Počátek a konec fonografických válečků

Přidal: Přemek |

Říjen 2, 2006

Gabriel Gössel (zveřejněno se souhlasem autora)

Vynález fonografu přišel na svět v roce 1877, když Thomas Alva Edison v prosinci poprvé veřejně – v redakci časopisu Scientific American – předvedl svůj jednoduchý přístroj, který dokázal zaznamenat zvuk na proužek cínové fólie. K patentování ho přihlásil o dva dny později, 24. prosince 1877. Svoji první firmu, která nabízela ke čtvrtletnímu pronájmu přístroje i čisté cínové válečky, založil o měsíc později v New Yorku – jmenovala se Edison Speaking Phonograph Company. První fonograf, který tato firma v roce 1878 prodávala pro použití v domácnostech, byl typ nazvaný Parlor Speaking Phonograph. Stál tehdy 10 dolarů.

První Edisonovy komerční nahrávky vznikly v letech 1889-1892. I když sám Edison svůj oblíbený vynález původně považoval za vhodný především pro využití v kancelářích jako diktafon, případně pro zaznamenání hlasů významných osobností kulturního, politického či veřejného života, firma North American Phonograph Company zakoupila v roce 1888 Edisonovu firmu a začala o rok později vyrábět nahrané komerční válečky, určené do fonografů upravených jako mincovní automaty pro veřejné místnosti. Vůbec první takové válečky byly natočené 24. května 1889 a obsahovaly polky, valčíky a pochody v provedení vojenské hudby a sóla na pikolu, kornet a flétnu.

K prvnímu natáčení na několik fonografů současně došlo 3. června roku 1889, kdy nahrávací technik zaznamenával zvuk hned na sedm fonografů najednou – do té doby totiž každou jednu skladbu zaznamenával jen jediný fonograf. Od roku 1890 se pak běžně nahrávalo na deset i více fonografů současně. První kopírování válečků z původního „masteru“ proběhlo až 1. dubna 1892 – použitý systém umožnil získat od každého originálního válečku až 150 kopií. Již natočené fonografické válečky určené k přehrávání v domácnostech (tedy pro soukromé, ne komerční využití) začala firma North American Phonograph Company prodávat v roce 1892. Tyto válečky byly určené také pro stánkaře na trzích a majitele krámků, kteří je mohli používat k propagaci svého zboží či jako reklamní poutače. Prodej válečků pro domácnosti ovšem nejspíš zaznamenal jen velice omezený úspěch, protože samotný fonograf stál minimálně 150 dolarů a každý váleček pak nejméně další 1 dolar.

Již o několik let později přišel Edison se svým „zlatolitým“ fonoválečkem černé barvy, který bylo možné rozmnožovat v libovolném množství kopií. I když fonoválečky prošly v následujících několika letech ještě celou řadou vylepšení, druhou dekádu dvacátého století přežil jako jejich jediný výrobce právě pouze Edison. Kolem roku 1925 navíc měly jeho tvrzené modré válečky Amberola (údajně je bylo možné přehrát až 3000 krát) mnohem vyšší kvalitu záznamu než šelakové gramodesky, k jejichž nevýhodám patřil mimo jiné vyšší povrchový šum používané šelakové hmoty a proměnná – postupně se snižující – obvodová rychlost pořizování a snímání záznamu.

Definitivní soumrak výroby Edisonových fonografických válečků předznamenal nástup techniky elektrického nahrávání gramodesek v letech 1923-1925. K úplnému zastavení výroby fonoválečků i fonografů Edison ale přistoupil až 1. listopadu roku 1929.

Jaká je historie fonoválečků v Čechách? První české snímky byly natočeny dnes již neznámými interprety na Edisonovy válečky v Berlíně v roce 1891. Zástupce jeho společnosti je téhož roku předváděl ohromené veřejnosti na Zemské jubilejní výstavě v Praze a zároveň zde pouštěl i válečky konkurenční značky Columbia s nahrávkami zábavných scén a vlasteneckých písní v provedení mimo jiné Rudolfa Innemanna, Josefa Švába-Malostranského a Viléma Heše. Žádné z těchto nahrávek se nedochovaly.

I když od konce devatenáctého století dováželo fonoválečky různých výrobců do českých zemí mnoho obchodníků z různých „branží“ (byli mezi nimi hlavně výrobci hudebních nástrojů nebo dovozci mechanických hracích strojů, ale i jeden optik a mechanik), první české snímky komerční výroby se začaly na fonoválečcích amerických značek Edison, Columbia – a o něco později i tuzemské Čechie – objevovat až kolem roku 1904. Určitou výjimkou jsou válečky německé firmy Apollo Record, na kterých se vyskytl český repertoár již kolem roku 1901 (mimo jiné na ně tehdy natočil tři písně i tenorista Otakar Mařák).

V roce 1904 zahájila ve Vysočanech u Prahy výrobu fonografických válečků česká pobočka slezské firmy Electra, která začala vyrábět „Zlatolité válečky Electra – nedostižné, nejdokonalejší, obdiv vzbuzujícího hlasu, nazpívané a nahrané nejlepšími umělci. Šelest vyloučen.“ U vzniku této továrny nepochybně musel stát i první český „obchodník se zvukem“ Diego Fuchs, který na české verze kartónových obalů na válečky této značky umístil (stejně jako na etikety jím vydávaných gramodesek značek Fox a Patria) svůj oblíbený motiv lišáka před gramofonem s troubou, doplněný nápisem Praecisonocord. Reklamní slogan firmy Electra zněl „Mé pole jest celý svět“ a její výrobní program byl napůl německý a napůl český, hlavně ale lidový: vycházely zde různé směsi populárních popěvků, komické scény v podání šantánových zpěváčků a pochody v provedení sokolských dechových kapel.

Firma Electra ukončila výrobu již v roce 1908 a natočené snímky od ní převzala další česká firma Čechie, která se v textu na obalech svých „zlatolitých válců“ označovala jako „První česká tovární výroba fonografických válců na Královských Vinohradech. Ryze český a slovanský repertoir.“ Jako své první snímky sice vydala nejméně pět nahrávek operních árií v podání basisty Národního divadla Roberta Poláka, ale jinak i nadále vedla hlavně nenáročný program komických scén a náladových kusů. Mimo již zmíněných interpretů zde najdeme nahrávky komika Františka Tužimského, „mezinárodní zpěvačky“ Růženy Slavínské, Mařenky Zeffiové, či Růži Jindrové (skladba s názvem Giribiri coco). Továrna sídlila ve Vocelově ulici č. 10 a svůj provoz ukončila počátkem první světové války. Fonografické válečky této značky se prodávaly za K 1,20.

Český program vedla na svých válečcích i známá německá firma na výrobu fonografů a fonoválečků Excelsior – kromě nahrávek různých anonymních kapel se zpěvem najdeme na válečcích této značky i několik výstupů lidového komika Aloise Tichého (Ve Zbuzanech, Uplakaný ženich), které tomuto plodnému interpretovi vycházely současně na řadě dalších značek fonoválečků i gramodesek. V roce 1908 vydala válečky s českým repertoárem také vídeňská pobočka velké francouzské firmy Pathé – ta ve stejné době vedla rozsáhlý český program i na svých gramodeskách. Na fonoválečcích této značky byly zatím nalezeny jen nahrávky operních pěvců Aloise Stejskala, Theodora Procházky a Bohumila Chmelaře.

Rozsáhlejší český program nacházíme na fonoválečcích značky Edison. Vůbec první záznam hudby českého autora se na nich objevil v roce 1902 – byl jím Sextet z opery „Prodaná nevěsta“ v provedení berlínského Edisonova symfonického orchestru, který v letech 1898 – 1907 řídil český kornetista a kapelník Bohumír Kryl. Česky zpívané snímky vycházely na Edisonových válečcích v několika časových vlnách – vůbec první se objevily v roce 1904 v sérii objednacích čísel 12000. Průměrný tenorista František Pulkrábek (někdy též psán jako Purkrábek – pod jménem Franz Burgraf působil hlavně v Berlíně, kde natáčel fonoválečky již v roce 1901) na nich přednesl za doprovodu klavíru řadu národních a vlasteneckých písní typu Bývali Čechové junáci statní, Hej Slované, Hej, sokolíci, Kde domov můj, Moravo, Moravo, či Tážete se, proč jsem Slovan. V roce 1905 pak následovalo v řadě objednacích čísel 15000 dalších několik desítek českých snímků, tentokrát již za průvodu orchestru. Na řadě těchto nahrávek slyšíme operní pěvce tenoristu Otakara Mařáka a basistu Václava Klimenta v áriích z oper Prodaná nevěsta, V studni, Evžen Oněgin, Templáři na Moravě a v několika národních písních.

Další větší série českých nahrávek vyšly na Edisonových válečcích v letech 1906 – 1907 a 1909. Na těchto snímcích již převládal lidovější repertoár: kuplety v podání šantánových zpěváků a komiků (Ratolístka, Škrdlík, Zeffi) a lidové písně v podání univerzálních tenorů (Sládek, Chmelař) známých i z četných dobových gramodesek, na něž stejní umělci nahrávali vesměs totožný repertoár (Káča s máselnicí, Tchyně, Šlejfíř před soudem). Několik snímků má na válečcích Edison také barytonista Bohumil Benoni a v roce 1909 natočil pro tuto firmu nejméně pět snímků i brněnský tenorista, lidový zpěvák a herec Valentin Šindler, v letech 1911 – 13 též člen pražského Národního divadla.

Natočené válečky byly ukládány do univerzálních předtištěných kartónových obalů s podobiznou T. A. Edisona a na kruhový štítek nalepovaný na víčko obalu výrobce pouze dotiskl objednací číslo válečku, název skladby a někdy i jméno příslušného orchestru či interpreta. V roce 1909 Edison uzavřel všechny své výrobní závody mimo území USA a lisoval a exportoval od té doby fonoválečky pouze ze své továrny ve West Orange v americkém státě New Jersey. Žádný český repertoár na nich už ale nenajdeme.

Druhou velkou firmou, která vydávala fonoválečky s českým repertoárem, byla německá pobočka další americké společnosti Columbia. Její český program trval sice kratší dobu, ale zato měl rozsáhlý záběr. Jako vůbec první vyšly na této značce snímky Kmochovy kapely kolínské, natočené v roce 1905. Šest orchestrálních nahrávek „koncertních kusů“ (Ukolébavka z Hubičky, Pochod z Prodané nevěsty či Polka mazurka) ve stejném roce natočila na fonoválečky značky Columbia též Kapela c. a k. pěšího pluku č. 102 („pod řízením kapelníka p. Karla Bobka, Praha“). Asi tucet orchestrálních nahrávek natočila na válečky stejné značky ještě Kapela c. k. poštovních zřízenců („pod osobním řízením kapelníka p. Konopáska“).

V první sérii českých nahrávek vyšly v roce 1905 na válečcích Columbia také čtyři snímky, které nazpíval „člen královského zemského českého Národního divadla Otokar Mařák, tenor, Praha“. Další sérii asi 10 snímků natočil Mařák pro Columbii ještě o rok později. Na třech z nich ho slyšíme v duetu s jistou slečnou Vernerovou – tak se alespoň na těchto snímcích sama ohlašuje. Štítky na obalech příslušných válečků ovšem uvádějí, že zpěv obstarávají „Mařák a Krausová, Praha“, přičemž údaj na čele vlastních válečků říká, že zpívají „tenor a soprán“. Na dalších dvou válečcích pak Mařák zpívá v duetu s basistou Emilem Pollertem. Z operních pěvců nahrávali na válečky Columbia ještě barytonista František Šír, sopranistka Josefina Krausová (možná ona dáma ze štítku s Mařákem), a koncertní pěvci František Šaloch (jeho jméno bylo někdy uváděno též jako Saloch či Salouch), Eliška Lišková a Paula Carola. Většina těchto snímků vyšla v řadě objednacích čísel 45000, 53500, nebo 57200.

Převážnou část českého repertoáru na fonoválečcích značky Columbia ovšem zabíraly různé humoristické scény a komické výstupy páchané oblíbenými šantánovými umělci, jako byli Heřman Zeffi, Ferda Kohout, Hanuš Škrdlík, bratři Hartmanové, či Ludvík Ratolístka. O jejich náplni většinou vypovídaly už názvy těchto povedených taškařic: Uplakaný ženich, Cukrář Peprlinka, Švanda v elektrice, Otcovské radosti, Před soudem, Mári lezla po zemi, Tři zdařilé anekdoty…

Katalog válečků Columbia z roku 1907 upozorňuje na novinku s názvem Terčeto – Noc v Praze, což měla být trojdílná „komická zpěvní scéna přednesena z Hartmanovy zpěvní síně – 2 páni s 1 dámou – každý váleček jest pro sebe ukončen“. Mezi dalšími atrakcemi najdeme i takové kousky jako Švarný mědikovec („s tlučením na kovadlinu, zpěvem a hvízdáním chasníků“), V hodinářském krámě („odbíjení hodin, kukání kukačky s hudbou“) či Měsíc a já („ku konci hvízdavé dueto“).

Berlínská pobočka firmy Columbia zpočátku dodávala své válečky distributorům ve standardních obalech opatřených na víčku malým papírovým štítkem s číslem nahrávky. Prodejce pak tento štítek většinou přelepil vlastním firemním štítkem a dopsal rukou či razítkem dotiskl podrobnější údaje o obsahu příslušného válečku. Později byly válečky této značky distribuovány již s přelepkou na víčku, na níž byly příslušné údaje natištěné.

Po roce 1907 již na fonoválečcích značky Columbia žádné nové snímky s českými interprety nevycházely. K úplnému zastavení výroby fonoválečků přistoupila Columbia v roce 1912.

Kolem roku 1907 se jak běžné „Edisonovy zlatolité válce“ s českým repertoárem, tak „umělé příjmy zlatolitých Edison válců Grand Opera s nahrávkami zpěvních čísel přednesených předními umělci světovými, hodí se na každý fonograf“ prodávaly za 1,90 K. Zlatolité válečky Columbia byly poněkud lacinější – stály pouhých K 1,50. Prodejci p. t. zákazníky také upozorňovali, že „každý válec lze 100 až 150krát přehrát. Ohrané pak válce béřeme zpět v ceně 20 hal. za kus, nutno však to samé množství nových válců odebrati. Při objednávce račte vždy udati dostatečný počet čísel náhradních, pro případ kdyby žádaná nebyla na skladě. K vůli pak rychlejší výpravě jest dobře napsati číslo i název kusu ačkoli to nezbytno není.“

V Praze byla jednou z nejstarších prodejen fonoválečků firma „c.a k. dvorního optika a mechanika“ A. Rosenthala. Ten dovážel i tehdy velice drahé – a dnes velice vzácné – fonoválečky, které počátkem dvacátého století prodával Gianni Bettini. Pan Rosenthal byl také vůbec první prodejcem gramodesek německé pobočky anglické firmy GC v českých zemích.

Z dalších velkých prodejců jmenujme ještě Maxe C. Steinera se sídlem Poříč 25 (zastupoval značku Edison) nebo firmu jeho souseda, velkoobchodníka Josefa Vrby (na adrese Poříč č. 6.).

Pod vlastní značkou prodávali válečky různých výrobců například pražský obchodník Václav Langmajer („tovární výroba hudebních nástrojů, Král. Vinohrady, Havlíčkova tř. 4, dodavatel král. zem. divadla, civilních i vojenských kapel, ústavů, atd.“), Vilém Hoffmann („tovární sklad hudebních nástrojů, Královské Vinohrady, Palackého třída č. 7″), J. Pöschl (Královská 55, Karlín), J. H. Brandeis (c. a k. dvorní dodavatel) či Otto Fischl (Celetná ulice 24). V Brně prodávala – kromě fonografů, gramofonů, gramodesek, jehel a dalších příbuzných artiklů – fonoválečky v malebně potištěných obalech pod značkou Alfa velká firma Karel Jarušek a spol. (dcera tohoto podnikatele, pozdější spisovatelka Marie Podešvová, hrála pod jménem Máňa Jensenová ve třech němých filmových pohádkách natočených s Karlem Lamačem v roce 1922 ve vídeňských ateliérech).

Koncem prvního desetiletí dvacátého století, kdy fonoválečky začaly být definitivně vytlačovány gramodeskami, stáli potenciální zájemci o koupi příslušných přístrojů k přehrávání těchto zvukových „nosičů“ před dilematem, ke kterému systému se přiklonit. Zmíněná pražská firma pana Vrby se pokusila rozhodnutí jim usnadnit následující „odbornou“ – a značně šalamounskou – radou, kterou firma zařadila do svého obsáhlého prodejního katalogu:

„Bývá často otázkou, když se chce nějaký podobný křikloun poříditi, co jest lepší? Zodpovědit jest dosti těžko, prodáváme obojí a jsme tedy neutrální. Musíme doznati, že řádný gramofon dnes nahradí zrovna kapelu, jak stroje tyto nyní zdokonaleny jsou – musí to býti ale skutečně dobré stroje. Oproti tomu varujeme před koupí laciných gramofonů, totiž takových, které nepřehrají lehce jednu velkou desku, neb za takový gramofon jsou nejen peníze vyhozeny, a bývá s ním ještě dosti zlosti. Obyčejně se dává takový stroj na všechny strany opravovati a žádný není v stavu jej spraviti, poněvadž gramofon musí míti důkladný stroj, by tíhu setrvační desky a při tom zatížení blány ostrou ocelovou jehlou nejen zmohl, ale měl spíše přebývající sílu, jinak hraje s námahou, nestejně a reprodukce má tón plačtivý. Z důvodů těch jsme stroje ty ani do cenníku nezařadili.

Fonograf s válečky nemusí z daleka míti tak silný stroj jako gramofon, jelikož hroty u blány jsou tupé, hladké a jezdí pouze na povrchu válečku, proto i ten nejlevnější fonograf možno bez obavy koupiti. Reprodukce fonografů z tvrdých, zlatolitých válců jest velice dokonalá a nedá se ani z daleka porovnati s původní reprodukcí válečků, které se ještě před několika lety vyráběly. Fonografy dražší, které jsou též ku přijímání zařízené, působí vedle své krásné reprodukce velkou zábavu tím, že možno v rodině na hladké válečky nachytati zpěv, mluvené kusy, hudební sola, což činí i věčnou památku.

Nechybí nikdo, koupí-li gramofon neb fonograf, jen když se koupí vyzkoušený stroj a to od firmy spolehlivé, která může nejen za stroj ručit, ale též dostát.“

Z tohoto textu muselo být jistě každému potenciálnímu kupujícímu jasné, o kterou spolehlivou firmu má jít. Pan Vrba nabízel v roce 1908 svůj nejlacinější „rodinný“ fonograf ve tvaru lyry za 7,- K, zatímco jeho nejdražší přístroj Columbia XX Century (označený v ceníku jako „Herkules“) stál celých 550,- K. Nejlacinější gramofon ze svého sortimentu („Opera“) nabízel za 24,- K; oproti tomu „původní (original.) Columbia americký graphophon Imperial, přepychový gramofon se zvonkovým trychtýřem“ mohl mít movitý zájemce za 370,- K („skříňka mahagon, čistě leštěná, stroj jest dvoupérový, rozumí se mezi hrou k natažení, úplně tichého chodu. Zvukoblána patentní Columbia. Reprodukce rozhodně ta nejlepší, úplně bez šelestu. Okrasa každé veřejné místnosti“).

Ještě dodejme, že jednostranné gramodesky o průměru 30 cm stály ve stejnou dobu 12 – 18 korun, desky o průměru 25 cm kolem 6 korun a oboustranné desky značky Odeon o průměru 18 cm dostal zákazník za 3 koruny.

V době během první světové války (ani později, po vzniku samostatného Československa) se již dovozem fonoválečků a fonografů žádná domácí firma nezabývala. I když v USA udržoval Edison výrobu stále kvalitnějších válečků a přístrojů na jejich přehrávání prakticky až do konce dvacátých let, v Evropě zaznamenával tento historicky první zvukový nosič ústup ze slávy již od konce prvního desetiletí dvacátého století. Se jmény některých někdejších domácích prodejců fonoválečků se však setkáváme až do konce třicátých let v souvislosti s gramodeskami a gramofonovými přístroji. Tak například J. Vrba se ve dvacátých letech stal ředitelem československé pobočky gramofonové firmy Columbia, Diego Fuchs v ČSR zastupoval gramofonovou firmu Parlophon a činná v oboru gramodesek zůstala i brněnská firma Karel Jarušek.

Historie zvukového záznamu