Končí jeden sen o nesmrtelnosti?

Přidal: Přemek |

Září 27, 2006

(Josef Vlček. Citováno z: HN.IHNED.CZ 22. 9. 2006)

Stahování hudby z velkých internetových serverů je fenoménem doby. Dají se očekávat se změnou média nějaké změny v hudbě samé? V minulosti tomu tak zatím vždy bylo.

Začátky moderní populární hudby jsou spojeny s výměnou starých, snadno rozbitných šelakových desek, které se od dvacátých let hrály na 78 otáček za minutu. Na každou jejich stranu se vešly zhruba tři a půl minuty.

Památného 21. června 1948 představila firma Columbia první nosič nového typu. Na vinylový dvanáctipalcový nosič, přehrávaný při rychlosti 33 1/3 otáčky za minutu, se na každou stranu desky časem vešlo až dvacet minut hudby. To byla dlouhohrající deska, elpíčko.
O rok později představila společnost RCA Victor další nosič. Měl jen sedm palců, přehrával se na 45 otáček a na každou stranu se vešla nejméně jedna skladba. Víc odpovídal stylu, na nějž byli posluchači zvyklí z předchozí éry. Tak se zrodil singl.

Po dvouleté válce mezi oběma formáty došlo ke smíru. Columbia začala vydávat i pětačtyřicítky a RCA Victor zase velké desky. Začala éra vinylových desek, elpíček a singlů, která trvala zhruba do konce osmdesátých let.

LP revoluce

Oba hlavní nové nosiče se brzy zapsaly do povědomí posluchačů svými specifiky. Zatímco dlouhohrající desky, jež se začaly označovat jako LP, byly od začátku spojovány s delšími hudebními útvary, hlavně z oblasti vážné hudby, malé desky byly více svázány se zábavnými formami, snad i proto, že díky nižší ceně byly předurčeny k produktům rychlejší spotřeby a samozřejmě se hodily i do hracích automatů.
První, co tyto specifické vlastnosti LP desek ovlivnily, byl jazz. Snaha chápat jazz jako něco víc než obyčejnou zábavu tu byla sice už od konce druhé světové války, ale to, že se jazzové nahrávky najednou mohly objevovat na stejném typu nosiče jako klasika, bylo jedním z důvodů vzniku jazzového tzv. třetího proudu – fúze jazzu a klasiky.

Něco podobného se opakovalo v polovině šedesátých let, kdy popovým a rockovým hvězdám přestal stačit krátký čas singlu a jeho konzumní image. Bob Dylan vydal v roce 1965 na SP desce svou slavnou píseň Like A Rolling Stone a poprvé tím dokázal, že může vzniknout pop hit v délce šesti minut nebo i víc. Celá následující rocková revoluce, probíhající ve spojení s hnutím hippies, se tak stala přechodem od zábavné hudby singlů k umělecky ambiciózním projektům na LP deskách, jež odrážely dobový názor, že „rock dneška je klasikou budoucnosti“. V této souvislosti bývá zmiňována například kalifornská bluesová skupina Canned Heat, která v roce 1968 nahrála na dvě strany svého alba Livin‘ The Blues 41 minut dlouhou ambiciózní skladbu Refried Boogie. Ještě tři roky předtím by ji nejspíš vydala ve tříminutové verzi na singlu.
Díky těmto krokům přestala populární hudba definitivně vnímat dlouhohrající desku jako kolekci už vydaných singlů, jak tomu bylo dřív, ale jako prostor k mnohem volnějšímu hudebnímu vyjádření.

Na další důležitou vlastnost LP desky přišli Beatles, když její obal v roce 1967 poprvé pojali jako výtvarný objekt o rozměru 30 x 30 cm. Z obalů se stala reprodukovaná umělecká díla, která doplňovala hudební obsah desky. Obal alba se stal součástí koncepce multimediálního hudebního proudu, jemuž se říkalo art rock. Pokoušel se propojit na bázi rocku poezii s různými druhy hudby od jazzu a klasiky k orientální hudbě a s výtvarným uměním nebo baletem. Výtvarníci jako Peter Blake, Roger Dean nebo agentura Hipgnosis vytvořili svými obaly nový druh výtvarného umění.

Ale ani SP čili singl nebyl bez vlivu na obsah nebo formu skladeb. Dá se říct, že většina písní z šedesátých a sedmdesátých let, které přežily dodnes, pochází ze singlů. V sedmdesátých letech se zjistilo, že lidé kupují singly především s takovými skladbami, které je zaujmou hned od prvního okamžiku. Jednoduše řečeno, větší šanci na to, aby se stala rychlým hitem, měla obvykle skladba maximálně s pěti nebo šesti vteřinami předehry, prvním refrénem do minuty a délkou maximálně tři a půl minuty. Samozřejmě, že existují stovky výjimek, ale obecná statistika je neúprosná. Vznikl tím protipohyb vůči albové scéně. Ještě dnes používají vydavatelé tuto filozofii při výběru skladeb do rozhlasového vysílání a u potenciálních hitů připravují často brutálně krácené singlové verze, i když už singly dávno neexistují.

Konec tisíciletí ovládlo CD

Nástup CD byl mnohem rychlejší. V roce 1982 se dostaly na trh první pětipalcové nosiče s digitálním záznamem. O tři roky byly mezi jednotlivými vydavateli dohodnuty základní standardy zvukového záznamu a ještě v roce 1988 překročil počet prodaných CD nosičů prodej všech LP, SP a kazet dohromady. Avantgardní rocker Brian Eno dokonce už v roce 1985 vydal první desku, která vyšla pouze na CD formátu. Jednašedesátiminutová Enova skladba jasně naznačovala proč. I když se v posledních letech podařilo zlepšit technologii vinylových nosičů, víc než padesát minut se ve vyhovující kvalitě na LP nepodařilo dostat. Cédéčko nabídlo skoro osmdesát minut – a navíc nepřerušovaných obracením desky.

Nová délka alba nabídla skladatelům ještě menší časová omezení skladeb, než měli dříve, a to se brzy projevilo na délce písní. Ti, kdo předtím psali čtyřminutové balady, je najednou nafukovali na šest i více minut. Desky byly zahlceny instrumentálními mezihrami, několikaminutovými předehrami nebo se na ně vešly i skladby, které by předtím umělec na desku pro nedostatek místa nedal. Jeden z důvodů, proč se nám zdá u tolika desek z devadesátých let, že jsou prázdné, souvisí právě s tím, že zmizelo časové omezení a s ním i přísnější umělecký výběr a škrty.
CD bylo i výrobně mnohem levnější. S lácí nosiče šly nahoru v prvním období i zisky gramofonového průmyslu, které vedly k nadprodukci nových hudebních výrobků. Proto se také říká, že nikdy nevzniklo tolik špatných desek jako v době CD.

(Dovolte „panáčkovskou“ vsuvku: problémem cd nosičů je jejich nízká trvanlivost; zatímco ze šelakové či vinylové desky dostaneme zvuk i po osmdesáti či stu letech, první „supraphonská“ cédéčka z osmdesátých let už jsou „slepá“ – záznam se z nich ztratil…)

DVD nic nezachránilo

Éra CD sice ještě pokračuje, ale je jasné, že končí, i když na digitální nosiče nejsou dosud převedeny všechny nahrávky vinylové éry. Například vydávání sebraných desek Karla Gotta na CD nosičích je dnes teprve u roku 1982.
Důvodem pozvolného zániku CD není jen kopírování. Obrovský boom gramofonového byznysu v osmdesátých letech nastartovala totiž potřeba posluchačů mít na novém médiu i své staré oblíbené desky. Hudební průmysl tehdy s obrovským ziskem znovu prodal nahrávky, o nichž se nepředpokládalo, že si je ještě někdo někdy koupí.

Než ale došlo ke stahování pomocí internetu, zkusily gramofirmy využít ještě jeden nosič, DVD. Před dvěma nebo třemi roky se o DVD dokonce mluvilo jako o, co do prodeje, nejrychleji rostoucím nosiči. Média se rozplývala nad mnohonásobnými nárůsty DVD s hudbou, ale jen málokdo si uvědomil, že možnosti tohoto nosiče jsou omezené. Co může nabídnout? Zá-znam koncertu, dokumentární film o umělci a u dlouhodobě působícího umělce i sbírku videoklipů. Ale kolik se jich udrží na scéně alespoň deset let, aby se podařilo shromáždit dohromady aspoň tucet klipů?
Přes svá omezení ale DVD v některých ohledech změnilo populární hudbu. Především se změnila role koncertního neboli živého alba. V uplynulých letech bylo využíváno především k definitivnímu naplnění smlouvy s umělcem. Ty se podepisovaly většinou na pět alb. Když se po třech deskách kapela nebo zpěvák neujali, doplnila firma pětici desek záznamem koncertu a kompilací největších hitů. DVD přineslo jiné řešení – může kapitalizovat úspěch jediné desky. Klasický příklad vidíme u Anety Langerové. Její studiový debut Spousta andělů patří k nejprodávanějším českým deskám naší doby. Když o rok později vyšlo DVD s Anetiným koncertem, vydavatel znovu prodal tytéž skladby a vyřešil tak problém s hledáním repertoáru pro další desku. Děti si zase koupily novou Anetu a bylo jim jedno, že na ní žádná nová píseň není.
K tomu, aby se umělec pevně uchytil na hudební scéně, bývalo dříve nezbytné, aby v prvních třech letech své komerční kariéry vydával desku každý rok. DVD může vražedné tempo, jemuž víc než osmdesát procent umělců podlehne, zpomalit.

DVD má kromě nedostatečného počtu možností využití i další nevýhodu – zaměstnává i oči. Velkou výhodou LP nebo CD je to, že člověk může poslouchat hudbu a dělat přitom něco jiného. Vždyť například americké výzkumy potvrzují úzké spojení poslechu hudby a jízdy v autě. U DVD se jaksi předpokládá, že se přitom díváme na obrazovku. Proto se zároveň objevil i další produkt, který v sobě obsahuje jak CD, tak DVD. V této souvislosti se často mluví o nosiči Feast Of Scraps kanadské písničkářky Alanis Morissettové z roku 2002, který jako jeden z prvních obsahoval DVD záznam jejího koncertního turné a zároveň CD s devíti předtím nevydanými skladbami. Prezentoval se na DVD trhu a CD bylo vnímáno jako bonus. Po něm se objevila i jiná varianta – v témže balíčku jen za mírně zvýšenou cenu záznam koncertu na DVD a výběr z tohoto záznamu na CD. Tak například vychází v těchto dnech koncertní album Jaromíra Nohavici Doma. Firma Sony dokonce vyvinula oboustranný nosič, na jehož jedné straně je CD a na druhé DVD.

Internet jako médium budoucnosti

Není ale pochyb o tom, že gramofonový průmysl půjde cestou stahování hudby z velkých internetových serverů. To bylo jasné už před sedmi nebo osmi roky. George Michael, který odjakživa trpí nedůvěrou k praktikám obchodníků s hudbou, už tehdy vyhrožoval, že příští album bude prodávat jen prostřednictvím stahování ze svých stránek, ale včas od toho ustoupil, protože průkopníci takových experimentů nebývají z nejúspěšnějších. Teď je stahování hudebním fenoménem doby a zdá se, že ještě letos bude zprovozněn první takový placený produkt i v Čechách.
Co nového přijde v hudbě samé se změnou média? Tak jako v minulosti skladatelé zareagují na vlastnosti, které jim nové médium nabídne. Na pevné závěry je asi příliš brzy, ale zdá se, že pop se znovu vrátí do své singlové éry z padesátých let. Internetový trh je podobně jako tehdy raný rock’n’rollový trh věkem svých kupců velmi mladý. Mládeži je snazší prodávat jednoduché, nenáročné věci, u nichž není třeba se ohlížet na dlouhou spotřebu produktu. Módy se mění několikrát ročně. A k čemu kupovat celá alba, když i ti nejlepší umělci vyprodukují na každou velkou desku jen tři nebo čtyři hity?

Starší generace se podle amerických zkušeností těžko vyrovnává s nehmatatelností nového nosiče. Chybí hudba jako objekt v podobě krabičky s CD nosičem nebo elpíčka s papírovým obalem. Stačí jen zmáčknout „delete“ a písnička z vašeho počítače navždy zmizí. Pocit trvalosti, který má dospělý posluchač z gramofonových desek zafixovaný po celý život, najednou mizí. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se takový pocit projeví u muzikantů. Zatím se zdá, že tím definitivně končí jejich ambice vytvářet něco, co by mělo dlouhou životnost. Sen o nesmrtelnosti pro mnohé z nich s formátem mp3 končí. Ale to neznamená, že se časem nezrodí nové estetické hodnoty. Budou jen jiné, než jsme vyznávali v uplynulých padesáti letech.

Zdroj

Historie zvukového záznamu