Máj (2009)

Přidal: Přemek |

Květen 5, 2009

Karel Hynek Mácha. Rozhlasová úprava představení z divadla Viola. Hudba Emil Viklický. Režie Miloš Horanský.

Účinkuje Barbora Hrzánová.

Natočeno 2009. Premiéra 1. 5. 2009 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). Repríza 1. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.).

Pozn. V úvodu básník Miloš Horanský proslovil „několik zastavení nad K. H. Máchou a Májem“.

Pozn. 2: Od roku 1836, kdy Karel Hynek Mácha vydal Máj, inspirovala tato velebáseň jara, lásky a smrti mnohé Máchovy následovníky, oslovila recitátory, divadelníky i filmaře. I v archivu Českého rozhlasu se nachází celá řada pozoruhodných nahrávek Máchova Máje. V minulém roce k nim přibylo pozoruhodné zpracování brněnského Divadla U stolu a letos v premiéře uvádíme rozhlasové zpracování z repertoáru pražské Violy: Máj v interpretaci Barbory Hrzánové v režii Miloše Horanského a s hudbou Emila Viklického.
V řadě dosavadních známých interpretací je toto Horanského a Hrzánové pojetí Máje tou nejvíc komediantskou, připomínající, že kořeny romantiky tkvějí i ve vyprávění hrůzostrašných loupežnických a mordýřských historek, v kočovném a loutkovém divadle. (anotace)

Pozn. 3: Divadelní premiéra 30. 4. 2003 (Divadlo Viola).

Lit.: Hrdinová, Radmila: Hrzánová v Máchovi objevuje sebe. In web Novinky, 12. 5. 2003 (recenze divadelní premiéry). – Cit.: V předvečer prvního máje se vrátil na jeviště pražské Violy Máchův Máj, tato úžasná, ve své době zatracovaná, leč mnoha generacemi podnes obdivovaná báseň, která na půdorysu romantické historie o ztrestané nevěře přináší spíše než tóny lásky existenciální pohled do propastných hloubek smrti a nicoty.

Máchův Máj k Viole patří a je dobře, že se na jeviště vrací v roce jejích čtyřicátých narozenin. Po zpěvném Máji Traxlerovců a niterném přednesu Rudolfa Hrušínského se básně tentokrát chopila žena – se vším rizikem, které interpretace Máchova sebereflexivního textu přináší. Je-li to ovšem žena s mužskou duší v tom nejlepším slova smyslu a šíří hereckých prostředků od klaunské grotesky k ženské něze, jakou je Barbora Hrzánová, je riziko pochybení minimální.

Kdo očekává, že Máchova poezie zlevní v jejích ústech na parodii, může zůstat klidný, tak lacinou cestou by se herečka, ani režisér (a básník) Miloš Horanský nikdy nevydali. Prolog Čechové jsou národ dobrý! zazní sice s ironií (souznějící ovšem s duchem Máchova textu), provázen evidencí kanonizovaných národních melodií od husitského chorálu po hymnu, ale pak přichází vlastní Máj.

Na krátko ostříhaná herečka, která se vyloupne z romantického černorudého pláště a širáku do pomačkané bílé košile a kalhot, se zmocňuje úvodu až s jakousi dětskou dychtivostí, opájí se slovy, hrnouc je z jeviště k divákovi v překotném tempu. Záhy ale zvolní, aby s pohledem upřeným kamsi nad hlavy publika odečítala z horizontu času příběh, sdělovaný s nesentimentální věcností a cudnou něhou.

Ve druhém zpěvu se vtělí do nešťastného vězně – nikoli vnějším náznakem, ale vnitřním souzněním s děsem, vyvolaným pohledem do prázdnoty rychle se blížící věčnosti. Nebyla by to ovšem Hrzánová, aby se v prvním intermezzu neproměnila v groteskního skřítka, jenž si pohraje s romantickým dialogem duchů, ve druhém intermezzu pak herečka za pomoci hudby Emila Viklického pojme truchlící loupežníky takřka ve stylu verdiovské opery. Lámání kolem promění obratem v krátký záblesk dryáčnické kramářské písně, aby se v závěru vrátila k niternému, soustředěném tónu básníkovy sebevýpovědi.

Hrzánová přednáší celý Máj zpaměti, už to je samo o sobě hodno obdivu, a zmocňuje se ho suverénně a především – a v tom je dědicem Mistrů z Violy – dokáže vychutnat sebemenší odstín Máchovy voňavé češtiny a zprostředkovat hlubiny významů, do nichž se její a Horanského interpretace neváhá nořit s odvahou vroucně zamilovaného potápěče.