Mirko Očadlík o počátcích rozhlasu (1958)

Přidal: Přemek |

Září 2, 2005

Vypráví bývalý programový ředitel Radiojournalu Mirko Očadlík.
Natočeno 1958.

„Kdybyste si představili, jak se před těmi třiceti lety rozhlas dělal, museli byste vidět, že svět byl docela jiný než je dnes. Museli byste si uvědomit, že sice jezdily tramvaje, ale těch letadel bylo poněkud méně, i těch aut bylo poněkud méně, i rychlost byla poněkud jiná a družice ještě kolem zeměkoule nelítaly. Bylo takové klidnější období, ač podle našeho tehdejšího názoru bylo značně vzrušené. A rozhlas, ten, do kterého já jsem vstoupil, byl v budově Orbisu na Vinohradech, tam měl jedno patro a tam bylo všechno – od pokladny až po studia, tedy včetně třeba hudebního archivu a knihovny.

Dohromady nás tam sedělo osmnáct pracovníků a dělali jsme celodenní program. Tehdy neexistovaly magnetofony, tehdy nebyly žádné nahrávací stroje. Každý program musel být živý a všechno muselo klapnout, protože když stálo v rozhlasovém časopise, že dejme tomu v šestnáct hodin patnáct minut něco začne, muselo to začít, i kdyby hrom třískal. Přesnost je výsadou králů, se říkávalo kdysi. Přesnost je povinností rozhlasu, jsme říkávali my. A skutečně byli jsme přesní přes všechny tyto složité komplikace a nedostatky, které jsme měli, protože nám nestačil ten byt. Byl to vlastně byt v Orbise. Získali jsme Národní dům na Vinohradech. Tam jsme už mohli utvořit velký orchestr. A jaká to byla sláva, když poprvé orchestr hrál ve skutečné orchestrální soustavě, ke které dorostl z původního kvinteta.

A potom, začátkem třicátých let, se stavěla budova na dnešní Stalinově třídě (současná Vinohradská ulice – poznámka redakce). Museli jsme ji dobývat, poněvadž většinu té budovy měly obsazeny pošty, zdravotnictví, pak zde byla i národní banka, tak že pro rozhlas zde bylo původně jenom jedno patro. Když jsme ji začali dobývat a začali jsme růst, všichni žasli, co se to z toho rozhlasu vlastně děje. Bylo to opravdu krásné a radostné, úžasná spolupráce lidí, všichni jsme se znali, každý věděl, co kdo dělá, každý napomohl druhému, každý pošepkl, stiskl, podal ruku, co bylo potřeba. To, prosím, i generální ředitel případně běžel a podal nějakou maličkost, která účinkujícímu u mikrofonu právě chyběla.“