzí nemohli nic zjistit. Není divu,že rudolfínská Praha se jen hemží stále přibývajícími mrtvolami, že Kelleyho sluha Beppo ve výborném podání Jiřího Zahajského netouží po ničem jiném, než odjet z Prahy: „Kelley, roztočil jsi obrovský stroj a nemůžeš ho zastavit. Poběží stále rychleji a ty už jsi v něm jenom kolečko. Prosím tě, honem se někam zakutálej!“

Přestože Šoltész poskytuje tak bezvýchodný pohled, samotná hra je napsána s nadhledem a nekonečnou zásobou humoru (byť velmi často černého). V hemžení postav vynikají především zvědové všeho druhu: farář Titus (Vlastimil Brodský), Markvart z Hadic (Jaroslav Kepka) nebo tajná spolupracovnice bankovního domu Anna (Hana Maciuchová).

Hra získala v roce autorovy smrti ve výběrové anonymní soutěži Českého rozhlasu 2. cenu. Režijně ji v roce 1994 zpracoval Josef Henke. Ačkoliv je znám především svými závažnými inscenacemi (Kafkova Proměna, Beckettova Knappova poslední nahrávka nebo Žhavý popel), dokázal skvěle podtrhnout veškerý humor v textu obsažený – a sám přidal další. Rozkošným žertem je například hromadná porada členů tajných služeb, v níž předsedu i množství jednotlivých agentů hraje všechny sám režisér Josef Henke, jenž potom z jednotlivě namluvených partů vytvořil výborně fungující koláž.

Když v závěru hry zjistí, že ani jeden z nich nemá šanci vyhrát nad ostatními a že Kelleyho smrt by nikomu neprospěla, odjíždí slavný alchymista se svou novou láskou (Annina služka Klára v podání Ivety Duškové) za hranice království. Zůstávají jen špehové, kteří se bez slídilství již nemohou obejít a potřebují novou oběť. Za odjíždějící drožkou hledí jen farář Titus alias Tito Travellini a říká:

„A přece jen mu musím závidět,

ačkoli závist kněži sotva sluší.

Nám dohromady patří všechen svět…

Ale ten pacholek má ještě duši.“

A tak končí příběh, který – jak říká jeho dobová anotace – „se zdaleka nevztahuje jen k historii, ale k době a metodám, jež současný svět až příliš důvěrně zná.“