Rozhlasová hudební dramaturgie

Přidal: Přemek |

Prosinec 18, 2007

Jiří Hraše

Hudební nabídka

Hudební program rozhlasového vysílání byl od začátku, resp. již brzy po začátku vysílání se stal problémem. Počet posluchačů rostl, množství vysílatelných skladeb, žánrů a těles také. Obtíž byla v tom, zda se podaří správnou skladbu a správné interprety zařadit posluchačům ve správný čas. Při rozptylu posluchačských zájmů problém téměř neřešitelný.

„Z počátku posluchači byli vděčni za každý tón, který se jim podařilo vylouditi z přijímacího aparátu,“ napsal Karel Vetterl v r. 1930, „a vítali se stejným nadšením koncerty salonního tria s repertoárem kavárenských hudeb jako písňové večery nebo komorní hudbu, která trvala mnohdy nepřetržitě dvě hodiny. Nikdo se nad tím nepozastavil… Brzy se však naplnilo vakuum žádostivého slyšení, z rozhlasu vyprchalo kouzlo technického vynálezu a obecenstvo začalo jej hodnotiti jako program. Naučilo se poslouchati a vybírati dobré programy, což je prvním kladným výsledkem hudebního rozhlasu.“

Již dříve konstatoval Mirko Očadlík, že právě hudba „tvoří podstatu rozhlasového vysílání“, protože zasílání hudby odběratelům, kteří se nemohou dostavit do koncertní nebo operní budovy „je vlastně odůvodněním jeho existence“. Za to je rozhlas zavázán hudbě, aby plnil její vlastní potřeby. Mezi ně patří, aby nešířil „onen druh hudby, který je všude přístupný a nejrozšířenější“. Proto se stal Radiojournal šiřitelem hudební kultury.

Pro soudobou hudbu

Rozhlasové vysílání dosáhlo rychle mimořádného významu v šíření hudby všech dob, původu i žánrů. Zvláštní zásluhu získal uváděním hudby soudobé: „Díla, která by byla mlčela léta nebo zůstala neprovedena, stávala se součástí programu vlastních i externích těles i sólistů v hudební vysílání, možnosti pro uplatnění autorů se zmnohonásobily.“

Posluchači byli účastníky premiérových uvedení např. skladeb: Smetanovy původně klavírní skladby v Jeremiášově instrumentaci Macbeth a čarodějnice 1932 a souborného provedení Českých tanců v úpravě O. Zicha 1934, Fibichovy Sonáty pro housle a klavír C-dur 1934, Novákova Údolí nového království v orchestrální verzi 1934, jeho Podzimní symfonie 1934 a posléze Jihočeské suity 1937, Dvořákovy I. symfonie Zlonické zvony 1936, Ježkovy Symfonické básně 1936 nebo Kytice B. Martinů 1938.

Velkými událostmi se stávaly přenosy významných koncertů a festivalových programů (zvl. ze Salzburku a Beyreuthu), stejně jako domácí koncerty, vysílané za hranice. Česká hudba se tak dostávala snadno a rychle k zahraničnímu posluchači. Náš posluchač na oplátku slyšel např. Prodanou nevěstu z Opéry comique v Paříži 1931 nebo téhož roku koncert řízený Arturem Toscaninim.

Rozhlasové stanice ve světě začaly usilovat o získání nových skladeb moderní hudby o vysoké umělecké hodnotě, které by svou poutavostí a širokou srozumitelností uvedly posluchače do světa ´obávané soudobé hudby´.

Hudba opustila vyhrazený prostor a vstoupila do domácností; pojem publika nahradil pojem posluchač; přestala cesta za hudební produkcí, hudba přichází sama k posluchači; možnost sledovat umělce při výkonu odpadla. Rozhlas očekává nového posluchače s dokonalejší schopností slyšení a dokonalejší sluchovou pamětí. Ale průzkumy prokazují zcela jinou skutečnost. „Průměrný ´lidový´ posluchač hledá v hudebním rozhlasu nejčastěji jasnou, melodickou notu a švižný taneční rytmus, které mu vnášejí do příbytku bezstarostnou náladu, uklidňují nervy, zahánějí trudné myšlenky i dlouhou chvíli a zpříjemňují práci. Touha po rekreaci bývá hlavní pohnutkou příjmu hudebního rozhlasu.“ Přednost dostává tedy hudba spíše lehká a melodická, nejsrozumitelnějších skladebných forem. Kladný posluchačský výběr se v názorově a vkusově roztříštěné posluchačské obci projevuje ojediněle, ale nespokojenost propuká ve spontánní hromadnosti.

Analýza Karla Vetterla potvrdila dvojí cestu, kterou se český rozhlas rozhodl obtížnou situaci hudebního vysílání řešit: jednak denní skladbou programu, jednak hudebně – výchovným vysíláním.

Trojí hudba

Již ve 20. letech za vedení Krupkova se v rozhlas rozlišovala hudba vážná a zábavná, pod Jirákovým vedením se dělení rozšířilo jemněji a praktičtěji na tři stupně: hudbu vážnou, populární a lehkou.

Nešlo vůbec jen o interní rozhlasové nebo odborně hudební problémy. Vždyť se v polovině desetiletí ustavilo Sdružení radioposluchačů lidových programů a dechové hudby, které vážně vzneslo požadavek, aby bylo přizváno k sestavování rozhlasových programů! Tyto tendence populisticky podporoval někdy také tisk. „Národně sociální list A-Zet vede prudkou ofensivu pro tak zvaný lidový program v Československém rozhlase. Hlavně se to týká hudby. … Při pozorném sledování tohoto novinářského boje však poznáváme, že v boji A-Zetu za lidovost je velmi vážné nebezpečí, že bude vybojována s lidovostí i nekvalitnost, a že v boji proti přemíře dobré vážné hudby bude kvalitní hudba vůbec zatlačena do pozadí.“ Odborná diskuse na téma lehké hudby proběhla už v předešlé sezóně. Uzavřeli ji konečnými stanovisky Pavel Haas a K. B. Jirák.

Diskuse se dopracovala ke zjištěním:

1. lehká hudba je hudbou a má svoji tradici,

2. výroba (gramofonového a filmového průmyslu) záměrně produkuje práce falešně sentimentální a převládajícího pohybově – rytmického charakteru,

3. nebezpečím není lehkost, ale nekvalitnost a finančně lukrativní eklektičnost těchto skladeb,

4. nespokojenci s rozhlasovou nabídkou dovolávají se demokratického práva většiny, když „všechno ostatní u nás určuje kvantita a nikoli kvalita“,

5. rozhlas přitom je mimořádně demokratickým producentem – všechny pražské koncertní a operní sály pojmou asi 8 000 návštěvníků, zatímco rozhlas svoji nabídku adresuje cca 2 700 000 posluchačů, tj. 17 % všeho obyvatelstva,

6. významně tím normalizuje skóre nabídky, když mimo rozhlas se nabízejí necelá 3% vážné hudby a naopak lehké hudby přes 97 %.

Svoji službu vážné hudbě plnilo vysílání – při všech problémech s vyrovnáváním frekvence různých druhů hudby – velice pečlivě. Jen liblická stanice za jediný rok 1937 odvysílala 879 symfonických děl a 333 děl komorních.

Vstříc posluchačům

Rozhlas hledal cesty ke zpřístupnění hudebního bohatství i nepřipraveným posluchačům bez základní průpravy. Brno rozvíjelo zejména svoji koncepci spojování hudebních skladeb s bohatší informací: „princip tématických programů spočívá na střídání hudby s mluveným slovem … přičemž mluvené vložky i celková sestava pořadů podle určitého tématu mají usměrňovati představivost posluchačů a tím do jisté míry usnadňovati i srozumitelnost skladeb“. Projekt, přijatý z Prahy původně s nepřízní, se osvědčil, rozvinul se do různých podob od nejjednoduššího výkladu až po bohaté pásmo a získal zájem i popularitu v posluchačských řadách.

Hudební dramaturgie

Za pozornost stojí ještě vlastní kvalita programové práce hudebního odboru. Příkladem její samostatnosti a vynalézavosti může být výročí nehudební, výročí Puškinovo. Jeho dílo se stalo záminkou pro přiblížení celé bohaté škály hudebních skladeb od Glinky po Stravinského, přičemž se prokázala a názorně demonstrovalo „jak hluboký vliv může míti básnická osobnost na celou hudební kulturu svého národa“. Podařilo se to navzdory obtížím, které s tím byly spojeny. Mluvil o nich K. B. Jirák: „Nebylo k dispozici dostatek textů a materiálů hudebních, překlady starších oper byly v mnoha případech krajně zastaralé a neupotřebitelné, takže jsme museli přistoupiti až k pracem základním, které jinak měly být už nespornou a vyjasněnou záležitostí českého operního divadelnictví.“ A navíc k tomu: „Dali jsme také impuls divadlům, aby si všimla Puškinových operních sujetů a tak můžeme říci, že i samo Národní divadlo tu postupovalo podle námětů, které jsme určili my.“ Mimořádného ohlasu dostalo se ve vysílání Musorgského opeře Boris Godunov v originálním znění. (Přirozeně se dostalo rozhlasu veřejné výtky z rusofilství a sovětofilství a stejně tak pokračovala tažení večerníků proti skladbě hudebního programu, zejména proti tzv. ´hypermoderní´ hudbě.)

Páteří hudební dramaturgie byla rozhlasová tělesa: Jeremiášem vedený Pražský rozhlasový orchestr; malý rozhlasový orchestr, převážně pod taktovkou Františka Dyka; orchestry stanic s menším obsazením a orientací populárnější; z nich brněnský, zaměřený na předromantickou hudbu a současnou hudbu moravskou pod vedením Jana Janoty (do r. 1936). Vedle nich: Ondříčkovo smyčcové kvarteto, komorní sdružení Radiojournalu; klavíristé Věra Řepková, Oldřich Letfus a Ervín Schulhoff; sólisté houslové hry Vojtěch Frait, Emil Leichner, Jan Plichta a Josef Pošta; violoncellisté Karel Kopecký a Bohuš Heran. Dále řada stálých hostů jako Český pěvecký sbor a Dětský pěvecký sbor, Česká filharmonie a orchestr FOK. A k tomu řada malých těles komorních i zábavních.

Hudební dramaturgie v roce 1938

Hudební odbor připravil, vycházeje z možností zejména vlastních zdatných těles, reprodukčně vyspělých, velkorysý roční program. Osou v oboru vážné hudby byly tři cykly: symfonií (od Beethovena po Dvořáka), variací (od Bacha po Ostrčila a Schönberga) a novodobé hudby (od Debussyho k Milhaudovi, Sukovi a Novákovi). Smluvní dohodou s hosty je doplnil o cyklus operní a projekt Pražské hudební baroko.

Do druhého pololetí, v němž republika slavila své dvacetiletí, inicioval a připravil hudební odbor monumentální projekt Tisíc let československé kultury. Ve třinácti ´kapitolách´ mezi 11. zářím a 31. prosincem měla na ose hudebních děl proběhnout tématická řada uměleckých děl, evokujících události a směřování našich dějin. Tak prvních pět dílů do konce října (s tématy: Mythus, Slávy dcera, Probuzení, Boží bojovníci a Vlast) se vzestupnou tendencí měla zahrnout řadu, v níž dominují např. Sv. Ludmila, Glagolská mše, Dimitrij, Slovanské tance, Prodaná nevěsta, pásmo Polka jede, Libuše, Má vlast a krom historických trendů se v něm měla reflektovat i výročí např. T. G. Masaryka, sv. Václava, premiéry Smetanova Tajemství a 28. října. Následující díl byl reflexivní, v týdnu Dušiček a výročí Bílé hory (s tématem: Ač zemřeli, žijí) měl připomenout řadu buditelských typů. Další tři díly (s tématy: Svět a my, Československý lid, Česká koruna), sahající až do počátku prosince, se opřely zejména o Stamice, Bendu, Vranického, Myslivečka a Novákův Karlštejn, a chystaly inscenace Radúze a Mahuleny, Její pastorkyně, Psohlavců i Mozartova Tita. Další týden zamyšlení na počátku adventu (s tématem: Zvěsti a proroctví) měl mít dominanty v Dvořákových Dědicích Bílé hory, Bendlově Švandovi dudákovi a Novákově Lucerně. Poslední tři týdny závěrečného vzmachu k optimismu (s tématy: V jednotě je síla, Návraty a Radujme se!) měly mít své základní kameny v Braniborech v Čechách, znovu Libuši, v Mé vlasti, Rybově Vánoční mši a Biblických písních. Řada dalších, komornějších titulů, hlavně hudebních, měla dokompletovat pestrý, ale myšlenkově soudržný monumentální projekt. Nerealizoval se posléze, a to ze dvou příčin: jednak v začátcích podzimu s Mnichovem a útěkem českých obyvatel z obsazeného pohraničí nastaly operativní změny ve vysílání, jednak řada členů rozhlasových těles byla mobilizována. Připravený projekt se rozpadl, ale zůstal důkazem mimořádné schopnosti hudebního odboru a rozhlasového vysílání vůbec. Jeho části se později podle personálních, časových a programových možností uplatnily v programu ve snaze pozvednout sebevědomí a odhodlání posluchačů v konečných měsících republiky a na počátku protektorátních dnů.

Historie rozhlasu