Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLIV. – Těch osmnáct bez kolovrátků

Přidal: Přemek |

Březen 27, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2013)

V lázeňském městečku se jako každoročně koná mezinárodní soutěžní přehlídka klavírních virtuózů. Místní tichý a nenápadný varhaník, netoužící ani po slávě ani po moci (Ladislav Boháč), je jedním z porotců. Dalším z nich je vzácný host – místní rodák a světoznámý hudebník Max Troxler (Vladimír Ráž), jenž – obtěžován místním novinářem (Ilja Prachař) – odpoví na prostou otázku po dojmech z rodného města, že se téměř nezměnilo, snad jen.. „je tu nesmírné množství kolovrátkářů. Snad třikrát, čtyřikrát víc než tenkrát. Hudba na každém kroku.“

Nevinná věta se dostane do hlavních zpráv místních novin a městská rada zareaguje tak, jako všechny městské rady: špatně. Pochopí Troxlerovu odpověď jako výtku a rozhodne se počet kolovrátkářů snížit o polovinu. Aby „soutěž“ o nové koncese byla co nejobjektivnější a nejodbornější, nadelegují radní do funkce odborného poradce nevýbojného varhaníka. Ten roli trpně přijme, aniž by byl vůbec schopen domyslet důsledky. Pro oněch šestatřicet kolovrátkářů (obou pohlaví) je totiž hudební produkce jedinou možností obživy a jedinou záchranou před úplným pádem.

Tříčlenná komise (krom varhaníka v ní zasedá jeden člen Strany lidové prosperity a jeden zástupce Strany národního pokroku v podání Miroslava Doležala a Františka Hanuse) tedy zkouší rozhodovat na základě „objektivních kritérií“ (nejlepší interpretace vybrané skladby, interpretace volitelné skladby, rychlost přehrání, schopnost hrát levou rukou atd.) o bytí a nebytí lidí na pokraji žebroty – a jen jediný z nich, varhaník, si uvědomuje zrůdnost a krutost onoho počínání. Krom toho se účastní i klavírní soutěže (s podobnými nároky a kritérii), v jedné však rozhoduje jen o udělení plakety či medaile, ve druhé bere či dává šanci nepadnout až na samé sociální dno. Že se soutěž o nejlepší harmonikáře nakonec zvrhne v obyčejný politický handl a výsledky „soutěže“ vyvolají tragédii, napoví posluchači životní zkušenost.

Rozhlasová hra Miloše Rejnuše Život s hudbou byla nastudována v roce 1964 – bohužel již bez Rejnuše; talentovaný autor her Urhamlet, Děsně moc práce nebo Ovidiův návrat zahynul při autonehodě v září toho roku; hra měla tedy premiéru až posmrtně, v roce 1965. Její inscenace byla nastudována v pražském studiu a režíroval ji Miloslav Jareš. V hereckém ansámblu je nejvýraznější Ladislav Boháč v roli varhaníka; tento představitel mladých, často exaltovaných filmových milovníků není ve svých rozhlasových rolích příliš znám, už proto, že současní dramaturgové neradi zařazují léty neprověřené reprízy starších inscenací – kvůli tomu známe Boháče rozhlasového jen z Dickensových Skvělých vyhlídek, v nichž bravurně ztvárnil advokáta Jaggerse. Boháčův varhaník je v Rejnuše hře tichým, plachým člověkem, je to postava čapkovská, bezelstná. Boháč jej vytváří pomocí tichého, zajíkavého hlasu, v debatách se zkušenými politiky bez mravů a morálky však dokáže jen polohlasně opakovat, že je tu jen jako hudebník, jen jako poradní hlas… Čím je postava ze své situace a míry odpovědnosti zděšenější, tím je Boháčův hlas roztřesenější a zajíkavější, aby pak v závěru vybublal jeho hlasitý děs nad vlastní vinou. Miroslav Doležal a František Hanus vykreslují své politikáře s precizně vystavěnými maskami, za jejichž lidumilnou a chápavou fasádou se skrývají pouzí řemeslníci moci a bezcitní politikáři. Proto poté, co se jeden z vyřazených harmonikářů oběsí, zešílí náš varhaník – a ne pánové Bool a Berendes. Ti na příštím zasedání opět s machou fachidiotů rozhodnou o osudu divadla, továrny či výstavní galerie…

Svou odpovědnost nakonec přijme i virtuóz Troxler. V závěrečném výstupu (který je – ke škodě věci, bohužel – oproti knižímu vydání pozměněn) přestane na koncertě hrát Weberův Koncert fis moll a šokuje publikum odrhovačkou Krásná láska – tou, kterou museli před „odbornou“ komisí přehrávat nešťastní flašinetáři.

Domnívám se, že Rejnušův Život s hudbou je opět silně aktuální. Nerozhoduje se dnes již podle kádrových materiálů či podle toho, zda jen ten či onen soudruhův oblíbenec či nikoliv; že však o životně důležitých věcech rozhodují bez mrknutí oka bezskrupulózní fachidioti, můžeme i dnes vidět na každém kroku.