Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLII. – Když nadešel den hromu

Přidal: Přemek |

Březen 11, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 8/2013)

Byl krásný srpnový den. Hirošima, město na západě ostrova Honšú, si chtěla připomenout dvousté výročí katastrofálních záplav, které zničily skoro celé město. Nikdo netušil, že přijde katastrofa, která svou pověstí překoná dávnou tragédii. To když se nad městem objevily tři bombardéry B-29…

6. srpna 1945 byla na Hirošimu svržena atomová bomba zvaná Little Boy. Cílem bylo zdecimovat vojenské objekty a také morálku Japonců, kteří byli ochotni bojovat s Američany do posledního. Z vojenského hlediska tedy hirošimská bomba splnila svůj účel; Japonsko se vzdalo a Spojené státy ušetřily tisíce životů svých vojáků. Z lidského hlediska však smrt více než stovky tisíc lidí zůstává více než diskutabilní.

Tato historická událost je samozřejmě zpracována mnohými historiky, existuje však i osobní svědectví lékaře a ředitele hirošimské nemocnice Mičihiko Hačiji (1903-1980). Jeho soukromé deníky popisují otřesné zážitky z doby od 6. srpna do 30. září 1945. Původně nebyly určeny ke zveřejnění, jejich vydání však způsobilo skutečnou senzaci.

Deník z Hirošimy vyšel česky již v roce 1956 a podle vydavatele „líčí šílený strach a hromadnou zkázu tisíců bezbranných obyvatel, tápání lékařů bez zkušeností s průběhem následné choroby, čekání na smrt těch, u nichž se projevily petechie“. Deník, neurčený původně k tisku, se tak „stává drastickým protestem proti těm, kteří použili a chtěli by znovu použít atomové energie pro válku“.

Svržení atomové bomby se stalo velmi důležitým a nosným tématem i pro tvůrce Československého rozhlasu. Jaroslav Putík například napsal rozhlasovou hru Případ Oppenheimer, v níž se zabývá svědomím profesora, který se podílel na vynálezu atomové bomby. (O hře jsme psali v Týdeníku Rozhlas 46/2012.)

Nové české vydání Deníku z Hirošimy z roku 1978 se stalo hned dvojí rozhlasovou inspirací. V roce 1979 vzniklo stejnojmenné literární pásmo, které připravil František Velíšek a režíroval Petr Adler. Josef Chvalina a Olga Čuříková v něm četli výňatky z Hačijovy knihy. Premiéru v cyklu Schůzky s literaturou mělo 7. 8. 1979.

Podle stejné knihy dopsal v lednu 1979 rozhlasovou hru faktu „Den hromu“ Vladimír Remeš. Natočena byla v roce 1980 a premiérována byla 18. října. Vypravěčem zůstává doktor Hačijo a posluchači zprostředkovává neuvěřitelné zážitky, které se kolem něj udály během dvou měsíců. Provází nás hromadami mrtvých a znetvořených těl, které se nashromáždily v jeho nemocnici. Popisuje strnulé zoufalství ostatních, chytajících se stébel naděje. Jednotliví pacienti s ním hovoří a ptají se ho: „Doktore, co myslíte. Jak vypadá člověk, když se za živa upeče? Já myslím, že se scvrkne. No vážně, po tom výbuchu vypadali někteří dospělí jako malí kluci…“ – „Viděli jste je? Celé stovky. A neměli obličeje. Oči, noš, uši, rty, to všechno se na nich rozpustilo, jako kdyby byli z vosku. Nebylo poznat, kdo se na vás dívá zepředu a koho vidíte zezadu.“ To, co doktor Hačijo vidí v troskách ulic a nádraží, to vše jsou absurdní, až surrealistické situace – kdyby nebyly tak tragické: „Malé děti, úplně nahé, žebrají o jídlo. Obtěžují každého, kdo něco jí. (…) Jedna žena mne doslova ohromila. Měla na sobě svatební kimono a na zádech nesla pytel brambor. Už jsem se nemohl déle dívat na ten obraz utrpení. (…) Jedni se plouží zdeptáni utrpením a druzí jako by ožili. Lidé odporných tváří a sprosté mluvy si vedou nejlíp.“

Hra, kterou inscenoval režisér Jiří Horčička, získala skutečně výjimečné obsazení. Doktora Mičihika Hačiju hraje Vladimír Brabec, jeho ženu Růžena Merunková, doktora Kacubeho Eduard Cupák. Hlavní tíha vyprávění samozřejmě leží na Vladimíru Brabcovi. Je sugestivní, posluchače dokáže vtáhnout do přízračného vyprávění o katastrofě, vsugeruje vám pocit, že to, o čem vypráví, je jakýmsi zvráceným způsobem součástí jeho lékařského údělu. Pokud však nahrávku Dne hromu srovnáme s jeho ostatními nahrávkami, neubráníme se pocitu, že Remešova rozhlasová hra byla spíše povinnou úlitbou.

Srovnáním rozhlasové nahrávky a původního scénáře docházíme k poznání, že do textu byly později vpisovány některé pasáže, které měly posílit vypravěčův negativní postoj vůči Američanům. Do lékařova monologu o první návštěvě vojáků v nemocnici byl doplněn o tuto pasáž: „Prohlédli si nemocnici a téměř se zdá, že pociťují uspokojení nad tím, co způsobili svou zbraní.“ Původní verze totiž působila příliš smířlivě. Závěrečný monolog, v němž doktor Hačija reaguje na větu amerického vojáka, že by na jeho místě žaloval stát, zase musel být obohacen o větu „Sám na sebe by žaloval!“.

Ještě malá drobnost pro příznivce Horčičkových inscenací s komisařem Maigretem: režisér ve Dni hromu několikrát použil hudebně-zvukový motiv, který známe především z těchto detektivních opusů.