Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXXVIII. – Padesát dva smrtí v třeskutém mrazu

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 52/2012)

Je mráz. Takový mráz, že kmeny stromů pukají a psa by ven nevyhnal. Přesto několik lidí v té třeskuté mrazivé noci venku je – i když by jistě byli raději kdekoliv jinde…

Výchozí situace rozhlasové hry Stanislawa Grochowiaka (1934-1976) Partita pro dřevěný nástroj je jasná: starý Weych (Čestmír Řanda), nejschopnější dřevařský dělník v malém městě, je pověřen svým nadřízeným Laťákem (Rudolf Deyl ml.), aby vedl práce při stavbě gigantického rázu; do příštího rána je potřeba postavit obří konstrukci s padesáti šibenicemi. Jsme v Polsku za druhé světové války a Němci se chystají pověsit padesát bolševiků. Weychovi je taková práce odporná a snad ještě odpornější je mu Laťák, který mu onu práci dává (Deyl jej charakterizuje groteskními tahy hlasu jako mrňavého, pragmatického skřeta, z jehož hlasu je cítit potměšilost i sebejistota). Weych ale práci přijmout musí: jeho malá dcerka má tuberkulózu a potřebuje pořádně jíst, aby přežila nemoc i zlou zimu…

Nahlédneme-li do světové historie 20. století, měli bychom asi problém uvěřit, že by Polákům bylo nějak příliš líto komunistů; Sověti si s Němci v roce 1939 Polsko rozparcelovali a v roce 1940 jim v Katyni vyvraždili přibližně 22 000 mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence. Přesto nelze Grochowiakovu hru smést automaticky jako lhavou propagandu Grochowiak patřil k čelným představitlům tzv. „pokolení Současnosti“; to se ve své poetice zajímalo o ošklivost, brutálnost a projevovalo se zvýšenou expresivitou. Partita tomu plně odpovídá: je přízračná, krutá a bezvýchodná, její postavy jsou do krajiny zuřící mrazem postaveny s jakousi groteskností.. Jejich repliky nevěští nic dobrého, jejich osud je zpečetěn.

Režisér Josef Melč Grochowiakovu poetiku ctí a přizpůsobuje jí všechny výrazové prostředky. Rozhlasová inscenace z roku 1963 (Melč do rozhlasu nastoupil v roce 1962) začíná bez varování zuřivým vichrem, kterým později prolne expresívní hudební motiv, opisující zvuk vichru. Podobně se postupuje po celou inscenaci. V expresívních zkratkách pracují i herci: vedle unaveného Weycha – Řandy a potměšilého Laťáka – Deyla je to ještě tesařský učeň Subík, charakterizovaný Jaroslavem Kepkou jako naivní, snivý mladík, spíše ještě dítě, s občasnými záblesky náboženské nesnášenlivosti, zahalené v pokoře a oddanosti k zemřelé matce – nebo surový, věčně ožralý povozník ve vynikajícím podání Zdeňka Štěpánka.

Weychova oběť však – jak ukáže závěr hry – neměla žádný smysl. Nemocná dcerka zemřela a on připravil popraviště pro padesát nevinných, za peníze, které již nepotřeboval. Strašnému divadlu neunikne nikdo, necitelně strohý esesák nažene na ranní kruté divadlo celou vesnici. Weych nevidí jiné východisko, než svůj život přidat k těm padesáti. S výkřikem „Soudruzi!“ běží k popravišti. Zazní salva…

Text této hry vyšel ve slovenském překladu v roce 1966 v souboru nazvaném Rozhlasové hry. Ke Grochowiakově Partitě pro dřevěný nástroj se v devadesátých letech vrátili i sami Poláci; v roce 1996 ji upravil a nastudoval Andrzej Zakrzewski. Roli Weycha hrál Franciszek Pieczka, známý českému divákovi z filmu Díky za každé nové ráno.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)