Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXXIX. – Komsomolské čisté srdce a sovětská realita

Přidal: Přemek |

Leden 16, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(napsáno pro Týdeník Rozhlas 2/2013)

V říjnu 1964 vznikla v pražském rozhlasovém studiu v režii Věry Kovaříčkové rozhlasová hra Nina Kostěrinová. Zdramatizoval ji Karel Nešvera podle deníků sovětské komsomolky téhož jména a premiéru měla 22. listopadu. Samotné deníky zachycují přerod mladé naivní dívky v rozhodnou ženu a zároveň zobrazují i ztrátu jejích ideálů. Deník si Kostěrinová začala psát v roce 1936, kdy v sovětském Rusku propukla vlna politických procesů a poprav. Zpočátku činnost strany schvaluje a na schůzích komsomolu bez zaváhání zvedá ruku pro nejrůznější nenávistné rezoluce. První zaváhání cítí v okamžicích, kdy vylučuje ze školy spolužáka pro drobný konflikt s předsedou třídy, když však komunisté zatknou jejího strýce a tetu, raději pochybuje o jejich poctivosti, než o straně. Poté je však zatčen také její otec, starý a poctivý komunista, kterého miluje a věří mu…

Podivuhodně otevřené i lyrické deníky vyšly tiskem až roku 1962 a v českém překladu Jiřiny Fronkové o dva roky později. Svědectví o době Stalinova kultu a vražedného šílení okamžitě zaujalo Karla Nešveru i dramaturga Jaroslava Poura, a tak ještě téhož roku vznikla rozhlasová dramatizace. Vznikl dramatický přepis, v němž (jak píše ve své recenzi pro Večerní Prahu Zdeněk Bidlo) „vypravěči dávného příběhu (…) uvažují nad stránkami deníku v našich dnech. A jejich závěry jsou i svědectvím naší touhy nedopustit návrat toho, co z poctivých lidí dělalo nepřátele lidu“. O Nině, která zahynula při partyzánské akci v listopadu 1941, podávají svědectví její otec (Jiří Němeček), její učitelka Taťána Alexandrovna (Dana Medřická) a kamarádka Lena Geršmanová (Karolina Slunéčková). Samotnou Ninu hrála tehdy vycházející hvězda rozhlasového herectví, Růžena Merunková. Její spolužáky a přátele ztvárnila nastupující herecká generace: Josef Abrhám (Alík Zekašev), Jiří Krampol (Ríša Grinblat) nebo Vladimír Brabec (Sergej); předsedu třídy Váňu Prachova hrál Petr Haničinec.

Hra je to skutečně nemilosrdná a ukazuje nesmyslné a absurdní násilí Stalinova režimu; opět citujme Zdeňka Bidla: „Nina Kostěrinová vyvolala nutné otřesné pocity desiluze o někdejší skutečnosti zafixovávané v nás povrchními závěry nad nutnostmi létání třísek v káceném lese.“ Přesně to vyjadřuje postava Alíka, když v textu hry říká: „My už nic neděláme jen tak, že je to zapotřebí anebo že to někomu přinese užitek. My už nejsme lidi! Zato děláme spoustu zbytečných pitomostí, abychom si za ně mohli připsat body, který jsou dobrý leda k tomu, aby ses s nimi vytahoval někde vejš.“ Nina nechápe, proč by za (jakkoli smyšlené) chyby svých rodičů měli trpět jejich potomci, snaží se držet stranickou linii („připadalo nám snadné rozpoznat pravdu“), ale dlouhodobě to již není možné. Nechápe svou „kontrarevoluční“ matku (Slávka Budínová), která se (z dnešního poučeného pohledu) právem bojí o svého muže a která nemá o panujícím režimu žádné iluze (byť ve hře se zobrazuje spíše její měšťácký pragmatismus, když vytýká svému muži, že nedokázal své revoluční zásluhy přetavit v teplé místečko na ministerstvu). Nina je zděšena, když učitel (Bohumil Švarc), který má studenty poučit o sovětské ústavě, se pokouší Ninu svést. S nelibostí sleduje aktivitu předsedy komsomolu Váni Prachova, který kariéristicky bez zaváhání schvaluje vyloučení svých bývalých kamarádů, když to strana nařídí… A když je zatčen a odsouzen i její otec, chce očistit jeho jméno svou účastí v partyzánském boji. V tom je její smrt ještě tragičtější.

Naši zprávu o dávno zapomenuté a nevysílané rozhlasové inscenaci by mohl uzavřít úryvek z recenze Václava Cibuly, která vyšla v listopadu v Lidové demokracii: „Byl to úkol obtížný, vyžadující značnou rozhlasovou zkušenost. Nešverovi se však podařilo ještě něco víc. Jeho hra není precizním dokumentem a dramatickým svědectvím času; v každé větě svých hrdinů

jako by se obracel na člověka dnešního dne a žádal o jeho odpověď, o jeho řešení, o jeho ano a jeho ne. V bezprostřednosti a citlivosti těchto konfrontací je největší síla Nešverovy hry…“