Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LII. – Když je Mesiáš němý

Přidal: Přemek |

Srpen 19, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 28/2013)

Když se v roce 1997 sešlo několik rozhlasových dramaturgů na mezinárodním festivalu Prix Italia v Ravenně k pracovnímu setkání, navrhla polská dramaturgyně Ewa Stocka-Kalinowska, aby v jednotlivých zemích vznikly rozhlasové hry na jednotné téma, které by pak byly odvysílány. Sama navrhla téma – v roce 1998 to mělo být 350 let, co se narodil slavný mistr houslař Antonio Stradivari. Vzniklo tedy několik her nejen o životě a díle Stradivariho. V BBC nastudovali hru Hattie Naylorové Ďábel a Paganini (The Devil and Paganini, 1999), ta byla natočena téhož roku v Polsku (Diabeł i Paganini). Poláci sami přispěli hrou Dom bez klamek (Dům bez klik, 2000). Projekt Stradivari našel ohlas i v Česku: dramaturg Pavel Minks uvedl Mularczykovu hru a oslovil Ilju Hurníka. Ten napsal hru Stradivariana aneb Tři příběhy o houslích (1997), ta byla navíc nastudována ještě v Polsku (Stradivariana albo trzy powieści o skrypcach, 1999). V projektu byly zapojeny ještě stanice RAI, Slovenský rozhlas a Radio Rassija.

My se tentokrát budeme věnovat další hře z projektu: Němý Mesiáš. Hru napsal hudebník a novinář Sandro Cappelletto. Narodil se roku 1952 v Benátkách a pravidelně přispívá hudebními kritikami do novin Le Stampa a Le Monde. Napsal příběh Farinelliho (La voce perduta, 1996) a fascinoval ho i skutečný příběh jedněch Stradivariho houslí – Mesiáše. Předkládá nám strhující příběh generací sběratelů, kteří koupili od Stradivariho dědiců vzácné housle. Provází je prokletí: nikdo z jejích vlastníků (až na dvě výjimky) nedovolí nikomu na tento skvělý nástroj zahrát, v době největších houslových géniů v čele s Paganinim jsou nuceny mlčet. Housle se však mstí po svém: majitelé Mesiáše postupně přicházejí o rozum. Osud slavných houslí se však nezmění ani ve dvacátém století: jsou zamčeny v muzejním sejfu a ředitel muzea nikomu nedovolí na ně hrát – z obavy o historický muzejní kus.

Příběh Mesiáše nám zprostředkovává zaměstnanec pojišťovny a neúspěšný houslista (Boris Rösner). Je každý půlrok nucen přihlížet bezpečnostní kontrole nástroje a podobně jako dávní sběratelé i on je posedlý Stradivariho houslemi, ne však pro pocit vlastnictví. Chce je jen rozeznít, slyšet jejich kouzelný zvuk, který už přes sto let nebyl slyšet, chce „osvobodit Mesiáše ze spárů ďábla“. Příběh houslí vypráví při pohovoru s psycholožkou (Iva Janžurová) a my sledujeme postupně se projevující devastaci jeho myšlenek. Touha vlastnit Mesiáše je zničující – touha jej rozeznít před celým světem bohužel také.

Boris Rösner je v bezejmenné roli pojišťováka jedinečný. Je to v podstatě přerušovaný, strhující monolog šíleného muže, jenž však dokáže logicky argumentovat a jehož názory jsou mnohdy pochopitelné (proč bránit lidem slyšet skvělý hudební nástroj? K čemu je němý Mesiáš?). Mluví překotně, podrážděně reaguje na jiný názor (ten projevuje lékařka v úsporném podání Ivy Janžurové), utápí se v láskyplném svádění němých houslí a s vnitřní zuřivostí se dovolává práva smět na ně hrát, slyšet jejich tón…

Vedle Borise Rösnera a Ivy Janžurové se v epizodních rolích objevili Josef Červinka, Rudolf Kvíz, Miroslav Táborský, Josef Melč, Václav Knop, Dalimil Klapka či Petr Adler.

Režisér Ivan Chrz vedle pečlivé práce s hercem podporuje hru ještě použitím výrazných hudebních motivů houslí. Jakoby byly housle dalším partnerem v dialogu – zní výrazně, vemlouvavě, ztrácejí se v šumu… a když hlavní hrdina hry podlehne své mánii a zavraždí lékařku, utichnou docela.

Rozhlasová hra Němý Mesiáš trvající něco málo přes půl hodiny nám v závěru klade otázku: Máme právo rozhodovat o osudu velkých uměleckých děl? Smí někdo přinutit mlčet jedny z nejlepších stradivárek? Máme právo vlastnit Monu Lisu? Nebo odstřelit jeden z divů světa?