Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – XLIII. Neděle není pro misogyny

Přidal: Přemek |

Březen 11, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 10/2013)

Hra Daniely Fischerové Neděle má v podstatě velmi jednoduchý syžet: k Vandě (Dana Syslová), která se stará o svou starou a dementní maminku (Blanka Bohdanová), přichází na návštěvu věštkyně Eva (Lucie Vorlová – Trmíková), kterou poslala Vandina sestra Blanka. Záhy se vyjevuje, že stárnoucí, manželem i sestrou opuštěná Vanda je naprosto deprimovaná nekonečnými dvěma lety soustavné denní i noční péče o nemohoucí matku a že si mladou, téměř dětsky vyhlížející věštkyni pozvala proto, aby zjistila, kdy její „galeje“ skončí – kdy matka zemře. Se zvyšující se opilostí se zvětšuje i její míra upřímnosti, jež Evu znechucuje a děsí. Jen na krátkou chvíli opouští Vanda pokoj – a Eva se setkává s Vandinou matkou, která se zcela zmatená ptá po milované dceři Blance. Eva pak s nevinně krutou upřímností (podobně jako u malého Alberta ve hře téže autorky Zapřený Albert) prozradí to, co navenek cynická Vanda z lásky k matce tají; že Blanka je již dlouhou dobu v Anglii (ne náhodou v Shakespearově rodišti – Stratfordu nad Avonou) a že tedy dnes – v neděli – určitě nepřijede… Bůh – či náhoda? – pak Vandě oklikou odpoví na její pocit marnosti; matka na několik vzácných chvilek získá ztracenou inteligenci a po dlouhé době svou dceru osloví pravým jménem…

V režii Hany Kofránkové, která krom jediné realizace natočila veškeré původní rozhlasové hry Daniely Fischerové, se na malé ploše čtyřiceti minut objevily dva vynikající herecké výkony; Dana Syslová s neomylnou hereckou inteligencí předvádí zoufale osvobozující pád do opilé upřímnosti a Blanka Bohdanová dojímá přirozenými přechody mezi škálami „od zastrašené zmatené stařenky po náhlou panovačnou ráznost osoby, zvyklé poroučet“, jak se ve zkratce píše v autorských poznámkách scénáře. Vše zvukově obepíná soulová skladba a nekonečné odříkávání automatu na přesný čas.

Každý tvůrce je rád, je-li jeho dílo recenzováno – a tvůrce rozhlasový obzvlášť, protože mít možnost přečíst si kritiku rozhlasové hry nebývá běžné. Dámy Fischerová a Kofránková měly v tomto směru štěstí – i smůlu. Jejich Neděli recenzoval v širším článku zahrnujícím celý cyklus dramaturgyně Jarmily Konrádové „Hry českých dramatických autorek, v nichž hlavními postavami jsou ženy“ sám Jan Lopatka, (nejen) rozhlasový kritik a tvůrce fenomenálního a nesmlouvavého portrétu normalizační rozhlasové tvorby Radiojournal v ko(s)mickém věku. Jenže – Lopatka dostal tuto recenzi přidělenu od Divadelních novin (dokonce snad bez jeho vědomí, neboť v úvodu kritiky nazvané Mluvení a mlčení píše, že se o přiděleném tématu dozvěděl až z tištěné upoutávky na nulté číslo tohoto kulturního časopisu) a rozhodně nebyl rád. Přesto však recenzi napsal („nebudu to pro příští bibliografy kazit a vylžu se tak, že to napíšu, a to zrovna tak, jak to neumím“) a na ženských autorkách a jejich hrdinkách nenechal nitku suchou (jak sám píše, „někteří moji přátelé říkávali, že jsem mysogynský“). Dámy Helena Benešová, Daniela Fischerová a Kristina Žantovská se zkrátka staly obětí kritikovy momentální nevole, přičemž Fischerová přece jen nezaslouženě. Sám Lopatka v recenzi píše, že její Neděle je, „zdvořile řečeno, nejsnesitelnějším textem z těchto tří“. Následuje však jen citace jedné z autorských poznámek hry a dovětek o tom, že takto školsky „lze pojmenovat utíkající literární text (i scénář) takovouto anotací“.

Šaldovsky nevlídná (a nešaldovsky nezdůvodněná) recenze vyšla v srpnu 1992 v nultém čísle Divadelních novin – a hned 17. září, ve 3. čísle Literárních novin vyšel ohlas režisérky Hany Kofránkové, které se přeci jen šmahóznost Lopatkova odsudku nezdála odpovídající. Krom toho, že usvědčila kritika z nedbalosti (omylem recenzoval hru, která do „ženského“ cyklu nepatřila), vyjádřila domněnku, že Lopatka vycházel pouze z textu hry a samotnou inscenaci neslyšel (byť byla od premiéry již několikrát reprízována). V závěru repliky taktně upozornila na jistou Lopatkovu blazeovanost v jeho recenzi. V tomtéž čísle Literárních noviny vyšla i Lopatkova odpověď Kofránkové: „.. kdybych se sám do nějakého projektu vcítil a nějaký nezbeda by svrchu, postupem „slona v porcelánu“ sním neopatrně zacházel, taky by se mi to nelíbilo. (…) Jinak jsem (v knize Radiojournal v ko(s)mickém věku – pozn.aut.) postupoval stejně jako u textu Mluvení a mlčení. Tj. pokusem parabolicky opsat a zpřítomnit svět špatného textu.“