Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLVIII. – Experiment za pět tisíc

Mgr. Přemysl Hnilička

(zkrácená verze vyšla v Týdeníku Rozhlas 20/2013)

V šedesátých letech se experimentovalo všude, a tak i v rozhlase. Předchozí desetiletí pod záminkou formalismu zarazilo skoro každý výraznější rozhlasový rukopis, není tedy divu, že ve „zlatých šedesátých“ experimentům dařilo. Pokud bych však měl vybrat jediný jako pars pro toto, pak by to byla určita hra Ivana Vyskočila Cesta do Úbic. U ní totiž má slovo „hra“ více než jeden význam. A nejen to slovo…

Příběh groteskně kafkovského cestujícího, který se chce dostat do Úbic, ale skončí na malé železniční staničce, neb vlak dále nejede, je vystavěn jako téměř bezbřehá improvizace několika herců a hereček (Ferdinand Krůta, Jan Skopeček, Bohumil Bezouška, Karel Máj, Zdenka Procházková, Blanka Bohdanová, Eva Klepáčová, Pavel Kraus), kteří si „najednou řeknou Uděláme si vlak a začnou šššš“, jak to lakonicky charakterizoval režisér inscenace Jiří Horčička v rozhovoru s Honzou Vedralem v knize Jiří Horčička – rozhlasový režisér (z ní pochází veškeré citace v tomto článku). A tak může cestující skončit v čekárně mezi ostatními cestujícími, kteří už se v ní slušně zabydleli, vytvořili si malé domácí soukromí a v zájmu cesty do Úbic jsou ochotni obětovat ledacos, včetně cti svých žen a dcer. Z toho samozřejmě těží pan přednosta, jehož zájmem rozhodně není sdělit čekajícím, že již jsou v Úbic (ano, název města byl v rámci hry nesklonný). Na rozdíl ode všech ostatních nechce nový cestující hrát jejich hru a dodržovat status quo – a tak je vyhnán na mráz a za ním puštěna smečka psů…

Vyskočil již pro Horčičku jednu hru napsal – v roce 1967 realizovaná Příhoda s Milošem Kopeckým v hlavní roli měla u posluchačů úspěch. Geneze dalšího rozhlasového textu je v tomto případě velice pozoruhodná (byť možná docela typická). Hra Cesta do Úbic vznikla pro mezinárodní soutěž Varšava — Záhřeb — Praha. Každý účastnický stát měl za úkol poslat tři soutěžní texty. Jak vzpomínal Ivan Vyskočil, stalo se to „vlastně takovou shodou okolností. Jednak byl tím hlavním iniciátorem Jaro Ptáček, jeden z nejagilnějších dramaturgů v rozhlase (…). A právě on mě dostal i do té situace s Cestou do Úbic (…), že mě dal zálohu pět tisíc a já měl za to, že je to taková pozornost podniku, za niž se nebude nic vyžadovat. Ale potom mi řekl: „Pozejtří končí možnost odevzdání a tady od tebe nic není…“ A já na to: „Jaromíre, já jsem nemyslel, že by tam ode mě něco muselo bejt…“ „No to ne, ale potom musíš vrátit těch pět tisíc…“ Říkal jsem si: „Tak to je teda na mě pěkná bouda.“ Nezbývalo mi, než dát hru za ty tři dny dohromady.“ Režisér Horčička tuto verzi potvrzuje: „Dal mi do ruky text Cesty do Úbic, zdaleka ne hotový, rozhlasově ucelený scénář, a řekl mi: Dělej si s tím, co chceš. Tak jsem dělal.“ (To, že Ivan Vyskočil nakonec získal za text cenu, je jen třešnička na dortu.)

Jiří Horčička tedy dostal velmi hrubý nástin scénáře, a tak došlo k úkazu u něj téměř nevídanému – autor hry měl přístup do studia při natáčení, aby mohl z velké části improvizované natáčení ovlivňovat společně s režisérem: „Bylo to velice pěkný, pěkná experimentace. Myslím, že oba jsme si při tom věci ujasňovali. Nedocházeli jsme vždy k souladu v názorech. Já jsem k určitým korekcím docházel, až když jsem slyšel realizaci,“ vzpomíná opět Vyskočil. Herecký ansámbl v inscenaci rozvádí vedle základního syžetu i další témata, která mu bobtnají pod rukama do různých stran až do samého improvizačního vrcholu: „…ale teď by bylo vůbec nejkrásnější, kdyby to ještě pokračovalo, vy byste tu kancelář přednosty vzal teď sám, abyste nám jako ukázal, jak se to má dělat, ale kdyby se to taky vám vymklo, hned na začátku by zazvonil ten telefón, a taky vám by se udělal takový pitomý rozhovor, kdyby to zkrátka takhle samo pokračovalo, to by bylo ono, vy byste začínal znovu a zase, pak bych to vzal zase já a dámy by k tomu hrály pěkně s citem, zkrátka, vůbec bychom nemohli ten pitomý, zbytečný rozhovor překročit a dostat se přes něj k příběhu, to by bylo, vůbec bychom se nedostali k pokračování, až do konce a ještě dál by byly už jen samé takové telefonáty, samé nepatřičné začátky kanceláře přednosty, nic jiného, no to by bylo, to by byla nádhera – jenže na to my si netroufneme, kdepak, na to my jsme totiž srabi!“

Při natáčení docházelo občas k neuvěřitelným situacím.. Jiří Horčička si jednu z nich vybavil: „Takových věcí jsme tam měli fůru, do toho  muzikanty, které jsme skutečně přivedli z baru. Byl tam fenomenální houslista, který najednou uprostřed natáčení zkolaboval, protože si musel jít píchnout nebo čuchnout. Já nevím, jestli měl kokain nebo něco jinýho.“ Hudební složka ovšem přesto fungovala výtečně – barová kapela zde vystupuje jako dívčí hudební uskupení, které bylo rozhlasem najato na hudební doprovod hry Svatba v Hbřbvích, do které se ovšem hercům nechce. Kapela však chce hrát jen to, co má nasmlouváno, a tak je již tak absurdní text doprovázen ještě absurdněji milostnými šlágry typu Parlez moi d´amour.

Režisér Horčička takto podchycený text použil ještě jednou – v tomtéž roce hru pod názvem Die Reise na Ubitz natočil s německými herci a herečkami (Georg Eilert, Günter Strack, Hans Putz, Ursula Sieg a další). Vyskočil sám ovšem žádný ze svých textů – témat neuzavírá jako hotový. Tak i Cesta do Úbic se v průběhu dalších desetiletí proměňovaly, z cestujícího se stala cestující (Barbora Hocková, později Vlasta Špicnerová) a textově i tématicky byla některá divadelní představení v podání Vyskočilova Nedivadla zcela odlišné. Dejme tedy v závěru opět slovo Jiřímu Horčičkovi: „Já Cestu do Ubic vlastně jednou točil a dvakrát viděl v televizní a divadelní verzi, a pokaždé to bylo něco úplně jiného. Ptal jsem se potom Vyskočila: „Hele, Ivane, tak který Ubice jsou autentický?“ A on povídá, že všechny. „

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)