Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLV. – Poslední pravdivý v reji parazitů

Přidal: Přemek |

Březen 27, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 14/2013)

Je to paradoxní: ačkoliv se rozhlasová hra Jiřího Kratochvila „Babička slaví devětadevadesáté narozeniny“ (1997) jmenuje podle slavného Saurova filmu „Maminka slaví sté narozeniny„, autor sám film neviděl. Prostě se mu jen zalíbila zajímavá varianta názvu. Oba příběhy – filmový i rozhlasový – spojuje rodinné prostředí, významná oslava a postupný rozklad předstírané idyly. Ale nepředbíhejme.

Kratochvilovou hrou nás provádí postava Smrti (Přemysl Rut), hlavním hybatelem je však Janek (Ivan Řezáč), nenápadný mladý muž, everyman, na jehož morální čistotě se nejlépe odráží obraz neřádstva ostatních. To jemu se telefonicky svěří bratranec Martin (mnohostrunný Václav Postránecký), že nebude moci přijet na oslavu babiččiných narozenin a že za sebe posílá prvotřídního dvojníka; ne že by mu byl fyzicky podobný, dokáže jej však výborně zahrát. Dvojník skutečně přijede a okouzlí celou společnost, zůstane však delší než smluvenou dobu, a tak se o něj Janek („takovej úředník života“, jak jej později charakterizuje Lukáš, další host na oslavě) začne zajímat. Postupem času (ten se v průběhu hry v babiččině domě magicky proměňuje) všek zjišťuje, že náhradníků je v domě víc…

Kratochvil precizně a přitom nenásilně ukazuje morální amorfnost společnosti devadesátých let, která se s hltavostí vrhla do kapitalistického způsobu života, aniž se přitom dokázala zbavit myšlenkových mechanismů minulosti. Jeden z Jankových antipodů, Lukáš (jedna z posledních velkých rolí Stanislava Fišera), obchoduje se starožitnostmi stejně pravdivě, jako před lety vyučoval marxismus-leninismus. Jankovi svůj přerod vysvětluje takto: „… už tomu rozumíš? S tím mým marxákem a s tím mým manželstvím? No, sehrál jsem role, co po mně chtěli, abych měl pokoj. (…) A jedině tam hluboko, hluboko vevnitř, tam jsme zůstali svý a netknutý, a to je důležitý!“ Ani u dalších „postav“ babiččiny oslavy nenachází Janek alespoň špetku pravdivosti, i věčně opilá tetička Grúňa (vynikající Alena Vránová) je jen herečka s ambicemi oblastních adeptek na lady Macbeth… Kratochvil v rozhovorech vždy přiznával inspiraci „ne-divadlem“ Ivana Vyskočila a na jeho textu je to znát. Postavy se nechávají unášet proudem své řeči, hrají „své“ hrdiny banálně, ale stále mnohem více zaujatěji, než by sebe dokázali „hrát“ samotní babiččini příbuzní.

Poslední důkaz toho, že se Janek ocitl ve skutečně „mrtvém domě“ (na nějž jsme v inscenaci režisérky Hany Kofránkové i v samotném Kratochvilově textu upozorňováni hudebními citacemi Leoše Janáčka), mu podává sama babička. Ani té už oslava nestála za to, aby se sama dostavila; zastoupila ji mladá herečka (v sugestivním a proměnlivém podání Báry Hrzánové). Právě ona Jankovi vyjeví pravdu o babiččině domě: „Ano, Janečku, tak je to: v tomhle století přežili jen ti, co to vždycky uměli hrát na všecky strany! Přežili jsme jen my, co už nejsme, co už vůbec nejsme, ale jen sami sebe hrajem, anebo se necháváme hrát! A už jen ty, Janku, jsi tady skutečnej! A tak si dej sakra pozor, ať ti nevyklovem oči! Dej si pozor, ať ti nesežerem duši!“

Janek nevidí jiné východisko než útěk; jeho věrný průvodce Smrt jej nepřemluví, a tak se nakonec sám za Janka vydává. Oslava může pokračovat dál… Hořce humornou tečkou je pak závěrečné průvodcovo přiznání: ani on není Smrt, i on smrt jen hraje. Svět, v němž slaví babiččiny narozeniny jen stíny skutečných příbuzných a přátel, nepotřebuje ani skutečného Smrťáka…

Režisérce Kofránkové se podařilo dobře podchytit všechny autorovy myšlenky a navíc vytvořit působivý zvukový obraz strašidelně vyhnívajícího domu, v němž tančí, cpou se a smíchy pochrochtávají parazité, najaté neteře, vnučky, vnuci a synovci ve zvrhle karnevalovém reji. Absurdnost a výsměch vyústění pak podtrhla samotným závěrem, v němž „titulky“ rozhlasové hry zaznívají do znělky televizního seriálu Dallas…

Rozhlasová Babička slavila značné úspěchy i mimo republiku: v roce 1999 byla natočena v Berlíně (režie Burkhard Schmid), pak ještě ve Slovinsku (režie Gregor Tozon), v Brehmách, v Kolíně nad Rýnem, a v Chorvatsku. Jiří Kratochvil později (pod vedením dramaturga Městského divadla Brno Tomáše Steinera) tuto hru přepracoval pro jevištní provedení pod názvem A babička slaví 99. narozeniny. Inscenaci režíroval Břetislav Rychlík, hra však vinou dramaturgických i autorských zásahů do textu nabobtnala, nasbírala mnohem více dalších témat a stala se méně srozumitelnou a stravitelnou. Navzdory některým hereckým výkonům (průvodcem byl Erik Pardus, babičkou Pavla Ptáčková) se nesetkala s publikem a na repertoáru brněnského Městského divadla nevydržela dlouho. V roce 2009 toto přepracování vyšlo v souboru Kratochvilových jevištních a rozhlasových textů pod názvem Herci.