Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou VIII. – Kdo mi těch sto roků vrátí?

Přidal: Přemek |

Září 23, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2011)

Na Silvestra roku 1997 vysílala stanice Vltava záznam představení Divadla Radost Cvokstory aneb Let stoletím s Radostí. Toto divadlo působí v Brně už od roku 1949, kdy jej založil pedagog a loutkář Vladimír Matoušek a jeho scénou prošli významní režiséři, jakými byli Josef Kaláb, Jiří Jaroš, Pavel Vašíček či Zoja Mikotová. V roce 1993 převzal vedení divadla režisér a dramatik Vlastimil Peška, který jej vede dodnes a dává mu výraznou výtvarnou, hudební i dramatickou tvář.

Mezi úspěšné divadelní kusy s mnoha vtipně řešenými loutkami a jazzovými hudebními čísly se počítá i inscenace Cvokstory. Šťastným tahem byla i rozhlasová verze, kterou připravil Bohumil Forman. Byť toto představení mělo výraznou a zábavnou vizuální stránku, rozhlasové převedení kusu nijak neuškodilo, možná naopak – bylo více klidu soustředit se na slovní špílce, gagy a historické odkazy. A že jich bylo!

Hra popisuje skutečně „let stoletím“ v rodině Storokých, které vévodí staromilský a sarkastický Dědeček, mírně neurotický Tatínek, synové Adolf a Josef, kteří evidentně mají egomanické sklony, dcera Emča, vzývající EMAncipaci – a malinké dítě, narozené zrovna s úderem nového století. Sestavu pak doplňují strejda Guinness a tetka Válková (v padesátých letech trochu studená) a milý, stále něco vynalézající soused. To vše v podání „radostných“ herců Evy Jurůjové, Kateřiny Mendlové, Kateřiny Rakovčíkové, Eriky Kachlířové, Tomáše Slezáka, Bohumila Klacla, Adama Bartoně, Tomáše Kočka, ale i hosta z Městského divadla Karla Mišurce.

Text Vlastimila Pešky a Jaroslava Wykrenta je vysloveně nabitý humorem, občas není možno stíhat všechny souvislosti (autoři počítají především s poučeným divákem), představení je navíc hráno souborem Loutkového divadla Radost Brno, který – podobně jako herci z Divadla na provázku – nasadí hned od začátku břeskné tempo, ze kterého nesleví ani na minutu. Dialogy střídají perfektně odvedené songy (mezi „zneužitými“ hudebními skladateli jsou k nalezení Scott Joplin, W. C. Handy, Irving Berlin nebo John Lennon), orchestr „Radostný Band“ je opět sestaven z herců, vtip se míhá vedle vtipu… Jako například zde:

Ferdinand (d´Este) /k hodinám/: Kdo dělal tuto fynykajicí hodynářskou praci?
Dědeček: Toho nebudete znát… Nějakej Gavrilo…

Světové války i lokální konflikty se tu předvádějí jako rodinná snídaně či oběd (obzvlášť synové Adolf a Josef jsou co se týče braní si soust – Sudety, Sovětský svaz – z talířů nepřekonatelní), zpívá se tu oslavná píseň na tabletku Enovid či na zvukový film, to vše v takovém tempu a nasazení, že nemůžete odolat – ani v okamžicích, kde Radost útočí spíše na první signální soustavu.

Nebyl to tehdy od vltavské dramaturgie špatný tah, nasadit Cvokstory do silvestrovského odpoledního programu. Ostatně – jak by nebylo představení optimisticky nakažlivé, když se loučilo se starým stoletím již v roce 1997 a neznalo ještě konflikty století nastupujícího a očekávaného…