Poznáváte svého miláčka?

Přidal: Přemek |

Říjen 4, 2006

Gabriel Gössel

(kapitola z knihy Fonogram 2. Zveřejněno se souhlasem autora i vydavatelství Radioservis)

Dost často se na standardních gramodeskách objevovaly scénky, v nichž různí známí i méně známí imitátoři napodobovali či parodovali dobové „mediální hvězdy“. Ve většině případů byl ovšem daný oblíbený herec, komik nebo zpěvák imitován dost neuměle, ale někdy se najdou i velice zdařilé nahrávky, u nichž posluchač dokáže jen velice obtížně určit, kdo na něj z gramodesky vlastně hovoří.

Vůbec nejčastěji byl různými imitátory napodobován svérázný slovní projev Vlasty Buriana, označovaného již od počátku dvacátých let za krále našich komiků. Již v roce 1923 vyšla na gramodesce značky Omega („Mezinárodní deska Podmokly-Berlín“) scénka nevalného obsahu i formy s názvem Kabaret, kde se Vlastu Buriana pokoušejí dost neuměle napodobovat jistí bratři Frankové (… velectění savci, přišel jsem vám něco zapět – eé zašest – né, zapět, zazpívat… ). Pokud by ovšem své posluchače předem neinformovali, koho že to vlastně parodují, nikdo by Buriana v jejich výstupu ani nehledal, ani nepoznal.

O něco lépe dopadl „mistr Vlastimil Burian“ na gramodesce značky Parlophon z roku 1931 v podání herce a režiséra Josefa Rovenského. Tomu se na snímku s názvem Imitátor herců podařilo napodobit spíše obsah Burianových pověstných „balad rozkoše a smrti“, než jeho hlas.

Nejznámějším a nejlepším dobovým imitátorem Vlasty Buriana nepochybně byl kabaretiér Ferry Víšek, kterého Burian dokonce na čas angažoval do svého divadla. Na gramodesky značky Columbia natočil Víšek na motivy Burianova repertoáru vlastní zdařilé výstupy Ve škole, Balada strašlivá a Polní maršálek a na úspěšnou postavu účetního revidenta Popelce Hadimršky z Burianova filmu „To neznáte Hadimršku“ navázal jeho dalšími dobrodružstvími ve scénce s názvem Hadimrška v civilu. Ve stejné době – kolem roku 1932 – ještě natočila firma Ultraphon dvoudílné pásmo Letem kabaretem, kde Víšek po krátkém úvodu (…prosím vás, človíčku, jdu tady dobře do gramofonu? – Až se zeptáte slušně tak vám odpovím! – Che, che, che, to rači zabloudím…) vypráví dokonalým Burianovým hlasem i stylem povedenou anekdotu.

Gramofonová firma Esta natočila v roce 1940 čtyřdílné pásmo s názvem Poznáváte svého miláčka?, kde nás pražskými operetními divadly a kabarety provádí imitátor Karel Matějček. Na jedné straně gramodesky tento kabaretní umělec – až do osmdesátých let minulého století ozdoba různých estrádních vystoupení a rozhlasových i televizních pořadů – zdařile imituje také Vlastu Buriana. S použitím motivů z Erbenových básní „Svatební košile“ (čili „Košilanda planda“) „Polednice“ („Poledňuška“) a dalších Matějček spřádá typický burianovský nesmysl, do něhož nakonec zaplete mimo jiné i Maryčku Magdonovou. Ocitujme alespoň úryvky: U lavice dítě stálo, z hrdla křičelo – to dítě – ty cikáne, kdyby si chvilku držel tu papulu. Poslechni, ty dítě, ještě mi tam stojíš, u tý lavice? Che, tě praštím, to budeš vidět, ty mizero jeden. Tomane, zapřáhni volá sestra na braťušu – ale okamžitě, okamžitě….Táta rdousí polednici, máma ždímá sestřenici – dyť to není, lidi, možný, co sem to nakecal… Lesní panna se jaksi probudila, páč Prokop strašně chrápal, vona to pochopitelně nemohla vydržet, že jo, taky se nemůžeme divit, konečně… Svatební košile, kde seš? Pocem! Vrať se, vyper se, ty košilando plando…

Ve svém zpívaném výstupu z roku 1944 s názvem Autogram (na hudbu Eduarda Ingriše) paroduje Vlastu Buriana – mezi řadou dalších osobností divadelního světa třicátých let – hlasem šlapajícím si na jazyk také komik Jára Kohout (Hleděli vždy na mě z vršku, když jsem hrával Hadimršku – teď mě stihne jenom chvála, neboť hraju principála. Proto ať se každý třese, mou hru „Hajný usnul v lese“ v Národním chci hrát, a basta – podepsán: Burian Vlasta…).

Určitou záhadu představuje v řadě burianovských parodií gramodeska značky Kalliope z roku 1930, na níž dokonalým Burianovým hlasem a stylem přednáší scénky Koktavý profesor a Moderní žák (zmíněný pan profesor ovšem vůbec nekoktá a onen moderní žák má osvědčené jméno Kolčava) anonymní burianovský interpret označený na etiketě této desky pouze jako „Známý pražský komik“ : Pročpak jdeš tak pozdě dneska do školy, co? – Prosím, vašnosti, já jsem se nemohl obout. – No, a proč ses nemohl obout, co? – Prosím, já jsem měl kotě v botě. – No, a pročpak sis to kotě nevyndal, člověče? – Prosím, vašnosti, vono bylo chcíplé. – Ty bambulo, sedni si, nebo tě plácnu… Matriční čísla těchto i sousedních snímků na téže značce obsahují pouze nahrávky Jindřicha Lázničky – o tom ovšem není známo, že by kdy ve své kariéře herce a zpěváka Vlastu Buriana imitoval.

Pro úplnost ještě uveďme, že mimiku Vlasty Buriana se pokoušela parodovat i žena: ve filmu „Slečna matinka“ v roce 1938 předváděla několik neumělých burianovských kreací herečka Věra Ferbasová. A králi českých komiků byla věnována také dvě hudební díla: hned na třech značkách gramodesek – Ultraphon, Homocord a Parlophon – vyšel pochod J. Řehoře Vlasta Burian, v podání Hudby stráže svobody pak vydal Ultraphon ještě Glasspieglův pochod Král komiků.

Podívejme se ale, které další herecké a pěvecké osobnosti první poloviny dvacátého století posloužily imitátorům pro jejich scénky a parodie zachycené v drážkách šelakových gramodesek. Vděčným námětem scének natáčených imitátory a napodobovateli různých kvalit často býval i typický způsob přednesu – či spíše halekání – Karla Hašlera. Poprvé se pokusili z věhlasu tohoto snad nejpopulárnějšího českého kabaretiéra a skladatele písniček těžit již zmínění bratři Frankové, kteří do své scénky Kabaret z roku 1923 zařadili – kromě imitování přednesu Vlasty Buriana – též krátkou ukázku s názvem Jak přednáší Karel Hašler, král českých písní. Shromážděný dav je zde nejprve osloven hlasem napodobujícím Hašlerův šeptající tenor: Občané, občanky, přeji vám všem dobrého večera. A když dav pozdrav opětuje, jeden z bratrů Frankových zapěje: Nestůjte občané před domem, pojďte rač do Lucerny, zazpíváme si dnes Tuláka, a potom Hradčany…

Poněkud podařeněji dopadlo napodobení slovního projevu Karla Hašlera v provedení imitátora Josefa Rovenského. Ten přednášel na gramodesce značky Parlophon z roku 1931 vlastní Baladu o duchu stylem imitujícím kromě Buriana a Hašlera ještě další věhlasné české umělce: zaznívají tak zde parodie na dramatický přednes předního herce Národního divadla Eduarda Vojana (1853-1920), roztěkaný a třesoucí se hlas básníka a dramatika Karla Želenského (1865-1935), velice patetickou deklamaci Mistra Eduarda Kohouta (1889-1976) a cholerický projev s prvky komiky ve stylu operetního a kabaretního zpěváka Ady Karlovského (1885-1946).

Na gramodesky značky Parlophon Rovenský natočil ještě příběhy své postavy Dědečka Cibiše, kterak Vypravuje o ohni a Hubuje na pražské kavárny. Tohoto předčasně zemřelého imitátora, herce, scénáristu a režiséra (1894-1937) měli příznivci starých českých filmů možnost v řadě z nich vidět nejen hrát, ale také slyšet zpívat – jmenujme jen roli dědečka v proslulé hudební komedii „Pepina Rejholcová“.

Na Karla Hašlera si přisadil také komik Jára Kohout: na gramodesce značky Odeon z roku 1929 sděluje posluchačům v kupletu autorů Špilara, Mírovského a Rohana, co by si podle jeho názoru zpíval Karel Hašler, kdyby měl milion: Kdybych já měl milion, to by byly časy, nejdřív bych si vopatřil kudrnatý vlasy – neboť jen kdo vlasy má, též má hezký líčko, mně by jistě slušelo príma mikádičko. Ale že ho nemám, nohu za krk nedám – půjdu jinam štěstí hledat, však já se s ním shledám…

Jára Kohout ve svém kupletu z roku 1944 Autogram zmiňuje mimo Vlasty Buriana poměrně vtipně ještě další známé osobnosti: šansoniérku Mílu Spazierovou-Hezkou a její zastřený alt (…slyšíte mne v gramofónu, často zpívat z mikrofónu, a že musím zpívat basem, v máji jednou nastydla jsem. Když se ty dálky do dáli, modraly se tak, modraly, až je všechno modrý dneska – napsala Spazierová-Hezká), odešlou slávu někdejší operetní divy Marie Zieglerové (…kdysi dávno v zimě v létě, řádila jsem v operetě – starý, mladý, tlustý, tenký, chodil za mnou do Arénky. Že jsem měla něco pro ně, vypřáhli mi taky koně. Vzpomínám si na to znova – podepsala Mařenka Zieglerová), a noblesu Pěveckého sdružení kocourkovských učitelů (…sdružení jsme zpívající, po jevištích kočující – neholdujem nikdy braku, vystupujem vždy ve fraku. Zpívání přec nesmí zvorat, kdo má titul a doktorát – to můžeme říci směle, podepsaní: Kocourkovští učitelé). Nakonec si Kohout dělá legraci i sám ze sebe: Neuměl často text role, zvoral i v Třebáni pole, staré vtipy dává ohřát, dvacet let je stejný pořád. Když zpívá, tak má hlas pod psa, když neví kudy kam, hopsá. Dlouho má manželský chomout – kdo mi to sem napsal? Jára Kohout!

Jára Kohout také patřil mezi několik zpěváků a komiků, které na dvou gramodeskách značky Esta s názvem Poznáváte svého miláčka? imitoval v roce 1940 Karel Matějček. Ten vtipně akcentoval především Kohoutův těkavý styl komiky (…vy ženská jedna sakramentská, kde jste se tady vzala, vy, – aha, já vim, to tenkrát to bylo príma, viďte, já sem se s váma, a to…Děte vode mně! Nesahejte na mě, rozházíte mi to – pihy!).

Velice dobře ovšem dopadl v Matějčkově podání především Oldřich Nový a jeho mondénní styl konverzace: Dobrý večer papá, dobrý večer drahá mamá, rukulíbám bábičkóóó… Bábičko, vy tak dobře vypadáte – co říkáte, že chodíte do rytmiky? To přec nemyslíte vážně, todle… A kde je Marta? Vždyť víte, že dneska je den našeho zasnoubení, a já jí tady nikde nevidím. Á, támhle přichází… Nazdar Marto – ty jsi v županu? No dovol, to přece víš, jak já tě miluji – už ani ta deka z tý velbloudí srsti mne nezahřejvá, když ty mne s ní nepřikreješ…

Celou jednu stranu gramodesky pak zabírá Matějčkovo imitování drastické komiky Ference Futuristy (Já vám býval odjakživa velkej donchuán, mně se všecky ženský líbily. Obrázků různých slečen mám plnej otoman, včera mně zas čtyři slíbily – hej, hola, tělo to žádá, tělo to potřebuje. U mě prej se ženskejm líbí, že se nechlubím – jim prej stačí, když se zazubím…). O druhou stranu gramodesky se zase podělila imitace Fandy Mrázka (Já mám kamaráda – von už je ženatej – a tuhle mi povídá: poslechni, Franto, já sem ti přišel z flámu domů, já přijdu do předsíně, šáhnu ti do vypínače, já sem ti dostal takovou šupu, takovou šupu! – Já povídám: no, a co bylo? Von byl vlhkej, viď? – Von povídá: Ba ne, vona tam byla moje stará…) s výstupem imitujícím Vojtu Mertena, populárního představitele Kašpárka a zároveň komika poněkud obhroublého ražení, po němž zůstala na gramodeskách řada dvojsmyslných komických scének.

Karel Matějček současně s těmito dvěma gramodeskami natočil ve stejném studiu i výstup velice zdařile parodující styl „forbínového“ projevu Voskovce s Werichem – v roce 1940 ovšem nepřipadalo v úvahu, aby tato deska byla lisována pro veřejnost. Přibližme si tedy alespoň text tohoto dvouminutového záznamu, pronášeného charakteristickou dikcí dvojice V + W:

Haló, zastavte, pane, zastavte, pane! – Pane, já nemůžu kvůli vám zastavit, když mám jednou švunga…- Jo, tak podle dopravních předpisů máte mít večer všechny vyčnívající předměty vověšený červenýma světlama pane, ve dne červenejma hadrama, rozumíte!? – Já ale nejsem dopravní prostředek! – Ale ste kůň, a to je taky dopravní prostředek, pane! – Pane, nechte si to, nebo udělám neštěstí! – Tak to už jste udělal, když jste se narodil, vlastně vy jste původu umělého, vy jste se vylíh jednomu profesorovi, když se mu nepoved umělej vůl, pane rozumíte? – Pane, nehledě k tomu volovi jste mně urazil matku! – Á, vaši matku nanejvejš lituju, to byla ta vaše matka, ta bezzubá, ta vrásčitá – to je-li to – vůbec matka! – Já zas lituju tu pavlač, co vám spadla na hlavu! – A jak to víte? Dyť já to tajil! To už mělo bejt dávno ututláno, pane. A víte, já se tady postavím – a já si myslím… – Na co si myslíte? – Na svoje si myslím, na co bych si myslel? Potom, lidi jsou různý a já různým lidem různý věci neříkám… – Lidi jsou různý, například blbí… – To jsem si všimnul! – Vy víte o ňákým blbým? Já bych znal taky jednoho, a nebyl by ani tak dvakrát moc daleko… – Jo, ten můj je taky vedle…

Co vy jaksi račte být, pane? – Já jsem švorc. – Já myslím tím zaměstnáním, povoláním tedy? – Já jsem host. – Do domu? – Ne, na svatbu. Víte, jak voni vycházejí z tý radnice celý takový vomámený a pozdě bycha honějí, tak já se přidám. Najednou jedu v autu, najednou sem za stolem a najednou jsem nažranej… – Pak vás tedy vyhodějí? – To je tedy technická otázka, ale kalórie vynesu s sebou…

Stala se chyba, pane, stala se chyba: vy jste se narodil. – Já jsem objektivní člověk, já to přiznám. – No, prosím tedy bez urážky – vaše rodina byla hodně zavostalá? – No, já nevím, jak je to u vás, ale rozumíme si docela dobře, pane… To víte, to je vůbec volovina, to je blbajznictví, to říkejte mně, a ne někomu jinýmu, pane, víte? A to byla doba bronzová, a pak už to nebylo vono. – Jo, pane, my tady třeba řveme a vedle v pokoji hoří… – No, to by nevadilo, pane – my máme alibi. – Jak to – alibi? – My sme zavřený v gramofónu, víte?

A to by stejně – ale já sem taky tůhle a tohle – a vy nejste takovej divnej – dneska? – Já sem si, pane, namluvil jednu seňoritu… – To je zajímavý – a mně ste v jejích vočích neviděl, jak sem tam takhle chodil, že né? To mně nedělejte, pane. Nekřičte tolik, aby nepřišel ňákej jednotlivec a nevobklíčil nás, pane. Je jéje, já sem se praštil do šimpajzna, já sem si zlomil služební nohu, pane, to mně nedělejte, tohle! – Pane kolego, víte, že zatímco vy konstatujete, že to je naprosto směšné, já konstatuji, že to je naprosto blbé… – Jo, taktéž u vás, pane kolego. To bysme dlouho mluvili a nedomluvili bysme se, víte? To je taková hříčka, slovní. A to mně nedělejte, tohle – to by bylo von,o a to už je vono, víte?

Pane kolego, dovolte, abych se vás zeptal, co říkáte atómu. – No atóm, to je atóm, to je takovej – taková – žužlanina, to je pohromadě, a to se nedá rozdělit, pane. To je atóm. – To je všechno? – Ano. To je všechno. – Děkuji vám. Nashledanou.

(Jen drobný „panáčkovský“ dodatek: úryvky z Matějčkových parodií jsou většinou – na rozdíl od jiných imitátorů – založeny na původních textech parodovaných komiků: tak například sentence Oldřicha Nového pocházejí z inscenace jeho Nového divadla „Pro tebe všecko“; první odstavec parodie Voskovce a Wericha je z inscenace Osvobozeného „Svět za mřížemi“ a z nahrávky předscény „Stala se chyba“.)

Historie zvukového záznamu