Vysílání do Čech ze zahraničí

Přidal: Přemek |

Prosinec 18, 2007

František Hrdlička

Archívní materiály ukazují, že v lednu 1939 česky vysílaly Moskva a Polsko, slovenské relace měla Budapešť, Vídeň a Lipsko. Francouzská vláda povolila ještě před vypuknutím války jednou týdně slovenské vysílání ze štrasburské vysílačky. Jednalo se i o českých relacích, ale ty povoleny nebyly. Mimoto v červenci 1939 zahájila vysílání pro Československo, respektive pro krajany v Americe, na krátkých vlnách bostonská stanice W-1-XAL. Vysílala zpočátku dvakrát týdně, v úterý a v pátek, později se po změně vlnových délek a vysílacích časů začala vysílat denně.

Ivan Šťovíček sice píše, že naše první české vysílání se ozvalo z Krakova a že u jeho kolébky stál Dr. Ritz-Radlický, ale tato zpráva není ověřená. Z několika míst je naopak zřejmé, že pravděpodobně v červnu 1939 zavedl každodenní české zpravodajství katovický rozhlas. Ve zprávě, kterou zaslal do zahraničí 6. června 1939 redaktor Antonín Pešl, význačný pracovník ilegální organizace Politické ústředí, se mimo jiné říká, že „katovický rozhlas začal česky v pondělí. Staral se o něj hodně asi zdejší „mladík“ Wieźbański. Má prý jej řídit Kahánek, o němž rovněž je málo známo.“ Vysílalo se odsud nejpozději do obsazení stanice nacisty, což se stalo 4. 9. 1939.

Dne 6. listopadu 1941 vyšlo provolání protektorátní vlády k českému obyvatelstvu: „…buďte hluší k zahraniční rozhlasové propagandě! Emigrace nemá právo mluvit do našich domácích vnitřních věcí …Vláda odmítá vměšování české emigrace vedené Benešem do našich věcí a zvlášť štvaní zahraničního rozhlasu … Vláda vás varuje – důrazně: buďte hluší …“ Prohlášení bylo vysíláno rozhlasem 5. listopadu 1941 v 19.22 hodin, výňatky z projevu byly i na plakátech. Toto prohlášení navrhla vláda už 30. října, ale Frank určil, že se objeví až 6. listopadu 1941. Avšak již 26. července 1940 večer byl vysílán v mimořádné rozhlasové relaci oficiální projev Národního souručenství, kde se upozorňovalo na prohlášení vlády Protektorátu z 25. července 1940 o neodpovědné činnosti české emigrace v Londýně.

Vysílačky s českými relacemi se po skončení válečných operací v Evropě postupně odmlčovaly a tak v prosinci 1945 vysílala Moskva česky a slovensky na krátkých vlnách, Londýn na středních a krátkých vlnách, Kanadu bylo možno zachytit denně mimo neděle na krátkých vlnách, kde vysílal také Bělehrad, New York a Stockholm. Sofie vysílala na střední vlně, Paříž na dvou středních a na krátkých vlnách.

Tajné vysílačky

Zajímavou knihu o této problematice napsali autoři Ježek a Šebánek, ale řada údajů je zde neověřená a někdy i nesprávná. Všímají si většinou tajných vysílaček na Západě, ale je možno tvrdit, že Sovětský svaz se svým spojencům v „černých vysílačkách“ v průběhu války nejen vyrovnal, ale v některých jednotlivostech či časových oblastech je i předčil.Na půdě Velké Británie se měl objevit i český tajný vysílač. Podle týdeníku Svazu protifašistických bojovníků „Hlas revoluce“ začal vysílač Nazdar fungovat 13. března 1941 a měl několikrát týdně budit dojem, že jde o černou vysílačku, pohybující se po území Protektorátu. Odposlechové zprávy gestapa hovoří o českých pořadech vysílačky „Svobodná Jugoslávie“ a o slovenském vysílání „Křesťanského rozhlasu“.

V prosinci 1944 se objevil rozhlas pro obležené vojáky wehrmachtu u Dunkerque i u našich západních jednotek. Československá polní vysílačka se zapojovala ve vhodné době do vln říšskoněmecké stanice a oznamovala kdy bude vysílána pošta pro německé vojáky a námořníky v obleženém Dunkerque.

Govorit Moskva

Zpočátku existovalo české vysílání pouze ze Sovětského svazu, které se mělo, podle některých zpráv, na nějaký čas v době před napadením Sovětského svazu odmlčet. Interní sborník moskevského rozhlasu „K istorii sovětskogo radioveščanija na zaruběžnyje strany“ uvádí, že velkou popularitu mělo české vysílání po napadení SSSR. Objem vzrostl na 3 hodiny a 15 minut denně (šest půlhodin a jedna čtvrthodina). V 8,00 hod. moskevského času se vysílal patnáctiminutový pořad, další byl ve 14,00 a poslední v jednu hodinu v noci. Od října 1941 do prosince 1942 se vysílalo do okupovaného Československa nejen z Moskvy, ale i z Kujbyševa.

Po napadení SSSR se z Moskvy ozývá nejen oficiální státní vysílání, ale i tajné vysílačky Kominterny. V rámci Kominterny – a později zvláštního Mezinárodního institutu pro politiku – měly svoje tajné vysílačky i komunistické strany. KSČ měla k dispozici tři tajné vysílače – v češtině, slovenštině a němčině. Dne 27. července 1941 se poprvé ozval český vysílač Za národní osvobození. Dne 14. října zmlkl a ozval se až po evakuaci do Ufy 24. října. Dne 10. listopadu 1941 se ozvalo německy: „Pozor! Zde je sudetoněmecký svobodný vysílač! Říkáme každý večer pravdu o zločinné válce a fašistické cizácké nadvládě!“ A konečně 24. listopadu 1941 se také z Ufy ozvala třetí tajná vysílačka Komunistické strany Československa. V 19 hodin mohli posluchači zaslechnout slova „Čujte, čujte! Tu slovenská vysielačka Za slovenskú slobodu na vlne 30,64 stotín metra.“

Je třeba rozlišovat státní a stranické vysílání, což byly dva různé „podniky“, i když se zdá, že do určité míry spolupracovaly. Státní vysílání z Moskvy – a jeden čas i z Kujbyševa – vyjadřovalo státní sovětskou linii a podléhalo sovětskému rozhlasu. Stranické vysílání podléhalo KSČ a Kominterně. Je ovšem faktem, že řada soudruhů vystupovala jak ve státním rozhlase, tak i v tajných vysílačkách.

Ici France

Po zahájení 2. světové války bylo slovenské vysílání ve Francii rozšířeno o české zpravodajství a od 7. října 1939 dostal „československý odboj“ k dispozici denně tři hodiny k vysílání ze silné a dobře slyšitelné stanice ve Fécampu v Normandii. Mimo tuto vysílačku měly české zpravodajství i stanice Toulouse-Pyrénées, Štrasburk, Marseille, Rennes PTT, Bordeaux, Radio Agen, Ile de France, Poste Parisien a řada dalších. Všechny vysílaly na středních vlnách. Od 8,20 do 80,30 hodin pracovalo celkem jedenáct stanic, od 21,45 do 22,00 hod. šest francouzských vysílaček a od 22,45 do 23,00 hod. sedm stanic vysílalo česky. Mimoto vysílalo slovensky v pondělí, středu, pátek a v neděli od 22,15 do 22,30 hod. na stanicích Poste Parisien, Marseille a Tour Eiffel. České a slovenské vysílání ve Francii mělo na starosti československé vyslanectví v Paříži.

Pokud se zachovaly zprávy z domácího odboje, nejsou pro vysílání z Francie nijak lichotivé. Koncem listopadu 1939 poslal V. Klecanda, pracovník ilegální organizace Politické ústředí, J. Smutnému do Londýna a H. Ripkovi do Paříže zprávu, v níž se obšírněji zmínil i o českém vysílání z Francie. „Nepřeji vám,“ uváděl, „abyste slyšeli hlasy z domova, co lidé říkají tomu doma. Kdyby se slova měnila hned ve skutky, nežil by již náš pařížský hlasatel a byl by asi popraven jako zrádce naší věci. Což může se vysílati něco tak nebezpečného pro nás doma, a ve frontě před německými puškami stojíme my, kteří nad to nemáme ani možnost skrýti se v nějaké Magitonově linii, nýbrž denně chodíme mezi svými nepřáteli, kteří nás hledají a postupně také nalézají, jako nedávno hlásal ten bodrý muž: Ale gestapo je na našeho sedláka krátké, ten už umí schovat své zásoby pro naše lidi; podruhé: naši vlastenečtí obchodníci dobře umí ukrýti své zásoby pro naši pozdější potřebu, takže je gestapo nenalezne; jindy zase: podle německého diktátu se musela přelepit všechna vadná místa v čítankách, dějepise atd., ale naši skvělí učitelé se v tom vyznají, dali dětem přelepit všechna závadná místa průsvitným papírem; jindy se chlubí hlasatel tím, že naše mafie (kdyby už toho jména nechal) jest skvěle organizována, že má všude své buňky, v každém městě atd., ještě že ten dobrý muž neřekl adresy těch předních činovníků. Následkem tohoto vlastenčení je, že fakticky gestapo vykonalo celou řadu náhlých a velmi důkladných revizí nejen u sedláků, ale i u obchodníků a skutečně se tak dostala řada našich lidí nejen do pokut, ale i do mučíren gestapa a do koncentračních táborů. Pan hlasatel se tam ovšem dostat nemůže. A skutečně se dnes dostavil vysoký úředník z úřadu protektora do ministerstva školství a velmi prudce vytýkal toto jednání našich učitelů a skončil, že když si tedy česká vláda neumí s učiteli a s tou revizí učebnic pomoci, pomohou si sami. Anglické vysílání je nepoměrně lepší. Všichni si je chválíme a lidé na Paříž nadávají tak, že dnes už mnozí je ani neposlouchají.“

V červnu 1940 vstoupila nacistická vojska do Paříže, české a slovenské vysílání umlklo. Ozvalo se až za čtyři roky. Zpráva ČTK tehdy oznamovala, že „v pondělí 25. prosince 1944 bylo v Paříži obnoveno vysílání v češtině a slovenštině“. Relace „Francie Československu“ se vysílala denně na čtyřech krátkých vlnách střídavě česky a slovensky.

BBC calling

České vysílání zahájila British Broadcasting Corporation 8. září 1939, v době, kdy Londýn vysílal již francouzsky, německy, italsky, španělsky, portugalsky, arabsky a maďarsky. V říjnu 1938 vysílal Londýn česky ve 14,45 hod. v pásmech 41 a 25 metrů a ve 20,45 hod. na vlnách 49 až 59 metrů a na vlně 262 metrů. V květnu 1940 čtvrthodinu ráno, v poledne a večer. Existuje zpráva, že 19. září 1939 promluvil česky na Sender London National ve 20,45-21,00 hod. Beneš.

Jiří Hronek uvádí některé osoby, které působily v české sekci. Poznamenává, že evropskému vysílání BBC sloužilo i poslechové středisko v Eaveshamu, zaměstnávající až 800 lidí. V české sekci BBC pracovala i univ. prof. Jandová-Patzaková.

S paní profesorkou Patzakovou se mi podařilo ještě v době, kdy jí bylo 85 let, hovořit. O této době vyprávěla: „Žili jsme v Londýně, byl to zmatek a jednou večer jsem se dozvěděla, že má být zřízeno československé vysílání. Pak jsem náhodou potkala Jana Masaryka a on říká: „Poslouchejte, profesorská, víte to, že rozhlas bude mít československý vysílání?“ „Ano, já vím.“ „No a co, půjdete? Já budu v porotě. Přijdete tam, jo?“ „Já nevím,“ odpovídám. „Máte co zobat?“ „No, to …“ „Tak vidíte a vono by to tak šest sedm liber týdně bylo, takže zejtra přiďte a je to.“ Šla jsem tam a byla přijata. Bylo to právě v době ponorkové války. Tehdy to byly překlady anglického vysílání a pořád že loď byla potopena, že má tolik a tolik tonáže. Tak jsem šla v vedoucímu redaktorovi a povídám: „Naši lidé to poslouchají s nasazením života a vůbec nerozumí co je to křižník …“ Ale chtěla jsem tehdy vlastně nemožné. V českém vysílání, když jsem byla přijata, na začátku byl nějaký pražský advokát, kterého jsem neznala, pak jedna písařka a já. Tak jsme začínali.

K českému vysílání se od 31. prosince 1939 přidává i vysílání slovenské. Vlny a vysílací časy u obou relací se měnily, v roce 1940 – pravděpodobně od září – se objevuje vojenské pravidelné patnáctiminutové vysílání. V srpnu 1940 bylo zavedeno tzv. vládní vysílání, obstarávané československými vládními místy.

V březnu 1940 informoval P. Drtina, osobní tajemník E. Beneše, domácí odboj o potížích „československé zahraniční akce“. K otázce rozhlasu podal toto vysvětlení: „I vysílání v českém jazyku je vysílání anglické a Anglie toto vysílání také nedá z rukou. Připouští zejména v poslední době značný vliv zpravodajského oddělení Národního výboru, ale přesto odpovědnost nesou sami a hlavní část jejich zpráv tvoří stále jejich vlastní zpravodajství. Objeví-li se tedy i dnes v českém vysílání z Londýna nějaká zpráva, která má u nás nepříznivé důsledky, pak se tak stane nepochybně ze soukromého zpravodajského pramene BBC. BBC si také sama vybrala české hlasatele, kteří jsou jejími zaměstnanci. Jsou mezi nimi i někteří poloněmečtí pražští židé, ale protože mají smlouvy s BBC ještě z doby před válkou, nedá se s tím zatím mnoho dělat. Snažíme se o to ovšem, aby hlásili jenom ti s bezvadným českým přízvukem a výslovností.“ Vysílání bylo nacisty velmi účinně rušeno, z okupovaného Československa zase bylo často kritizováno pro svůj obsah a ukazovalo se, že představitelé zahraniční emigrace si odnesli sebou domácí spory a rozmíšky.

Existovalo i vojenské české vysílání. V BBC – Czechoslovak Programme – Military Broadcast v říjnu 1940 působili majoři gšt. Václav Koutník a Jaroslav Brož a voj. Feigel. Naši vojáci měli svoje pravidelné relace nejen ve vysílání BBC, ale měli své pořady i na stanicích v Káhiře, Bejrútu a Jeruzalémě, vysílalo se i z Kujbyševa.

Od 29. března 1943 je české a slovenské vysílání přeorganizováno, vládní program je vysílán dvakrát denně. BBC tehdy vysílalo osmkrát denně a mimo to bylo možno slyšet ráno a večer Hlas svobodné republiky a večer v pondělí, středu a pátek přenos z USA „Amerika volá Československo“. Od 28. října 1944 je vysílání BBC rozšířeno o relaci v 17,45 hod. na dvou středních a čtyřech krátkých vlnách. 15. května 1945 vydala ČTK v New Yorku zprávu, že v noci ukončil československý rozhlas v Londýně svoji činnost. Tím bylo myšleno vládní vysílání, české a slovenské relace BBC pokračovaly i nadále.

Noviny Nové Československo, Londýn, 19. května 1945: Minulý týden skončily své vysílání dvě československé zahraniční rozhlasové služby – „Slobodné Slovensko“ a „Hlas svobodné republiky“. N.Y. denník, 24. května 1945: Rozhlas osvobozeného Slovenska oznámil 8. května, že končí svoji činnost, že toto je poslední vysílání. Rozhlas osvobozeného Slovenska zahájil vysílání 24. listopadu 1941.

Over Sea calling

Začátkem července 1939 dal Walter S. Lemon. muž, který přišel do USA z Paříže a stal se prezidentem společnosti „World Wide Broadcasting“, souhlas s pokusným zahájením českého a slovenského vysílání stanicí v Bostonu, nazývanou později také Radio University. Z tohoto vysílače (WRUL) se začaly později ozývat kuplety Voskovce a Wericha.

V polovině října 1941 zahájila pravidelné české a slovenské vysílání i stanice WGEO společnosti General Electric Company ve Schenectady. Denně byla na pořadu čtvrthodina zpravodajství a aktualit a směrovací antény byly zaměřeny na střední Evropu. V druhé polovině roku 1941 zavedli české vysílání jednou týdně i krajané v Manille na Filipínách. Dne 28. října 1941 zahájila rozhlasová stanice „Levant Bejrut“ pravidelný český a slovenský pořad na střední vlně 283 metry. Jednou týdně začala v té době vysílat českou půlhodinku na vlně 29,8 metru i Káhira.

Pravděpodobně v lednu 1942 začalo s pravidelným českým vysíláním „Radio Jerusalem“. Patnáctiminutový pořad se vysílal na vlně 449 metrů. Dne 27. července 1942 zahájila české a slovenské vysílání třetí americká stanice. Columbia Broadcasting System vysílala ze stanice WCBX a WCRC. Američané později vysílali jak přímo z území USA, případně retranslací britských vysílaček, tak i přes ABSIE, tj. American Broadcasting Station in Europe. Dne 24. února 1942 se poprvé ozval Hlas Ameriky a začal s pořady v němčině, italštině, angličtině a francouzštině. ABSIE vysílala svůj poslední „Yankee Doddle Programm“ v noci 4. července 1945 a při této poslední relaci hlasatelé vzpomněli, jak se pět týdnů před invazí poprvé ozvali. České a slovenské vysílání z USA však tímto dnem neskončilo. V prosinci 1945 vysílal New York pro Československo denně ve 12,45 hodin na dvou krátkých vlnách.

Cit. z: Od mikrofonu k posluchačům. Praha: Radioservis, 2003.

Historie rozhlasu